Axiomy mocí a jejich deformace

Historie lidstva dostatečně průkazně ukazuje, že autorita práva a moci, která ho vytváří, nespočívá pouze ve společenské smlouvě, nýbrž a především v obsahové správnosti přijímaných zákonů, nařízení, vyhlášek a norem. V tom, nakolik odpovídají zájmům a potřebám většiny společnosti a nakolik je občané aktivně přijímají. Zárukou autority práva je přitom morálka a politická pevnost těch, kteří ho prosazují. Vládnout znamená vtiskovat vůli jiným. Ovšem s tím, že toto vtiskování musejí dobrovolně přijímat ti, kdož se podřizují.

Konkrétních příkladů lze uvést tisíce ze všech oblastí lidské činnosti. Pro veřejnost jsou zřejmě nejnebezpečnější deformace v chápání, přijímání a realizaci úkolů, cílů, zájmů v oblasti ekonomiky, kde jsou v masovém měřítku bez větší zákonné i spontánní oponentury ze strany pracujících mas přijímána opatření programově směřující proti působnosti využívání ekonomických zákonů.

To vše má oporu v destruktivní podobě právního charakteru státní moci. Viditelně například v přijímání novel zákonů a vyhlášek mnohdy ještě před nabytím právní moci prvotního dokumentu. Včetně tak důležitých pro budoucnost celé společnosti, jako je státní rozpočet.

Právní charakter státní moci přitom znamená, že vůle státu není nekonkrétní ani neomezená, nýbrž věcně a organicky svázaná s etickým obsahem, vůlí lidu, jeho zájmy, potřebami, tužbami. Politika ve smyslu forem a metod realizace společenské smlouvy, tedy koncentrované vůle lidu, zůstává věrna své podstatě pouze tehdy, respektuje-li jisté obecně přijaté a dlouhodobě ověřené principy, přesně formulované axiomy:

• státní moc nemůže patřit nikomu v rozporu s právním zmocněním,
• státní moc má být v hranicích každého politického svazku jednotná,
• státní moc mají vykonávat nejlepší lidé, vyhovující etickému a politickému cenzu,
• politický program může obsahovat pouze opatření, sledující obecný zájem,
• program státní moci může zahrnovat pouze uskutečnitelná opatření a reformy,
• státní moc musí být zásadně vázána spravedlností v rozhodování.

Při pohledu na dnešní strukturu politické moci v České republice, způsob vládnutí, prosazování a realizace zájmů a potřeb občanů prostřednictvím jejich volených zástupců a orgánů státní moci a soudnictví je zřejmé, že o čistotě demokracie a objektivnosti si můžeme pouze nechat zdát. Každému z uvedených axiomů se současná politická ekipa vyhýbá jako čert kříži. Reálná struktura rozhodování zákonodárných sborů je v zásadním rozporu s výsledky voleb, kdy reálná politika je v kvalitativním rozporu s volebními programy.

 Není dobré vysvědčení pro síly levice, že nedokázaly demaskovat pravici a odhalit její pravou agresivní a protilidovou politiku. To platí i pro složení a činnost většiny orgánů regionální a místní samosprávy. Řídicí orgány moci výkonné nejsou funkčními nástroji veřejné služby, nýbrž pašalíky pro věrné straníky bez ohledu na odborné a mravní předpoklady, semeništěm korupce, nezákonného obohacování, nepotismu a poskytování vzájemných výhod. Trvalkou na našem politickém nebi je nezájem o řešení uvedených nešvarů, akceptování trestně stíhaných politiků v nejvyšších politických postech atd. Absurdním výsměchem a důkazem zvrácené morálky je jmenování šestnácti poradců ministra školství, mezi nimiž je i rezignující ministr Gazdík (ten měl poradců 10) a též bývalý ministr Plaga, který se spokojil s poradci třemi. O zvrácené politice ministra Jurečky, který odstranění platového stropu u zákonodárců, vedoucích představitelů výkonné moci a soudnictví zvažuje kompenzovat snížením invalidních důchodů.

Pod pláštíkem tzv. politické účelnosti (neboli »společenského konsensu«) vládne nekompetentnost, nekoncepčnost a »řízení« společnosti metodou ad hoc limitovanou časovým horizontem volebního období. Účelové koalice zpravidla se vymezující proti něčemu místo pozitivního hledání komplexního a kompetentního programu odvozují svou legitimitu od pseudodemokratických horizontálních vazeb.

Fiktivní ze dvou hlavních důvodů. První spočívá v neúctě k ústavnímu pořádku, jeho zneužívání a nerespektování podle zájmů a potřeb vládnoucích zájmových skupin. Reálné postavení opozice v našem politickém systému je toho příkladem. Druhý spočívá v porušování tradiční dělby moci zákonodárné, výkonné a soudní jejich vzájemným prorůstáním.

Nedivme se veřejnosti, že stále více pojímá politiku jako velmi snadný způsob, jak se pohodlně uvelebit mezi horními deseti tisíci. Stačí k tomu nějaký peníz na volební kampaň a dostatek naivních voličů jednou za čtyři roky. Nedivme se, že stále více lidí, zejména mladých, se utíká ke konzumu, do světa virtuální reality. Podivuhodné je, že stále existuje dost těch, kteří po zkušenostech se lží a falešností »svědomí národa« věří zištným ctižádostivcům, neodpovědným tlučhubům, zatemňujících vědomí veřejnosti populismem a demagogií. Lákání voličů na sociální výhody, zlepšení životních a pracovních podmínek, po volbách rychle zapomenuté, pokládám za nejrafinovanější a nejnemravnější druh politické korupce.

Ladislav ŠAFRÁNEK