¡No Pasarán!

¡No Pasarán! toto slavné heslo vyslovila španělská komunistka Dolores Ibárruri, přezdívaná "La Pasionaria", při obraně Madridu před ultrapravicovými nacionalisty, poskoky fašistické Itálie a nacistického Německa, pod vedením generála Franca během španělské občanské války. Jenže zatímco Franco se mohl spolehnout na mohutnou pomoc od Hitlera a Mussoliniho, demokratická Španělská republika byla západními demokratickými státy opuštěna tak jako jimi bylo později opuštěno i Československo. Jediný evropský stát, který se za Španělskou republiku v boji proti fašismu postavil, byl Sovětský svaz. Na obranu španělské demokracie se postavili také antifašisté z celého světa, kteří nenásledovali zbabělou politiku svých domovin a v některých případech se vydávali bojovat přímo do Španělska po boku republikánů ve zformovaných interbrigádách. Mezi těmito antifašisty byli velmi často komunisté a byly to komunistické strany, které volaly po podpoře demokratického Španělska. I Československo mělo své interbrigadisty působící například v Batalionu T. G. Masaryk či v Protiletadlové baterii Gottwald. Samotný Klement Gottwald k situaci prohlásil následující: "Franco dnes bombarduje Hitlerovými bombami Madrid a vraždí děti, ženy, starce a nemocné. Zůstal-li by tento v dějinách neslýchaný zločin bez trestu, přijdou rychle na řadu hlavní města jiných demokratických států. Raněni slepotou jsou oni demokraté, kteří k bombardování Madridu mlčí. A hotoví zločinci jsou oni reakcionáři, kteří bombardování Madridu přímo schvalují. Nemá-li být jednoho dne podobným způsobem bombardována Praha, musí být fašistickým lotrům před Madridem sražena ruka." Jeho slova se ukázala jako prorocká a Hitler se demokratickým státům za jejich nečinné přihlížení odměnil okupací a bombardováním.

Madrid i přes veškerou odvahu antifašistů španělských i zahraničních padl a Franco ovládnul i celé Španělsko. Tím ale historie slavného hesla ani Ibárruri nekončí. Ještě v říjnu 1936 bylo toto heslo používáno antifašisty v Británii, kteří v bitvě o Cable Street zabránili průchodu britských fašistů. Dolores Ibárruri odchází po porážce ve Španělsku do exilu v Sovětském svazu, boj proti fašismu pro ni a její rodinu ale nekončí. Ibárruri se v březnu 1942 stává generální tajemnicí Komunistické strany Španělska. Ve stejném roce přichází také ale příšerná zpráva z fronty, její jediný syn, Rubén Ruiz Ibárruri, padl při obraně Stalingradu. Zde ale fašisté, také díky jeho oběti, neprošli.
Ani po konci druhé světové války, se nemohla Ibárruri vrátit do své domoviny. Francistické Španělsko do války po boku svých fašistických spojenců nevstoupilo a Franco se tak mohl díky četným perzekucím jakýchkoliv oponentů nadále držet moci. V roce 1960 na kongresu Španělské komunistické strany odstoupila šedesáti pětiletá Ibárruri z pozice generální tajemnice strany. Až dva roky po smrti diktátora Franca v roce 1975 bylo Ibárruri umožněno vrátit se do její vlasti a ve stejném roce byla také zvolena do španělského parlamentu. V parlamentu setrvala do roku 1979, kdy v 83 letech již znovu nekandidovala. Dolores Ibárruri zemřela 12 listopadu 1989 v Madridu, bylo ji 93 let.

Ibárruri má i svou sochu ve skotském Glasgow, ta slouží také k připomenutí interbrigadistů z Británie. Naproti tomu Kladno v roce 2000 odebralo Ibárruri čestné občanství. Tím byla pošlapána nejen tato odvážná bojovnice proti fašismu, ale s ní i ostatní, kdo bojovali za demokratické Španělsko včetně interbrigadistů z Československa. My na ale na "La Pasionaria" a ostatní antifašisty nezapomeneme. Její socha sice nestojí v žádné z obcí v České republice, ale v našich srdcích stojí určitě.

Roman Čučela