Co zbylo ze 17. listopadu 1989?

Asi zklamu ty, kteří od následujícího textu očekávají především hodnocení minulého režimu - tomu byly (a jistě budou) věnovány stohy papíru a ještě mnoho megabytů v online médiích. V tomto případě je důležité udržet si hygienický odstup od mainstreamových médií, která při ohlédnutí se 34 let zpět vidí jen peklo, které nebylo. Můj pohled do zpětného zrcátka je spíše o nenaplněných slibech, kterými »revolucionáři« roku 1989 hýřili na všechny strany.

Tehdy dlouho bobtnající lidová nespokojenost, která přerostla v otevřené vystoupení proti režimu, byla zneužita ve prospěch někoho jiného. Často těch, kteří si to »uměli zařídit« už předtím a k bohatství v nové době si pomohli kontakty z doby předchozí. Těch, kterým šlo jen o vlastní prospěch, především jim prospěšnou restauraci kapitalismu a později i rozdělení Československa na dva slabé státy.

Nic si nebudeme namlouvat, spousta věcí se po »sametovém převratu« i povedla. Zlepšila se dostupnost zboží, možnost vycestovat do zemí, kam to předtím nebylo snadné, a člověk si mohl tak nějak více říkat, co si myslí a získat, byť často iluzorní, pocit, že svobodnější.

»Díky, že můžeme«

Pravicové heslo, každý rok se opakující během oslav 17. listopadu »Díky, že můžeme«, znamená také to, že člověk může svobodně jako bezdomovec umrznout na ulici, přijít kvůli lichvářům o majetek, dvakrát obracet každou korunu, když se dostane do větších zdravotních potíží, a spousta dalších negativních jevů, které s sebou přináší zdivočelý kapitalismus.

Ze začátku to i vypadalo na mnohem svobodnější a spravedlivější politický systém, jenž měl nahradit vedoucí úlohu strany, která už byla přežitá. KSČ koncem 80. let byla duševně prázdná organizace, která se vzdálila původním ideálům bezpodmínečně sociálně spravedlivé společnosti, i občanům, jejichž legitimní potřeby a požadavky velmi často nebyla schopna vyslyšet.

KSČ bohužel lidi už neslyšela...

Jistá zkostnatělost, neschopnost reflektovat nové trendy a nabubřelost nejvyšších špiček způsobily, že se začala řadovým občanům vzdalovat. Masová organizace, strana všeho lidu, v této době už ale pouze podle statistik a dávno vyprázdněných hesel. Do KSČ již většina lidí často nevstupovala kvůli ideálům, ale pro osobní zisk a výhody. Stávala se čím dál tím víc stranou oportunistické elity, které záleželo pouze na vlastním obohacení. Sama sebe pasovala do role novodobé nadřazené třídy. Vše jdoucí proti základům marxismu v jejich původní nepřekroucené podobě. A tak skončila. Bohužel, po roce 1989 reformovaná komunistická strana dosud nezískala dostatečnou podporu, aby dostala šanci zkusit to znovu a lépe. A jak to celkově s naší parlamentní demokracií a politickou kulturou dopadlo, už bohužel dneska také víme.

Vraťme se k vývoji po roce 89. Pod rouškou boje za svobodu přišel kapitalismus. A s ním i privatizace, rozkrádání, zvýšená kriminalita, nezaměstnanost, ekonomická nesvoboda, sociální nerovnost, pracující chudoba.

První vláda Národní fronty byla nahrazena volnou soutěží několika málo politických subjektů, které jdou jen od voleb k volbám, jsou prolezlé klientelismem, spjaty s bezpočtem korupčních afér a zajímají se o občany jen několik týdnů před volbami. 

Lidé nechtěli kapitalismus

Je tohle skutečně ta republika, kterou tenkrát lidé chtěli? A použiji otřepané, ale trefné: Za to se cinkalo klíči? Inu, z průzkumu uskutečněného v prosinci roku 1989 vyplývalo, že jen 3 % populace chtěly návrat ke kapitalismu a 52 % bylo pro socialismus s tržními prvky, zatímco 41 % bylo pro pokračování budování socialismu. Novým elitám to ale bylo jedno a dopracovaly naši zemi až do dnešní podoby. To, co bylo původní ideou 17. listopadu, lidí demonstrujících v ulicích a – kdo ví - možná trochu i budoucího prezidenta Václava Havla, se postupně vypařilo jako pára nad hrncem.

Naše země se vydala naprosto jinou cestou, a to cestou zlodějské kuponové privatizace a divokého kapitalismu. Demokracie byla omezena právě na ono volební období, bez možnosti lidového odvolání zaručeného ústavou... Mimochodem přesně tuto změnu ústavy navrhovala již v roce 1990 reformovaná komunistická strana. Navrhovala společenské uspořádání, kde nejenže každý bude mít právo vyjádřit svůj názor, ale zároveň i možnost svým názorem ovlivnit chod společnosti. Přesně to, co v současných mantinelech parlamentní demokracie, kde si jednou za 4 roky hodíme svůj hlas, prostě nejde.

Vzpomeňte na to, až půjdete v tento sváteční den českého studenstva kolem náměstí, kde budou hořet svíčky, nebo probíhat nějaký program. Jestli je současný stav to, za co se tehdy protestovalo, nebo už z toho zbyly jen vyprázdněné oslavy vyčerpaného režimu. Možná stojí za to se k ideálům sociálně spravedlivé společnosti, tentokrát už bez nadvlády stranických byrokratů, vrátit. 

Pavel Mrštík

Převzato z www.nasepravda.cz