Bez ekonomů bude debata o euru povrchní

Novoroční prezidentský projev oživil debatu o euru. Bohužel opět především povrchně politickou. Dokonce někteří odmítají debatovat o ekonomických faktech. A v pofiderní ideové bitvě eurofobů a eurohujerů hledají i odpověď na současnou krizi. Rozdělují tak iracionálně společnost. Dokonce to štěpí i vládu, která by měla mít vážnější starosti. Řekněme si tedy, proč je ujasnění ekonomických argumentů zásadní a jakých témat se týkají.

 Přijetí eura má samozřejmě i politické náklady a ty souvisí s relativně nízkou podporou společné měny v české populaci. Vede se absurdní populistický spor, kdo je větší patriot, eurofob či eurohujer. Pěstují se psychologické bariery, mnozí vlastní měnu chápou jako symbol státnosti (jako třeba vlajku). Přitom je to především praktický nástroj obchodu a jeho efektivnost je téma v prvé řadě pro ekonomy.

Podle CVVM z května 2023 by 73% české veřejnosti považovalo přijetí eura za škodlivé. Emotivní řešení (ta nechuť tu roste už od roku 2009) je ale problém. Je tu varovný příklad populistické kampaně před brexitem, potřeba je více věcný postoj. Někteří politici a novináři dnes tvrdí, že nejde o ekonomickou debatu. To rozhodne nesouhlasím.
Oddělit politické motivace od argumentů ekonomicky fundovaných ale není samozřejmé. Když básní Lukáš Kovanda (ekonom Trinity Bank) o úspěšnosti české měny, neuškodí připomenout, že má blízko k byznysu založeném na devizových transakcích. 

Když Jan Frait (viceguvernér ČNB) označuje proceduru eura za ponižující, neuškodí připomenout že omezení kompetencí centrální banky mohou její představitelé vnímat osobně. Ale fakta a analýzy lze objektivizovat. Bez tohoto kroku by nedávalo smysl ani referendum v této věci.

Ideologicky motivované působí i děsivé scénáře, které v mediích šíří Miroslav Ševčík (expert SPD), který společnou měnu označil za pouhý neúspěšný politický projekt. Kritické analýze je třeba podrobit i mediální prohlášení Ilony Švihlíkové (vysokoškolský pedagog v oboru mezinárodních ekonomických vztahů) o české koruně jako o pilíři české suverenity. 

Jako spíš politické lze ale brát i prohlášení Pavla Mertlíka (bývalý ministr financí), že ČR je jen černý pasažér eurozóny. Analyzujme, dokládejme. 

Pouhá politická hesla nás nespasí.

Přiznejme si, že mezinárodní srovnání nepotvrzují že by euro bylo okamžitý lék na krizi, ale stejně tak česká koruna nebrání inflaci a dluhům. Vidět v koruně garanci suverenity je přinejmenším přehnané. Praxe měnové intervence ČNB je spis problém, než nějaká obrovská výhoda. Na to jsme přeci jen příliš malá a otevřená ekonomika. Ostatně i bojovník s eurem emeritní prezident Klaus kritizoval zejm. masivní měnovou intervenci po roce 2013. Konečný účet za toto období chybí.
Podobně je tomu s tématem vstup do Evropského mechanismu směnných kursů (ERM). 

Šlo by nikoliv o vstup do Eurozony, ale jen o ověřovací fixaci koruny na kurs eura minimálně na dva rok. Ale i tento krok je nyní uspěchaný a bude lépe, pokud ERM rozhodnou reprezentace až po volbách 2025. Znamená to opuštění dosavadní politiky plovoucího kursu bez možnosti intervence. Tady má pravdu viceguvernér ČNB Frait, pokud upozorňuje, že vstup do ERM není jen solitérni krok a že má své konsekvence.

Taková aktuální analýza tu chybí. Euro je logický atribut hospodářské unie. důležité jsou ale konkrétní ekonomické podmínky fungování optimální měnové zóny. Jen ty určí, zda přijetí eura ekonomicky výhodné už je a nebo ještě není.

Ta ČR v období 2020-2023 nesplňovala. Pokud jde o požadavek na cenovou stabilitu, tak inflační index (12 měsíční průměr HCPI) nesmí překračovat o 1,5 p.b. referenční hodnotu, tj. průměrnou inflaci tří států EU s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. Dosud ČR neplnila ani požadavek na zdravé veřejné finance (podle deficitního kritéria 3% HDP). V roce 2020 to bylo 5,8%, v roce 2023 3,6%, vláda chce tuto podmínku opět začít plnit. Připomínám, že v Eurozóně přitom platí přísnější pravidla rozpočtové kázně, s tendencí posunu k fiskální unii.

JIŘÍ DOLEJŠ