O Spojených státech amerických toho již v rámci Komunistické strany bylo napsáno víc než dost. Přestože by ani mně nijak zásadně nevadilo si také kopnout do některého z mnoha nedostatků této země (od enormního vlivu miliardářů a nadnárodních korporací na její čelné představitele až po tragickou životní úroveň nemajetných obyvatel USA - především pak Latino- a Afroameričanů), učiním dnes opak. Namísto klasické filosoficko-argumentační eseje jsem se rozhodl stručně shrnout pravidla události, která severoamerickou Unií hýbe již několik měsíců a která do jisté míry určí její další směřování, tj. volby prezidenta USA.
Ustavování vrcholného představitele státu patří i v naší republice mezi emotivní témata. Zatímco však český prezident je pouze hlavou státu s minimem pravomocí, a funguje proto jako určitý neutrální arbitr mezi vládou a Parlamentem (mrk mrk), úřad prezidenta Spojených států v sobě kombinuje kompetence našeho prezidenta, předsedy vlády a v podstatě i vlády jako takové. Odborně se tomu říká prezidentský systém, zatímco ten náš je charakterizován jako systém parlamentní.
Ačkoliv se tedy USA často dušují principy dělby moci, výkonná moc na úrovni Unie náleží podle ústavy jedinému monokratickému orgánu - prezidentovi. Ten podle článku II. stojí v čele federace, určuje její zahraniční politiku, je vrchním velitelem armády a jsou jím jmenováni, odvoláváni a jemu odpovědni vrcholní federální úředníci, včetně tajemníků (ministrů) tvořících jeho kabinet. Kongres (parlament) či jiné mocenské orgány mohou do jeho působnosti zasahovat jen v několika málo případech. A právě tyto skutečnosti pozvedají význam tamějších prezidentských voleb na mnohem vyšší úroveň, než jsme zvyklí v Česku.
Tím spíš však mnoho našinců překvapí procedura samotné volby, jež je i v samotných USA označována jako zbytečně zdlouhavá, nákladná a komplikovaná. Důvod všech těchto charakteristik vyplývá z období vytvoření předmětné úpravy - totiž z r. 1787, kdy byl sepsán text dosud platné americké ústavy, a následně z r. 1804, v němž došlo k přijetí XII. dodatku částečně měnícího proces voleb. I když tehdejší Spojené státy rozkládaly sotva na pětině jejich dnešního území, přesto pokrývaly značnou část východního pobřeží severní Ameriky. A zorganizovat všelidovou volbu vůdce takto rozlehlého státu s technickými možnostmi přelomu 18. a 19. století bylo naprostým sci-fi. Američané proto do dnešních dnů volí svého prezidenta ve volbách de facto nepřímých - prostřednictvím tzv. volitelů.
Celá cesta ovšem začíná mnohem dřív, kdy jsou prezidentští kandidáti vybírání v rámci vlastních politických stran. Od druhé poloviny 19. století nicméně mají reálnou šanci stát se prezidentem pouze zástupci jedné ze dvou hegemonních partají - konzervativní Republikánské strany nebo liberální Demokratické strany. V jejich rámci se nejprve na úrovni jednotlivých států uskutečňují tzv. primární volby (primárky), které mají v různých státech různou podobu. Buď v nich rozhodují o kandidátech všichni občané (tedy včetně nestraníků a přívrženců té druhé strany), pouze členové a registrovaní sympatizanti dané strany, anebo její členské schůze. Definitivně jsou příslušnou stranou kandidáti nominováni na celonárodních stranických sjezdech, kde je podle výsledků primárek zvolí delegáti z každého státu.
Tím se ovšem kandidáti stávají pouze kandidáty své strany. Ostré hlasování do úřadu prezidenta uskutečňují až již zmínění volitelé. Ti jsou jakýmisi prostředníky mezi hlasováním občanů a volbou prezidenta. Nejdříve občané celých USA volí ve svých státech volitele, a to první úterý následující po prvním pondělí v listopadu (Američané asi neradi volí 1. listopadu). Jednotlivým státům Unie náleží tolik volitelů, kolik mají svých zástupců v Kongresu (státy jsou zastoupeny ve Sněmovně reprezentantů - dolní komoře Kongresu - podle počtu obyvatel, zatímco v Senátu - horní komoře - má každý stát bez ohledu na velikost 2 senátory). Nejméně tedy může mít stát 3 volitele, což je případ např. Vermontu nebo Montany, nejvíce pak má Kalifornie (55) a Texas (38). Své volitele vysílá také federální vládou spravované území Washingtonu, D. C. (hlavního města), jež ovšem v Kongresu není reprezentováno, přestože zde žije okolo tři čtvrtě milionu obyvatel. Naproti tomu volitele nevolí tzv. nezačleněná území - Guam, Americká Samoa, Portoriko atp. V letošních volbách by mělo být zvoleno celkem 538 volitelů.
Poté volitelé hlasují pro jednotlivé prezidentské kandidáty standardně podle toho, kolik tito kandidáti dostali v příslušném státě hlasů od občanů. Toho kandidáta, jenž získá více hlasů, následně volí všichni volitelé daného státu, i kdyby zvítězil jen těsně - jedná se tedy o většinový systém, kde vítěz bere všechny volitele. Kvůli tomu se občas stává, že ačkoliv co do počtu hlasů zvítězí jeden kandidát, na počet volitelů vyhraje kandidát druhý (vzpomeňme na poslední volby, kdy Clinton obdržela v celých USA téměř o 3 miliony hlasů více, ovšem větší počet volitelů nakonec získal Trump). Nutno přitom podotknout, že volitelé nemají na úrovni Unie zakázáno volit i jiného kandidáta, než toho, kdo ve státě zvítězil, v praxi se tak ale děje jen velmi sporadicky.
Aby byl kandidát zvolen prezidentem USA, musí získat hlasy nadpoloviční většiny volitelů, v současnosti minimálně 270. Jestliže by se tak nestalo, volil by následně prezidenta speciální procedurou Kongres, který tak ovšem naposledy činil v r. 1824. Inaugurace nově zvoleného prezidenta probíhá 20. ledna v pravé poledne, kdy prezident složí ústavní slib. V tentýž moment zaniká funkční období prezidenta dosavadního.
Prezident USA je volen na dobu 4 let společně se svým viceprezidentem. Osoba v této funkci podstupuje s prezidentem celou kampaň a stejně jako prezident musí být také do úřadu zvolena voliteli. Viceprezident předsedá Senátu amerického Kongresu, ale zajímavým se jeho úřad stává proto, že je prvním prezidentovým nástupcem, pokud by došlo k jeho předčasnému uvolnění z funkce (v historii typicky v důsledku smrti či rezignace, ale teoreticky i v případě odvolání prezidenta Kongresem). Prezidentem, jakož i viceprezidentem, může být zvolen jen občan USA starší 35 let, jenž na území Spojených států alespoň 14 let žil a především se zde také narodil (pokud tedy čtete tento článek a uvažujete nad kandidaturou, tak smůla).
Závěrem bych už pouze shrnul letošní prezidentské klání. Svůj úřad za Republikánskou stranu obhajují dosavadní prezident podnikatel a miliardář Donald Trump se svým současným viceprezidentem Michaelem Pencem. Proti němu stojí kandidát Demokratické strany právník a profesionální politik Joseph Biden s Kamalou Harris jako potencionální viceprezidentkou. Budiž zajímavostí, že vážným adeptem na demokratickou nominaci (a jediným reálným Bidenovým stranickým soupeřem) byl dlouhou dobu také Bernard Sanders, v současnosti snad nejlevicovější severoamerický vrcholný politik. Přestože Sanders měl vcelku širokou podporu veřejnosti, rozhodl se po neúspěšných primárkách v několika státech a tlaku mnoha představitelů Demokratické strany vzdát se kandidatury. Zda se však duo Biden-Harris bude schopné postavit tandemu Trump-Pence, ukáže až den prezidentských voleb - 3. listopad.
Vojtěch Mrázek
Člen OV KSČM Praha 10
