Bez iluzí k 17. listopadu

Po roce tu máme opět oslavy symbolu 17. listopadu a všechny komické absurdity s ním spojené. "Demokratičtí" politici se budou předhánět s prázdnými hesly o svobodě a demokracii a pliváním na minulý režim, který již v dnešní době mnoho z nich zná pouze ze svého dětství, nebo jen z vyprávění. Ta starší část si možná ještě nostalgicky vzpomene, jak před 31 lety odhodili svou rudou knížku a stali se přes noc horlivými podporovateli Občanského fóra.

Na Národní třídě se budou dojemně zapalovat svíčku a vzpomínat, jak lid svrhnul nenáviděnou totalitní KSČ. Staří privatizátoři, kteří rozkradli státní majetek, se budou dojemně objímat se svými bývalými kolegy z prognostického ústavu a klepat si na rameno, jak se těch posledních 31 let povedlo.

Kromě protikomunistické hysterie, která je rok od roku agresivnější a hloupější (přímá korelace s tím, jak se systém pomalu hroutí a ztrácí legitimitu), jistě zazní i nějaký citát od Václava Havla, který samozřejmě zůstává dodnes nenaplněn. Pokud chybí fakta a reálné výsledky, nezbývá než se uchýlit k propagandě a novodobému budování kultu osobnosti.

A tak v posledních letech zaznívají argumenty odsuzující minulý režim nejen za to zjevné, jako byly politické procesy, ale i zpochybňování nesporných úspěchů. Lidé dnes již nesmí vědět, jaká byla reálná životní úroveň za minulého režimu. Kolik si vydělal průměrný občan, kolik byl schopen si za to koupit zboží a služeb a jak se vlastně tehdy žilo. Musí zapomenout, že za minulého režimu se stavěly statisíce bytů, které byly lidem rozdávány jen za příslib pracovní smlouvy. Vše dobré musí být vymazáno z lidského povědomí.

Jedině tak může svobodný občan, zadlužen s hypotékou na třicet let a šetřící si na důchod, aby ve stáři vůbec přežil, být šťasten, že žije v dokonalém světě a nikdy nebylo lépe.

Lidská mysl má zvláštní vlastnost idealizovat si dobu minulou. Toto je jeden z hlavních argumentů, jak si dnešní pravice vysvětluje, že každý třetí Čech si myslí, že za minulého režimu se žilo lépe. To je totiž něco, co neslyší rádi, jejich lživá dogmata o zrůdnosti minulého režimu, "Svatém Havlovi" a úžasnosti dnešní doby, zde získává poměrně zásadní trhliny. A to není dobré pro demokracii, nebo alespoň pro dnešní systém, který se tímto termínem honosí.

Položme si ale několik logických otázek. Jaké vlastně jsou původní ideje 17. listopadu a co z nich zbylo do dnešních dnů? Je dnes skutečně důvod k oslavám? Co to vlastně byla ta Sametová revoluce? Co jí způsobilo a kam jsme se kvůli ní dostali? A je dnešní režim skutečně hodný toho, aby se hlásil k 17. listopadu jako ke "své revoluci"?

Zanechme na chvíli emoce a dnešní celospolečensky přijímanou jedinou pravdu, podívejme se trochu do hloubky, udělejme si věcný rozbor a na základě toho vlastní názor toho, co se tehdy skutečně stalo.

Dějství první: Vláda Národní fronty pod vedením KSČ

Jak se to vlastně celé stalo? Jak je možné, že KSČ, která měla všeobecnou společenskou podporu, vyhrála demokratické volby a byla tak pracujícími dosazena k moci, byla o 40 let později zase svržena?

K pojmenování celého problému se musíme vrátit ještě o několik dekád do minulosti, kdy se KSČ k moci teprve dostávala. V roce 1946 získala KSČ v prvních poválečných demokratických volbách 40,17 % hlasů a volby tím vyhrála.

KSČ měla skvělé podmínky, aby se chopila moci. Strana lidová, která už od svého vzniku bojovala za prosté občany. Lidé si moc dobře pamatovali na bídu první republiky, kdy bylo bohatství a moc koncentrovány v rukou několika málo privilegovaných politiků, finančníků a továrníků. Chtěli jinou republiku, bez bídy, nezaměstnanosti, střelby do protestujících a hladových kolonií. Chtěli zemi soběstačnou, garantující sociální jistoty a základní hmotná lidská práva. Chtěli socialismus.

Po mnichovské zradě od západních spojenců a hrůzách Protektorátu byla naše země osvobozena od německého fašismu, z větší části právě Sovětským svazem pod vedením komunistů. A dalšími tisíci komunisty, kteří působily v odboji. Společenská situace silně nahrávala právě jim.

Padesátá leta se nesla v duchu velkého budovatelského nadšení i pokroku, ale ve stínů politických procesů a perzekucí. I když byly později tyto praktiky mnohokrát odsouzeny a docházelo k rehabilitacím, zůstává toto období černou skvrnou v historii naší republiky i komunistického hnutí.

Přišla léta šedesátá a spolu s ní i liberalizace a uvolňování poměrů. Právě v této chvíli byla šance na politickou transformaci naší země, na více demokratickou, přesto však socialistickou vládu. Tyto reformy, které měly všeobecnou podporu veřejnosti, vyvrcholily v to, co se dnes nazývá "Pražské jaro". Bohužel, politická reprezentace KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem si počínala jako slon v porcelánu. Postupovali příliš rychle, chaoticky, častokrát i jdoucí proti základům našeho zřízení jako takového. To vše bohužel způsobilo vpád vojsk Varšavské smlouvy, která tyto reformy zastavila.

Tento akt byl jeden z těch, který o dvacet let později výrazně přispěly ke zhroucení celého systému.

Léta následné normalizace totiž způsobily zamrznutí stranického aparátu. I přesto, že v 70. letech docházelo k velkému budování a plnění štědrých sociálních programů, lidé ztratili ve vládnoucí stranu důvěru. Docházelo k čím dál tím většímu odcizení a dělení na straníky a nestraníky. Potřebné reformy byly navržené špatně a pomalu a docházelo k čím dál tím většímu znechucení z politické situace. 80. léta se nesla ve znamení stagnace a všem bylo jasné že "dohnání a předehnání" kapitalistických zemí, se nekoná. Na konci dekády byla změna na spadnutí, vládnoucí aparát si byl však natolik jistý svou vládnoucí úlohou, že reagoval jen velmi sporadicky a nakonec na to doplatil.

KSČ měla svojí historickou úlohu. Jednou provždy skončit s útlakem a nastolit vládu pracujícího lidu. A byl to požadavek zcela oprávněný. Po staletích útlaku od feudálů jsme se dostali do společnosti vlády peněz, v níž ten, který měl víc, bral vše. To vše mělo skončit. Každému podle jeho zásluh, každému podle jeho potřeb. Byla to historická chvíle pro naši zemi i pro celý svět.

KSČ tuto svou historickou úlohu, ke které byla předurčena, nesplnila. Zklamala. A lid jí to dal znát, což vygradovalo právě v roce 1989.

Dějství druhé: 17. listopad - lidová revoluce a nová naděje

V roce 1989 už bylo jasné, že změna přijde. A byly si toho dobře vědomy i vládnoucí elity. A tím nemyslím nastrčené loutky v Ústředním výboru, ale ty, co měli skutečnou moc a cíleně se připravovali na pád režimu. Režimy po celé Evropě padaly jeden za druhým a Sovětský svaz odmítl opakovat "bratrskou pomoc" na způsob roku ´68 a nechal jednotlivé režimy satelitních států na pospas vlastnímu osudu. KSČ se ocitla sama, jako kůl v plotě, a ve vzduchu se vznášel duch něčeho, co ve společnosti čekalo posledních dvacet let na to, aby se konečně projevilo.

Miloš Jakeš v červenci roku 1989 naivně řečnil o nutnosti ekonomické reformy, zatímco svazky StB po celé zemi byly v tajnosti likvidovány. Mocní se připravovali na výměnu moci.

Oslavy studenstva 17. listopadu byly skvělá možnost, jak dát událostem volný průchod. Ovšem jen několik lidí na náměstích revoluci neudělá, toho si byli vědomi i její tvůrci. A její tvůrci byli staří absolventi VUML (pro mladší, Večerní univerzita marxismu-leninismu), protože dobře znali výrok Che Guevary: "Revoluce není jako jablko, které spadne, když je zralé. Musíme jí pomoct."

V tomto případě byl oním příslovečným jablkem mrtvý student Šmíd, později odhalen jako tajný agent - provokatér StB Ludvík Zifčák. Líčení tohoto případu by zabralo na samostatný článek, ať už to tehdy bylo jakkoliv, zpráva byla vypuštěna, doposud váhající veřejnost se obrátila proti státnímu aparátu a dobře posloužila tomu, aby revoluce dopadla úspěšně.

Nedlouho poté vzniklo Občanské fórum. Svou velikostí to bylo něco, co lidi neznali od února 1948. Náhle ucítili něco, co bylo 40 let potlačeno. Možnost projevit se a změnit svoji zem podle sebe.

Sedmnáctý listopad byla podivná dvojí revoluce. Na jedné straně revoluce v ulicích, která byla lidová a spontánní (i když jí bylo pomoženo zprávou o smrti studenta a dalšími aspekty), na straně druhé organizované převzetí moci, které se dělo v zákulisí.

Lidé nadšeně skandovali v ulicích a snili o pádu jedné strany (populární byla i myšlenka zákazu všech politických stran, a to natolik, že se organizátoři této myšlenky sami zalekli její popularity a opustili ji), zatímco se do Občanského fóra dostali lidé, kterým zájmy pracujících i naší země byly lhostejné. Nemohli však své zájmy odhalit hned, jinak by mohli ztratit lidovou podporu, která byla pro úspěch této zákulisní kontrarevoluce klíčová. V té době se na scéně objevil Václav Havel, jenž byl vybrán jako figurka, která zajistí lidovou podporu, než bude převzetí moci dokonáno. V prosinci roku 1989 byl Václav Havel jednomyslně zvolen komunistickým parlamentem Národní fronty jako prezident Československé socialistické republiky.

Na začátku jsem zmínil zálibu současných politruků, pardon, bojovníků za demokracii, v citátech Václava Havla, které se ovšem nikdy nenaplnily. Inu, měl bych jeden, který se také nenaplnil, ale na rozdíl od mnoha dalších, už k naplnění ani dojít nemůže.

"...dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola.

Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte..."

A lid tomu uvěřil.

Pro nás, občany této země žijící v roce 2020 jistě zanechá zvláštní pocit. Pro někoho může být hořkou pilulkou pravdy, pro jiné hodně černým vtipem podprůměrného komika. Je trochu nefér hodnotit tuto část jeho prosincového projevu. Jednak už Václav Havel nežije, takže se nemůže bránit a jednak si myslím, že těmto svým slovům skutečně věřil a byl pouze obelhaná figurka v rukou skutečných strůjců předání moci. Ať už to bylo jakkoliv, není to podle mě osoba hodna našeho obdivu. Buď lhal, nebo se nechal hloupě obelhat někým jiným, ale zároveň svým následným polistopadovým počínáním pošpinil všechny své dřívější teze a humanistické ideály.

Dějství třetí: Kolik zbylo ze 17. listopadu?

Lidová nespokojenost, která přerostla v otevřené povstání proti režimu, byla využita ve prospěch někoho jiného. Těch, kterým šlo jen o vlastní prospěch, regresivní restauraci kapitalismu a rozdělení Československa na dva slabé státy.

Jediné, co se dá považovat za částečný úspěch, bylo odstranění vládnoucí úlohy jedné strany. KSČ koncem 80. let byla duševně prázdná organizace, která se již natolik vzdálila řadovým občanům, že nebyla schopna vyslyšet jejich legitimní potřeby a požadavky. Stále větší byrokracie, zkostnatělost, neschopnost reflektovat nové trendy a nabubřelost nejvyšších špiček způsobily, že se začala řadovým občanům vzdalovat. Masová organizace, strana všeho lidu, v této době už ale pouze podle statistik a dávno vyprázdněných hesel. Do KSČ již většina lidí nevstupovala kvůli ideálům, ale pro osobní zisk a výhody. Stávala se čím dál tím více stranou oportunistické elity, které záleželo pouze na vlastním obohacení. Sami sebe pasovali do role novodobé nadřazené třídy. Vše jdoucí proti základům marxismu, jak byly původně popsány Karlem Marxem a posléze i rozvinuty Vladimírem Leninem a mnohými dalšími následovníky.

Byl tedy požadavek demonstrantů na konec vládnoucího monopolu KSČ legitimní? Zcela nepochybně ano. KSČ dělala dobré kroky v sociální oblasti směrem k občanům, ale hlasy volající po změně pracovně - výrobních vztahů, zůstaly bohužel nevyslyšeny. Místo rozvoje socialismu ze státního na samosprávný se zcela nesmyslně dělaly pokusy s drobným soukromým podnikáním. Místo prohloubení demokratických principů, zavádění přímé demokracie samospráv, všelidových referend a zrušení cenzury se stále nesmyslně trvalo na vládnoucí úloze KSČ. Tolik potřebné reformy se začaly rodit až na úplném konci, ale to už bylo na záchranu pozdě.

Pod rouškou boje za svobodu, přišel kapitalismus. A s ním i privatizace, rozkrádání, zvýšená kriminalita, nezaměstnanost, ekonomická nesvoboda, sociální nerovnost, pracující chudoba.

Vláda Národní fronty byla nahrazena volnou soutěží několika málo politických subjektů, které jdou jen od voleb k volbám, jsou prolezlé klientelismem, spjaty s bezpočtem korupčních afér a zajímají se o občany jen několik týdnů před volbami.

Je tohle skutečně ta republika, kterou jste chtěli? Za to jste cinkali klíči nebo se hlásíte k tomuto odkazu?! Jestli ano, pak patříte k výrazné menšině. Z průzkumů v prosinci roku 1989 vyplývalo, že jen 3 % populace chtělo návrat ke kapitalismu a 52 % bylo pro socialismus s tržními prvky, zatímco 41 % bylo pro pokračování budování socialismu.

Nové elity, které se však dostaly k moci, nectily vůli lidu a dopracovaly naší zemi až do dnešní podoby.

Každý desátý Čech žije pod hranicí příjmové chudoby. Máme několik desítek tisíc bezdomovců a další statisíce ohroženy bezdomovectvím. Mladá pracující rodina si nemůže dovolit vlastní bydlení bez pomoci rodiny a zadlužení vlastní existence na desítky let.

Sbírají se plastová víčka na nemocné děti, zatímco zprivatizované nemocnice a pojišťovny končí v miliardových ziscích. A takto by se dalo pokračovat dlouho.

Tohle je totiž svobodná ruka trhu. Volnost, rovnost, svoboda. Jak nám říká heslo jedné zbytečné, nejmenované politické strany.

Reálný odkaz 17. listopadu není Občanské fórum ani hesla, která nesli demonstranti v ulicích.

To, co bylo původním záměrem 17. listopadu, co chtěli lidé demonstrující v ulicích a v konečném důsledku možná i Havel, nebylo nikdy naplněno. Naše země se vydala naprosto jinou cestou, a to cestou kuponové privatizace a divokého kapitalismu, která ožebračila tento národ. Cestou nedokonalého systému parlamentní demokracie podle západního stylu, který dal vzniknout korupci a klientelismu.

Demokracie byla omezena právě na ono volební období, bez možnosti lidového odvolání zaručeného ústavou... Mimochodem přesně tuto změnu ústavy navrhovala již v roce 1990 reformovaná komunistická strana. Navrhovala společenské uspořádání, kde nejenže každý bude mít právo vyjádřit svůj názor, ale zároveň i možnost svým názorem ovlivnit chod společnosti. Přesně to, co v současných mantinelech parlamentní demokracie, kde si jednou za 4 roky hodíme svůj hlas, prostě nejde.

Váš hlas nemá hodnotu, aby cokoliv změnil. Systém, ve kterém žijeme, není ten, za který se v roce 1989 protestovalo. Nemusíte poslouchat mě, komunistu, ale proboha, poslouchejte, alespoň vlastní ideje a osobnosti! Co pověděl Václav Havel ve své řeči v prosinci 1989? Slyšeli jste to vůbec někdy celé? A naplnilo se vám to? Sáhněte si do svědomí a povězte upřímně, je dnešní republika to, za co jste vy nebo vaši rodiče protestovali v roce 1989?

Až půjdete v tento sváteční den českého studenstva zase zapálit na náměstí svíčku a se slzou v oku poděkujete "svatému Havlovi", že již nemusíte žít v komunistickém teroru, tak si uvědomte, za co vlastně děkujete a komu. Jestli demonstrantům a původnímu záměru Občanského fóra, jejichž naděje většinou splněny nikdy nebyly, nebo těm, kteří se posléze chytili příležitosti a nesmírně zbohatli na restaurovaném kapitalismu.

Dějství čtvrté: Kam kráčíš, Republiko?...

Na závěr jen krátce. Naše země totiž není v situaci, ve které bychom si mohli plánovat radostnou budoucnost. Česká republika je uvězněna ve čtyřfázovém ekonomickém cyklu globální ekonomiky. Jdeme od krizi ke krizi, přičemž důsledky každé další jsou pro populaci této země čím dál tím více drastičtější. Pomyslné nůžky mezi bohatou elitou a chudou většinou se otevírají čím dál tím více. Střední vrstva zaniká. Porodnost nestačí pro zachování současného stavu populace a pro zachování současné ekonomické výkonnosti je nutno dovážet lidi ze zahraničí. Jsme v područí nikým nevolené Evropské komise, diktátu mezinárodních korporací a v rámci NATO a také spolustrůjci uměle vyvolaných konfliktů v zájmu zahraniční politiky USA. Naděje na změnu není, žádná ze současných politických stran nemá totiž moc ji změnit. A většina ani nechce. Spolu s tím, jak klesají preference KSČM, která stále čelí urputné snaze o zákaz a zničení, klesá i naděje na zásadní změnu současného trendu, který vede do ztracena.

Pavel Mrštík

OV KSČM Most