Jak zachránit svět?

Nedávno jsem si vzpomněla na Malawi - zemi na jihu afrického kontinentu. Na zemi propastných rozdílů mezi chudými a bohatými. Na nádherné jezero na severu a vyprahlé cesty z rudé hlíny na jihu. Na zemi, která kdysi byla britskou kolonií, z čehož v ní zůstalo mnoho křesťanského a roztomilý akcent v řeči jejích obyvatel. 

Vzpomněla jsem si na veselé oči dětí v sirotčinci, které nedokázaly posoudit hrůznost podmínek, ve kterých vyrůstají, některé ale nikdy nedospějí. 

Před očima mám i svalnaté ruce tamních žen, matek, které denně ujdou i desítky kilometrů, aby do svých chatrčí z hlíny a slámy donesly dostatek vody pro své děti a nepočetné hejno slípek. Na smutek a odevzdanost čišící z jejich bytí, kdy opuštěny nezodpovědnými muži zůstaly už v mladém věku na vše samy. I na ten houf dětí, hladových krků. 

I po těch letech cítím závan desinfekce v tamní porodnici, kde na zemi nebo rozviklaných lehátkách ležely maminky s úplně čerstvými miminky přisátými k bezpečnému teplu matčiných prsů. 

Slyším slova učitelů, o tom, že děti bez bot do školy po rozpálených cestách nedojdou. Že menstruace nutí mladé studentky zůstávat doma, kvůli nedostatku hygienických pomůcek. Přitom škola je místem zachraňujícím dětské životy. Je místem s tekoucí vodou a záchody. Místem, kde jsou děti v bezpečí a kde jsou jim vedle vědomostí vštěpovány i základy společenského chování, prevence sexuálně přenosných chorob, prevence nechtěných početí a také pochopení lásky k bližnímu. Že obyčejné jízdní kolo je pokladem, kolem kterého se sbíhá celá vesnice snad nemá ani cenu psát.

Vybavuji si moje pocity tam i po návratu domů. Převládal stud.

Styděla jsem se za okázalou lhostejnost, se kterou ukrajuji den po dni svůj život. Za všechno to plýtvání, splachování pitnou vodou a stěžování si na maličkosti, které se mi v mé zhůvěřilosti jeví jako nepřekonatelné problémy. Chtěla jsem si domů přivézt alespoň tucet těch čokoládových trpaslíčků s velkými bříšky a kudrnatými hlavami. Prodat všechny svoje věci a peníze poslat té statečné ženě z chatrče, která každý večer vysazuje svojí jedinou kozu do klece na kůlech, aby jí nesežrali toulaví psi.

Nic z toho ale není možné. A ani by nebylo řešením. Chudí a hladoví nejsou jen v Africe. Denně jich potkáváme desítky na celém světě. A jsme k nim stejně lhostejní, jako jsme lhostejní k vlastní zodpovědnosti za tento svět. V Talmudu se obrazně říká, že kdo zachrání jediný život, jako by zachránil celý svět. Možná je na čase zachránit si ten vlastní život. Překonat vlastní lhostejnost, přestat přežívat a začít vědomě žít. Pak možná skutečně zachráníme celý svět.