F. Neužil: Kritické pojednání o minulosti a možné budoucnosti socialismu

Část II.

Pokusy o reformu vlastnické struktury výrobních vztahů stalinského modelu socialismu

Zesílení a umocnění převrácené konfigurace vlastnické struktury výrobních vztahů sovětského typu socialismu dále posilovalo nutnost realizovat socialistické vlastnictví prostřednictvím - jak jsme se již zmínili - horizontálně i vertikálně velmi složitě členěné soustavy dílčích a částečných funkcí a rolí a toto pokračující rozdrobení a rozkouskování společenského přivlastňování se promítalo do těžkopádné, nevýkonné a neefektivní organizačně technické konstrukce systému plánovitého řízení, která se v první polovině šedesátých let stala rozhodující překážkou objektivně nutného přechodu od extenzivního k intenzivnímu typu rozvoje výrobních sil, v němž by se základem hospodářského růstu stávala aplikace vědeckého poznání zákonitostí, jež ovládají přírodní živly a síly, do technologických výrobních postupů, přeměna přírodních dějů a procesů na průmyslové výrobní procesy. Neustálé kolísání vlastnické subjektivity pracovníků řídícího aparátu mezi celospolečenskou a lokální vlastnickou funkcí, celospolečenským vlastnickým zájmem a zveličováním vlastnického zájmu lokálního, které z nich činilo zvláštní společenskou třídu vlastnicky velmi nesuverénních správců společenského bohatství, se projevovalo v jejich omezené suverenitě mocenskopolitické a způsobovalo, že ve vedení komunistických stran a reálně socialistických států vždy existovalo tak zvané "konzervativní" křídlo v protikladu ke křídlu "reformnímu", bylo výrobně vztahovou, sociálně ekonomickou formou blokující spojování vědeckotechnické revoluce se socialismem a současně v této konkrétně historické situaci zahrnovalo rozličné vývojové možnosti celospolečensky dominujícího a integrujícího vlastnického, třídně sociálního jednání, které by obsahovalo vlastnickou funkci pracovníků řídícího aparátu coby svou dílčí a podřízenou složku. První možnost spočívala v návratu k přísně centralistickému, příkazově administrativnímu a politicky diktátorskému systému plánovitého řízení, což byla cesta, kterou se vydala Severní Korea, jež posléze dospěla až k jakémusi, k socialistické ideologii se hlásícímu dynastickému politickému režimu, což mimo jiné trochu problematizuje argumentaci obhájců sociálně mytologické ideologie třídy řídícího aparátu předlistopadového socialismu, kteří poukazují na to, že pracovníci aparátu společenského řízení nemohli v reálném socialismu vytvářet zvláštní společenskou třídu - byť by se jednalo pouze o jakousi "polotřídu", "třídu-netřídu" -, neboť jejich privilegované funkce v oblasti ekonomického a politického řízení a rozhodování údajně nemohly být dědičné. Na vládnoucí severokorejské dynastii je příznačné, jak se na ní do slova a do písmene naplňuje okřídlená moudrost, podle níž "absolutní politická moc též absolutně korumpuje": na jednotlivých generacích severokorejských vládců je zjevně patrná úspěšně

postupující fyzická, intelektuální i mravní degenerace, takže si není obtížné představit, k jakým koncům dovede tuto zemi poslední výhonek rodinné dynastie Kimů - barový povaleč, milovník hezkých slečen a rockové hudby, jenž prý však ve svém srdci chová projekt "reformy" diktátorského systému. (V souvislosti s otázkou, zda příslušníci předlistopadové nomenklaturní vlastnické a mocenské elity usilovali či neusilovali (nemohli usilovat) o předávání svého privilegovaného společenského postavení svým potomkům, mohu posloužit zajímavým drobným faktem ze svého osobního života: v mém ročníku na filosofické fakultě kyjevské státní univerzity nás studovalo jedenáct z Československa. Laskavý i nelaskavý čtenář mohou za domácí úkol hádat, kolik z nich pocházelo z rodiny truhlářského dělníka a členky zemědělského družstva jako já a rodiče kolika z nich náleželi k rozličným složkám a úrovním politicko-ideologického či státního aparátu). Nelze však nepřiznat, že vedení některých komunistických stran a reálně socialistických států se pokoušela zvyšovat intenzitu celotřídní vlastnické subjektivity dělnické třídy, naplňovat reálným obsahem - při všech omezeních kladených výrobně silovou a výrobně vztahovou dimenzí tradiční dělby práce - rozvíjení vedoucí úlohy dělnické třídy i skupin a vrstev ostatních pracujících v oblasti výrobních vztahů reálně existujícího socialismu. Zde máme na zřeteli především sociálně ekonomický a politický vývoj v Jugoslávii a zvláštnosti tak zvaného "jugoslávského modelu socialismu", jenž ovšem realizoval z vlastnických práv dělníků pouze právo podílet se na řízení v rámci podniku a nedospěl ani k "participační vlastnické praxi" čili k realizaci i "práva na zisk a práva na kapitál" formou různých projektů akciového vlastnictví zaměstnanců nebo systému individuálních kapitálových účtů v mondragonských družstevních podnicích. "Jugoslávský model" samosprávného vlastnictví nemohl překonat odcizenou, státně byrokratickou povahu reálně socialistického vlastnictví, informace o vývoji v nástupnických státech bývalé socialistické Jugoslávie však hovoří o tom, že dělníci zde mnohem aktivněji bránili své právo na spolurozhodování a vystupovali proti politice kapitalistické privatizace, než tomu bylo v jiných zemích bývalého reálného socialismu, že například srbští a chorvatští dělníci společně hájili svoje podniky proti snaze cizího kapitálu o jejich ovládnutí - a právě z toho důvodu rozpoutala chorvatská, srbská, bosenská, kosovská atd. kompradorská lumpenburžoazie, rodící se z protosocialistické nomenklaturní vlastnické a mocenské oligarchie, v devadesátých letech dvacátého století krvavý a bratrovražedný, národnostní, etnický a náboženský konflikt, aby ve spolupráci s především německou a americkou imperialistickou finanční oligarchií zlomila tento třídní odpor jugoslávských pracujících proti rekapitalizaci společnosti. 22 Tento můj pohled na jugoslávský "model samosprávného socialismu" koresponduje s názorem doktora Miroslava Tejkla, jehož otec jako šéfmontér výstavby zahraniční zakázky elektrického vybavení mlýna viděl v přímém přenosu a na vlastní oči fungování standardního samosprávného podniku v socialistické Jugoslávii a jeho "radnickego savjetu" (rady pracujících), a to nejprve ve slovinské Celji a pak v srbském Šabaci od února 1969 asi do roku 1971. Doktor Tejkl píše: "A jako na potvoru zažil (můj táta) i jedno odvolávání ředitele radou pracujících a konkurs na jeho místo. S výsledkem výběru ředitele zaměstnaneckým orgánem nebyl můj (dobře informovaný) táta příliš spokojen... ale ne snad proto, že by si dělníci vybrali ředitele měkkého... ale protože onen vítěz konkurzu byl tak trochu demagog. Ne ovšem ve slibech, že jim třeba přidá nebo že nebudou muset dělnici moc dělat - z toho už byli pracující dávno vyléčeni, to už dělníci dávno věděli, že co si nevydělají na trhu, to nemají a celojugoslávské zákony vedly k tomu, že když podnik měl podkritické hospodářské výsledky, tak všichni včetně ředitele chodili domů s celostátní minimální mzdou... a mám pocit, že zhruba asi tak po roce banka celý takový cirkus rozprodala a lidi byli bez místa. ... Ve skutečnosti pokud si pamatuju, tak tátovi vadil ambiciózní "volební program" vítěze konkursu, že rozjede jakési rozsáhlé investiční akce, které se - aspoň podle tátova názoru - týkaly výstavby kapacit v místech, kde byly už jiné (konkurenční) kapacity v provozu. ... A

velikášská expanzionistická politika pak skutečně přivedla tu samosprávnou firmu do problémů... To víte, když neručíte vlastním majetkem, tak jste schopen různých velikášství... to holt prostě byla potíž jugoslávského modelu, určitá neodpovědnost... nikoli hellerovská představa, že to bylo v jugošce všechno ovládáno byrokracií a partají a že to byla jen samosprávná iluze a vnější formální nátěr. ... To - aspoň podle tátových zkušeností - nebyl hlavní problém ani to, že by nad dělníky byl slabý bič a oni se flákali... aspoň ve vyspělém Slovinsku šlo spíš o problém, který shora uvádím..."23 Druhý pokus byl spojen s projektem "Ekonomické reformy" a "Nové soustavy plánovitého řízení socialistického hospodářství", o němž zeširoka pojednává kolektivní monografie "Civilizace na rozcestí" kolektivu autorů složeného z marxistických filosofů, sociologů, ekonomů, politologů, specialistů na obecnou teorii systémů a řízení systémů, teoretiků a historiků vědy atd. sdružených kolem akademika Radovana Richty, která náleží k nejlepším a nejvýznamnějším dílům marxistické sociální filosofie v období po druhé světové válce - a současně je ale poplatná sociálně mytologické ideologii třídy řídícího aparátu stalinského modelu socialismu. Základním cílem sociálně filosofické a historicko-filosofické koncepce Radovana Richty a kolektivu jeho spolupracovníků bylo zkoumání "společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce", jak se praví v podtitulu celého díla. Takto v obecné poloze formulovaný základní cíl byl zajisté správný, ovšem původní pojetí "Civilizace na rozcestí" chápalo vědeckotechnickou revoluci zúženě - pouze jako přímou a bezprostřední výrobní sílu společnosti, čímž i tyto zmiňované "společenské a lidské souvislosti" vědeckotechnické revoluce začleňovalo pouze do struktury výrobních sil: "Civilizace na rozcestí" nezkoumala dostatečně kriticky a hluboko výrobně vztahovou dimenzi a sociálně ekonomickou stránku těch změn, které ve výrobně silové dimenzi a výrobně technické stránce společenské dělby práce vyvolává vědeckotechnický a technologický pokrok, i když velice správně hovořila o nutnosti přechodu od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského rozvoje, o tom, že vědeckotechnická revoluce vyostřuje základní rozpor kapitalismu, že je nezbytné spojit vědeckotechnickou revoluci s přednostmi socialistického způsobu výroby - a její text obsahoval v tomto smyslu jasné varování. Byl to právě Radovan Richta, kdo zdůrazňoval, že je nevyhnutelné spojit vědeckotechnickou revoluci s dělnickou třídou a požadoval, aby se zvýšila přímá a bezprostřední účast dělníků na řízení a správě měst a obcí, podniků a závodů i celého státu. 24 Myšlenkový obsah "Civilizace na rozcestí" si přesto zaslouží kritickou výtku za "nekritický pozitivismus", a to především ve vztahu k sociálně ekonomické vrstvě výrobních vztahů předlistopadového reálného socialismu, k onomu typu vlastnické subjektivity, jenž byl základem prvního historického pokusu o socialismus. Úplnou náhodou mám doma celé původní vydání "Civilizace na rozcestí", včetně tabulkových příloh, tak jak bylo rozmnoženo pro účastníky konference "Člověk a společnost ve vědeckotechnické revoluci" v Mariánských Lázních 1. -6. dubna 1968. Úctyhodný fascikl, plod tvůrčí práce Mezioborového týmu pro výzkum společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce při FÚ ČSAV, jak se uvádí v záhlaví, čítá téměř šest set stránek. Ani na jediné z nich však není zmínka o základním, objektivním, vnitřním, systémovém nedostatku systému reálného socialismu, jak jsme jej naznačili: o kombinaci pouze celotřídní a celospolečenské vlastnické subjektivity dělnické třídy s velmi svéráznou logikou vlastnického jednání třídy řídícího aparátu coby třídy velmi nesuverénních vlastníků a velmi nedokonalých správců společenského vlastnictví a bohatství, jež neustále beznadějně kolísalo mezi potenciálně společenskou a potenciálně nespolečenskou stránkou jejich vlastnické funkce, se zveličováním lokálně omezené vlastnické subjektivity pracovníků řídícího aparátu, jimž pozůstatky staré společenské dělby práce vytvářely prostor pro manévrování mezi celospolečenským a lokálním vlastnickým zájmem. "Civilizace na rozcestí" se ani jedinou větou, ani jediným slovem nezmiňuje o základním problému systému reálného socialismu, jímž byla, jak znovu připomínáme, skutečnost, že předlistopadový systém nedokázal učinit

z vlastnické role pracovníků řídícího aparátu podřízenou a dílčí, druhotnou a odvozenou součást celotřídní, nejúplněji a nejdokonaleji společenské, vlastnické subjektivity dělnické třídy, nedokázal překonat konkrétně historickou situaci, kdy výrobně technická podoba práce řídících pracovníků byla zároveň nositelkou privilegovaného sociálně ekonomického postavení, jež bylo zájmově dvojaké a potenciálně nespolečenské a činilo z pracovníků řídícího aparátu zvláštní společenskou třídu, v jejíž vlastnické subjektivitě se rodila tendence dotvářet si celospolečensky dominující a integrující sociálně ekonomickou praxi ve formě vlastnických forem fungujících v souladu s logikou soukromokapitalistického vlastnictví. Na místo toho se v "Civilizaci na rozcestí" sice správně dočteme, že nelze zaměňovat dělnickou třídu za manuální dělníky a redukovat třídní určení na charakteristiku sociální vrstvy25, zároveň se ale také dovídáme, že v podmínkách socialismu čili společenského všelidového vlastnictví a stejného zaměstnaneckého poměru, při odměňování úměrně množství a kvality práce, vzhledem k všeobecně volnému přístupu ke vzdělání a vědě, za existence dělnické moci, při společné světonázorové orientaci atd., se odborná inteligence - čili též pracovníci aparátu společenského řízení! - postupně stává neoddělitelnou součástí souhrnného dělníka, kvalifikovanou a rostoucí skupinou dělnické třídy. Stavět v těchto podmínkách vědecké, technické, atd. zaměstnance, inteligenci stále dál jako "sociální mezivrstvu" či "mezitřídu" a mimo dělnickou třídu prý znamená nedůvěřovat vítězství socialismu, chápat samu dělnickou třídu nikoli jako revoluční třídu, která se sama mění a ruší, ale pouze jako stav manuální práce. Následkem by pak prý nutně bylo podkopání svazku dělnické třídy se světem vědy a podřízení jejích všeobecných dlouhodobých úkolů krátkozrakým, dílčím, sektářským zájmům. Takové pojetí dělnické třídy a její role by pak prý mohlo mít těžké důsledky pro socialistickou zemi, stojící před vědeckotechnickou revolucí26 - hle, jak lze šalamounským způsobem vyřešit rozpor mezi dělnickou třídou a pracovníky řídícího aparátu ve vlastnické struktuře sociálně ekonomické základny stalinského modelu socialismu a jediným škrtem pera či několika údery psacího stroje "překonat" rozdíly ve vlastnické roli a funkci různých profesně zaměstnaneckých skupin v sociálně ekonomické dělbě práce reálně fungující socialistické společnosti sovětského typu! Filosofické myšlení Radovana Richty i celkový myšlenkový obsah "Civilizace na rozcestí" byly poplatné sociálně mytologické ideologii řídícího aparátu reálného socialismu, přesněji řečeno tak zvaného "reformního křídla" v tehdejším vedení KSČ. To způsobilo, že i když přechod k "nové soustavě plánovitého řízení" v průběhu ekonomické reformy v roce 1968 zahrnoval jisté prvky vlastnické spoluúčasti zaměstnanců, jako byly například rady pracujících, nestaly se tyto formy hospodaření a podnikání formami samosprávného, čili úplněji a dokonaleji společenského přivlastňování, nýbrž pouze formami skupinového, podnikového vlastnického chování. Zde působilo sepětí filosofické koncepce "Civilizace na rozcestí" se Šikovou ekonomickou doktrínou o hodnotových, zbožně peněžních vztazích v socialistické ekonomice, jež rozpouštěla společenské vlastnictví ve vlastnictví skupinovém a vůbec si neuvědomovala, že samosprávná vlastnická subjektivita se může plně rozvinout až na úrovni celonárodních, celostátních - v historické vývojové perspektivě pak nadnárodních a nadstátních - vlastnických a podnikatelských komplexů, které se mohou stát sociálně ekonomickým základem pro "přepodstatňování" třídně sociálního bytí především socialistické dělnické třídy ve třídu samosprávných vlastníků i (kromě jiného) dalšího rozvíjení socialistické hospodářské a politické integrace. Typické pro "Civilizaci na rozcestí" bylo i sepětí se sociologickou teorií "souhrnného dělníka", z níž vlastně vyplývalo, že v socialistickém Československu byly již v první polovině šedesátých let údajně překonány třídní rozdíly a vznikla beztřídní společnost. Skupina kolem sociologa Pavla Machonina z toho dovozovala, že sociální struktura tehdejší československé společnosti již ztratila třídní charakter a odvíjí se na základě obsahu a povahy živé konkrétní práce27 - z čehož samozřejmě a naprosto logicky vyplývalo, že v epoše vědeckotechnické revoluce nemá žádný smysl

hovořit o nějaké vedoucí úloze dělnické třídy, například ve zdokonalování socialistických vlastnických vztahů. Nebylo vůbec náhodné, že na základě takového "pozapomenutí" materialistické dialektiky pracovních a vlastnických rolí lidí ve společenském životě se mohla na "Civilizaci na rozcestí" odvolávat i známá "teorie intelektuální elity" a dílo Richtova kolektivu se mohlo stát ideovým zdrojem pro nejrůznější scientokratické, technokratické a meritokratické (s pojmem tak zvané "společnosti výkonu" operující) doktríny překonání staré společenské dělby práce. Myšlenkový obsah "Civilizace na rozcestí" dokládá, že sociálně mytologická ideologie třídy řídícího aparátu reálného socialismu, která se eufemisticky nazývala "marxismusleninismus", přestala v polovině šedesátých plnit gnoseologickou funkci, což bylo jenom odrazem skutečnosti, kterou neustále v našem rozboru připomínáme, totiž že svérázná sociálně ekonomická praxe třídy řídícího aparátu se právě v oné době počala stávat brzdou rozvoje výrobních sil, přechodu od extenzivního k intenzivnímu typu ekonomického rozvoje. V reálném socialismu přetrvávalo především u klasických industriálních dělníků podřízení živé práce práci mrtvé, zvěcnělé, což se projevovalo ve výrobně technické dělbě práce, jež měla podobu obsluhy stroje, strojových zařízení a nepříznivě ovlivňovalo roli dělnické třídy jako formálně právního subjektu socialistického společenského vlastnictví. K "mateřským znamínkům" staré společenské dělby práce patřila zároveň již zmiňovaná monopolizace vlastnické role u socioprofesní skupiny pracovníků vykonávajících organizační a řídící práci. Je jasné, že překonání staré společenské dělby práce se v předlistopadovém socialismu nemohlo vyčerpávat změnami výrobně technické povahy živé konkrétní práce industriálních dělníků, nesenými výrobně silovou koncepcí vědeckotechnické revoluce, jež ponechávala nedotčeným privilegované sociálně ekonomické postavení pracovníků řídícího aparátu a dělníkům dávala podíl jedině na technicko-organizační stránce řízení, - i když tyto výrobně technické proměny, jež spočívají v intelektualizaci a scientizaci výrobního procesu, rozvoji tvořivého, člověkotvorného obsahu a charakteru práce dělníků, byly samozřejmě nezbytné. Základní příčinou neúspěchu reformního pokusu o socialismus s "lidskou tváří" bylo, že třídně sociálním subjektem demokratizačního procesu nebyla dělnická třída, nýbrž právě třída řídícího aparátu reálného socialismu. Zůstává také otevřenou otázkou, zda v roce 1968 již nebylo pro reformu systému příliš pozdě. Po překonání politické krize roku 1968 se rady pracujících mohly stát formami samosprávného vlastnického jednání, výrobně vztahovým spojovacím článkem mezi vědeckotechnickou revolucí a socialismem - a bylo tak možné navázat na pozitivní momenty myšlenkového obsahu původní filosofické koncepce "Civilizace na rozcestí". "Normalizační" vedení KSČ v čele s doktorem Gustavem Husákem, jež představovalo tak zvané "konzervativní křídlo" vlastnické a mocenské nomenklatury, ovšem této možnosti nevyužilo, čímž zpečetilo osud socialismu v Československu. Je tragické i groteskní zároveň, že reálný socialismus dovedli v naší zemi ke krachu nikoli "pravicoví oportunisté" a "revizionisté" z roku 1968, nýbrž právě "věrní marxisté-leninovci", kteří se v dubnu roku 1969 ujali kormidla mocenského řízení státu. Radovan Richta sám se v období "normalizace" stal jedním z ideologů tohoto "konzervativního křídla" třídy řídícího aparátu a další vydání "Civilizace na rozcestí" v sedmdesátých letech, na němž se Richta podílel spolu se sovětskými autory, již plně odpovídalo duchu obrozené stalinské ortodoxie. Nejvýznamnějším pokusem zdokonalit v soustavě výrobních vztahů stalinského modelu socialismu jakožto světového systému provázanost a sladěnost dílčích vlastnických funkcí řídícího aparátu, přeměnit ji na opravdovou celistvost, aby i pro reálně socialistické zespolečenštění platila Leninova slova, že "nejen jevy jsou přechodné, pohyblivé, plynulé, oddělené jen relativními hranicemi, nýbrž i podstaty věcí jako takové"28, byla ovšem - už proto, že byla (kupříkladu na rozdíl od "československého jara" v roce 1968) ideově teoreticky inspirována z radikálně levicových ideologických pozic - čínská kulturní revoluce.

Byl-li dvacátý sjezd KSSS revoltou řídícího aparátu proti na věčnost odešlému vůdci komunistické strany - při pasivitě dělnické třídy a dalších vrstev pracujícího lidu -, představovala čínská kulturní revoluce naopak revoltu vůdce strany - při podpoře zvláště ze strany radikální mládeže a studentstva a politické pasivitě dělnické třídy - proti třídě řídícího aparátu. Uvádí se, že jádrem ideologické koncepce čínské kulturní revoluce, jež vrcholila roku 1968, byla tato údajná Mao Ce-tungova myšlenka: "Vzpoura je správná věc!"29 V průběhu čínské kulturní revoluce byla rozbita struktura státně administrativní byrokracie, rozvinulo se masové hnutí mládeže a studentů, zrodily se pokusy o převzetí řízení a kontroly výroby bezprostředními výrobci. Podle vzoru pařížské komuny byly formulovány zásady přímé demokracie, podle nichž má být vždy vyjádřen a slyšen názor menšiny. Bylo také vyhlášeno, že "politika má vždy přednost před ekonomikou" a že politické a civilní instance mají mít nadvládu nad armádou, a ne naopak, že ve společnosti nemají platit žádná privilegia, zejména ne přednosti a výhody plynoucí z funkce, vzdělání a kádrových materiálů. 30 Nový organizační a řídící aparát, který vzešel z "lidových komun" a "revolučních výborů" však měl v sociálně ekonomické stránce svého fungování stejné nedostatky jako řídící aparát stalinského modelu socialismu a po smrti Mao Ce-tunga se v roce 1979 dostala k moci pravicová nacionalistická maloburžoazní skupina ve vedení Komunistické strany Číny v čele s Teng Siao-Pchingem. Čínská kulturní revoluce byla poražena, zcela se obnovila zvláštní logika sociálně ekonomické praxe třídy řídícího aparátu stalinského modelu socialismu, což nadšený obdivovatel "velké proletářské kulturní revoluce" v Číně doktor filosofie Zbyněk Fišer alias Egon Bondy vysvětluje tak, že ve třídně sociální struktuře čínské reálně socialistické společnosti se u kormidla hospodářské a státní politické moci pevně usadila nová vládnoucí vykořisťovatelská společenská třída, jejíž vykořisťovatelská vlastnická subjektivita vyrůstá z toho, že je kolektivním majitelem státu, monopolním vlastníkem politické státní moci, zvláště pak komunistické strany a jejího dominantního postavení v politickém systému reálně socialistické společnosti. Dozvídáme se od něj, že nová vládnoucí třída není státně kapitalistickou vládnoucí třídou nebo parazitní a neschopnou byrokratickou garniturou, nýbrž vládnoucí třídou nového historického typu, která je, využívajíc sociálně ekonomického a politického mechanismu totalitní komunistické diktatury, monopolním vlastníkem všech výrobních prostředků, což jí umožňuje pomocí systému plánovitého řízení hospodářského rozvoje sovětského modelu socialismu shrabovat veškerý společenský nadvýrobek, a tudíž nemusí orientovat společenskou výrobu na zisk a další kategorie zbožně peněžních ekonomických vztahů, v rámci jejího způsobu výroby má trh jen velmi omezenou funkci a není ani jasné, v jaké míře a zda vůbec v něm má výrobek společenské práce ekonomickou formu zboží: "Jestliže však výrobní způsob nové vládnoucí třídy není zaměřen na zisk, co tedy vládnoucí třída vlastně získává? Vládnoucí třída si přisvojuje veškerý společenský nadvýrobek, tedy to, co je majetkem a bohatstvím celé společnosti. Tento nadvýrobek jí připadá automaticky, aniž by musela usilovat o zisk. Nemá totiž žádného ekonomického konkurenta, který by mohl byť jen sebemenší část z veškerého společenského výrobku strhnout na sebe a který by ji ekonomickým tlakem nutil začít hospodařit podle principu zisku. Vládnoucí třída nemusí usilovat o hospodářství podle principu zisku, nemusí vyrábět zboží a nemusí využívat tržních mechanismů. Vládnoucí třídě nemusí jít o zisk, jde jí prostě o bohatství a toto bohatství získává tím nejobyčejnějším způsobem: lupem. Okrádá stát, okrádá všechny lidi, protože vše, co se ve státě vyprodukuje, automaticky shrabuje a disponuje tím jen sama. Nadhodnota bezprostředně získaná v pracovním procesu tak tvoří jen část bohatství, jež si přisvojuje. Redistribuuje pak získané bohatství (a to je samozřejmě ohromné) způsobem, který vyhovuje jejím zájmům, tj. v prvé řadě zájmům udržení jejího panství, v druhé řadě zájmu na vlastním osobním bohatství, v třetí řadě zájmu na udržení výroby. Ve čtvrté řadě zájmu obnovení pracovní síly obyvatelstva. Co nad to jest, od zlého jest. Další zájmy celospolečenského významu (rozšiřování zdravotnictví, kulturní výchova, dbaní o

ekologii a neaplikovatelnou vědu) by raději neviděla a věnuje jim zanedbatelné drobty ze svého stolu."31 Egon Bondy o sobě prohlašoval: "Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý!", a proto je trochu zvláštní, když odvozuje vykořisťovatelské třídně sociální bytí nové vládnoucí třídy reálného socialismu nikoli z procesu výroby, nýbrž z procesu rozdělování a přerozdělování ("loupení všeho společenského bohatství", "okrádání státu i všech lidí") - čímž ale Bondy úvahy nepřímo zrcadlí objektivní skutečnost, že sociálně ekonomická nerovnost v rámci historicky prvního pokusu o socialismus, která pramenila z příkazově administrativního a státně byrokratického zespolečenštění třídou řídícího aparátu, měla nevykořisťovatelskou povahu, takže nemohla produkovat vykořisťovatelské vlastnické jednání žádné společenské skupiny či sociální vrstvy, z čehož mimo jiné plyne, že ani nadvýrobek ve složení hodnoty užitné hodnoty reálně socialistického zbožního výrobku společenské práce nenabýval a nemohl nabývat sociálně ekonomickou formu nadhodnoty. (Jenom na okraj poznamenejme, že je poměrně nejasné, jak by si mohla nová vládnoucí třída přisvojovat větší objem společenského bohatství, než by tvořila "nadhodnota bezprostředně získaná v pracovním procesu", víme-li, že nutný produkt je ona část souhrnného společenského výrobku, jež náleží přímým a bezprostředním výrobcům). A ještě více nás udiví, když u Bondyho dále čteme: "Lidé jsou i v druhé a třetí generaci našeho režimu masově nespokojeni a režim v podstatě nesnášejí (řečeno velmi mírně) - což je pro desetiletí trvající novou společnost příšerné vysvědčení. Ale v prvé řadě tu existuje ucelená, bojeschopná a k boji vždy připravená vládnoucí třída... Jen pevná a sebeuvědomělá vládnoucí třída byla s to tolikrát potlačit boj vedený vždy novými, stále přesnějšími způsoby... Demokratické změny od vládnoucí třídy... očekávat nelze. Všechny na to vynaložené snahy jsou snahami snílků částečně úctyhodných, částečně směšných. Porazit tuto vládnoucí třídu také nelze. Takové snahy jsou čirým bláznovstvím a mařením času. Tento režim se cítí být neustále ohrožen agresí, proto každá kritika vůči němu vznesená mu připadá jako přímá agrese nebo napomáhání agresi. Není to jen psychóza, je to instinkt, který se zakládá na tušení, že každá kritika režimu dříve nebo později míří na panství jeho vládnoucí třídy a chce, aby tato třída abdikovala. V dějinách to žádná vládnoucí třída nikdy neudělala a neudělá... Dnes je dána jen naprosto nekompromisní alternativa: buď vláda nové vládnoucí třídy se vším všudy, co k tomu patří, tj. s plánem, s ekonomikou nefungující pro lidi a s totalitarismem - anebo uskutečnění všelidového vlastnictví a všelidové samosprávy v plném rozsahu. Jedinou alternativou je skutečný socialismus... Většina společnosti je však po desítkách let socialismu dohnána do stavu, kdy by uvítala cokoli, jen aby byla svržena dnešní vládnoucí třída. Máme to však marné, nesvrhne ji nic, patrně by dokonce zvítězila i ve III. válce, protože by dokázala vystoupit s nepředstavitelnou brutalitou. Nechtěl bych, aby si čtenář odnesl z mých slov dojem, že tato vládnoucí třída, která se živí loupeží společenského vlastnictví, je slabá. Naopak... Máme tu novou vládnoucí třídu v plné parádě a budoucnost je jí otevřena... Má moc, bohatství, privilegia, zabezpečuje se dědičně, neboť třebaže nedědí žádné výrobní prostředky, dědí místo v rámci privilegovaných řídících struktur... Nová vládnoucí třída dosáhne v určitém stádiu vývoje stabilizace a získá pevnou sebedůvěru. Mohou v ní panovat gangsterské boje o nejpřednější místa, ale jako celek je solidární až za hrob a nemění se jako americká státní byrokracie s každým novým prezidentem. Má v hrsti všechny klíčové pozice. Bez ní by nefungovalo nic. Proto se nebojí. Nějaký eventuální idealista, který by se dostal zázrakem (musel by své názory léta letoucí skrývat) až na prvního tajemníka a z této pozice chtěl vládnoucí třídu likvidovat, zmohl by snad něco proti jedné její složce, ale musel by mít za zády složky ostatní. Generálové by rádi viděli, kdyby technokratům byl sražen hřebínek - a naopak. Ale aby někdo vystoupil proti technokratům, generálům, aparátníkům a byrokratům na celé frontě, to se prostě nestane. Solidarita nové vládnoucí třídy je tím zaručena."32

Budeme zajisté souhlasit s názorem, že jedinou alternativou stalinského modelu socialismu, v němž před námi vystupují socialistické vlastnické vztahy jako jednou provždy daná, neměnná a nevývojová sociálně ekonomická podstata, může být pouze opravdu všelidové vlastnictví v samosprávném socialismu, úsměvné je však mudrování disidentského "levého marxisty" o tom, jak je nová vládnoucí třída "ucelená, bojeschopná a plná sebedůvěry" a že ji "nelze nikdy porazit a svrhnout". Bondyho "Neuspořádaná samomluva" vznikala v roce 1984, kdy "svobodný a demokratický svět" vzpomínal na známý Orwellův román, neboli ve stejné době, kdy spatřily světlo světa též články doktora Josefa Hellera, z nichž jsme obsáhle a bohatě citovali. Uvědomíme-li si, že v tomto období vstoupil rozklad a rozpad vládnoucí třídy řídícího aparátu reálného socialismu do posledního vývojového stádia - uběhne pouhých pět let a v Československu se zhroutí mocenský monopol komunistické strany a "komunistický" parlament zvolí jednohlasně Václava Havla prezidentem - působí "samomluvné úvahy" v porovnání s pojmově teoretickým obsahem studií o dopadech svérázné vlastnické subjektivity třídy řídícího aparátu na socialistické zespolečenštění velice groteskně a směšně, i když musíme mít současně na zřeteli, že myšlenkový obsah a poznávací hodnota Bondyho sociálně filosofické teorie o nové vládnoucí třídě dosahuje nebetyčné výše ve srovnání se stupidními žvásty - chvála bohu již bývalého - prezidenta Havla o dějinotvorném významu činu jistého zelináře, jenž umístil do výkladu své prodejny mezi cibuli a mrkev heslo "Proletáři všech zemí, spojte se!" pro "moc bezmocných" a "třetí odboj proti totalitnímu komunistickému režimu". 33 Levicovému disidentskému intelektuálovi se také podařilo opravdové "kouzlo nechtěného", když s obdivuhodnou jasnovidností předpověděl - stalo se roku následujícího po dokončení "Samomluvy"! -, že do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS nastoupí muž, jehož politická strategie uskuteční přesně to, co bylo dle Bondyho teorie o nové vládnoucí třídě reálně existujícího socialismu nemožné a neuskutečnitelné. A vrcholem groteskní frašky s "přestavbou socialismu" pak byly výklady váženého Michaila Sergejeviče Gorbačova - náležejícího ke stejné společenské třídě jako Stalin, Chruščov, Brežněv či Andropov! -, jenž po rozpadu Sovětského svazu prohlašoval, že do funkce generálního tajemníka nastupoval s vědomým úmyslem rozbít a zničit "zločinnou totalitní komunistickou diktaturu", čímž obelhával jak sám sebe, tak i "demokratické" světové veřejné mínění. Nízký stupeň propojení, sladěnosti a provázanosti dílčích vlastnických funkcí, díky němuž se státně byrokratické vlastnictví třídy řídícího aparátu stalo brzdou a překážkou rozvoje výrobních sil, způsobil, že reálně socialistická ekonomika, o jejímž rozvoji rozhodovala nepružně a těžkopádně fungující soustava plánovitého řízení, počala v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let zaostávat nejenom v dynamice přenosu výsledků vědeckotechnického a technologického pokroku do průmyslových a zemědělských výrobních procesů, v růstu produktivity živé práce i celkové efektivnosti společenské výroby, ale začala ztrácet tempo i v oblasti uspokojování rostoucích hmotných potřeb obyvatel, v nichž se zračilo zvyšování jejich hmotné životní úrovně. Omezeně společenská vlastnická subjektivita řídícího aparátu tak stála u zrodu fungování deficitního hospodářského mechanismu s pro předlistopadový socialismus typickým stálým a trvalým převisem poptávky nad nabídkou, takže třída sociálně ekonomicky velmi nesuverénních správců společenského vlastnictví obrůstala dalšími privilegovanými sociálně ekonomickými skupinami z oblasti obchodu a služeb, jejichž příslušníci už často neměli vůbec nic společného ani s komunistickou stranou, ani s ideály a hodnotami socialismu: byli to oni přísloveční "veksláci" (či spíše "vexláci"?), "řezníci", "zelináři" atd., kteří počali mít v každodenním životě společnosti reálně fungujícího socialismu daleko více "vedoucí úlohy" než většina předsedů základních organizací komunistické strany, o dělnících jakožto obyčejných členech strany ani nemluvě. 34 Není divu, že ve svém eseji "Moc bezmocných" hovoří Václav Havel právě o sociálním typu "zelináře", neboli o těch sociálně ekonomických vrstvách, které měly v deficitní ekonomice reálného

socialismu privilegované postavení a po státním převratu v roce 1989 si jejich příslušníci počali nárokovat zásluhy za "ekonomický odboj proti totalitní diktatuře". V tom tkvěl smysl Havlových sentencí o "vítězství života nad entropickým režimem."35 Na tyto vrstvy se vědomě či podvědomě orientovalo militantně antikomunistické, havlovsko-bendovskorumlovské křídlo disidentského hnutí, které tak muselo převzít i mytologicko-fetišistickou povahu jejich vědomí a sebevědomí. "Sametová" mocenská elita nemohla z toho důvodu vyplodit nic jiného než stupidní moralizující blábolení o "vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí". Folkový zpěvák Karel Kryl kdysi trefně poznamenal, že Havel nikdy nerozuměl dělnické třídě. Jelikož zákonitost fungování a rozvoje vlastnické struktury každé společenskoekonomické formace spočívá v tom, že vlastnická funkce a role pracovníků řídícího aparátu je a musí zákonitě v každém společenském zřízení být dílčí a podřízenou, druhotnou a odvozenou součástí vlastnické subjektivity oné společenské třídy, jež vytváří základní sociálně ekonomickou identitu a kvalitu dané společenské formace, směřovalo zveličování potenciálně nespolečenské stránky vlastnické funkce a lokální vlastnické subjektivity především u "transformace schopných" a "reformních" složek třídy řídícího aparátu v procesu jejího sociálně ekonomického, politického a ideologického rozkladu a rozpadu, rozkladu celého výrobního způsobu předlistopadového modelu socialismu, k hledání a nalézání celospolečensky integrující sociálně ekonomické praktické aktivity nikoli v podobě posilování vlastnické subjektivity dělnické třídy formou rozvíjení účasti dělníků na vlastnickém řízení a rozhodování, jež by se počínalo v pracovních kolektivech a vrcholilo formováním samosprávných vlastnických a podnikatelských komplexů na nadnárodní a nadstátní úrovni, nýbrž naopak v oslabování a rozkladu společenského vlastnictví a dobudovávání oné celospolečensky dominující, určující a integrující vlastnické subjektivity v podobě vlastnických forem a struktur fungujících podle logiky soukromokapitalistického vlastnictví. Není vůbec náhodou, že ve všech zemích, ve kterých jsme v minulosti měli možnost sledovat proces rozpadu první historické formy socialismu a následné rekapitalizace, stály v jeho první fázi v čele komunistické strany, strany ovládané v průběhu první formy socialismu řídícím aparátem, jež musely v určité zlomové fázi rekapitalizačního procesu ztratit politickou moc, což se promítlo i do národnostních konfliktů a následného rozpadu řady bývalých socialistických států - viz Sovětský svaz, Jugoslávie, Československo; tím se opět projevila dialektika vzájemného zpětnovazebného působení vlastnické - potažmo mocenské, politické - a organizačně technické - potažmo administrativně správní - stránky a funkce společenského řízení. Není divu, že proces rekapitalizace pod vedením komunistické strany probíhá již řadu let i v Číně. Rozvíjející se třída čínských velkoprůmyslníků a finančních magnátů zatím potřebuje organizačně technickou roli komunistické strany pro uchování územní celistvosti čínského státu, aby měla šanci hrát v epoše globalizovaného kapitalismu úlohu globálního hráče, a proto si komunistická strana dosud v Číně uchovala politickou státní moc: zůstává ovšem otázka, co bude dál, jaká bude další vývojová fáze čínského rekapitalizačního procesu? III.