Jediný systém, ve kterém nezvítězí barbarství... je socialismus!

Vynikající projev od naší soudružky, předsedkyně KM UV KSČM. Doporučujeme číst do konce, jakmile bude k dispozici samostatné video, také ho uveřejníme. Pro pracující na prvním místě

Vážené soudružky, vážení soudruzi,
sešli jsme se dnes na tomto významném místě, abychom si připomněli bojový svátek pracujících celého světa. Rovnou na začátku se ale ptám, vnímá takto dnešní den ještě někdo další než ta hrstka lidí, která se roztroušená po celé republice schází jako jsme se sešli my tady?
Odpověď je smutná, ale rozhodně ne překvapivá. První Máj je v dnešní české společnosti vnímán maximálně jako svátek lásky vyprázdněný marketingovými kampaněmi a kdo ví jestli vůbec alespoň to.
Neúcta k práci a pracujícím zašla dokonce tak daleko, že se Svátek práce dostal na seznam státních svátků, které jsou adepty na zrušení v rámci úspory státních nákladů. Prorežimní média se nestydí prohlašovat, že "svátek 1. května nepřipomíná žádnou důležitou událost." A může být proto zrušen. A veřejnost, masírovaná celé dlouhé roky pravičáckou propagandou, těmto médiím naslouchá. I proto, že hlas, který těmto blábolům oponuje, volá bohužel příliš potichu.
První Máj ale je, byl a věřím, že navždy bude připomínkou všech předchozích bojů za zlepšení pracovních podmínek pracujících a oslavou těch, kteří neváhali v těchto bojích nasadit i vlastní život. My jsme sem dnes ale nepřišli oslavovat. Nemáme co. Boj s kapitálem už přes 30 let prohráváme. Přes 30 let byli pracující v České republice víceméně trpěliví. Přes 30 let čekali, že nastoupí vláda, která se postaví za jejich práva a které půjde o zlepšení jejich životních podmínek. Vláda, která naplní sliby Vašků Kecalů z Václavského náměstí, že se v kapitalismu budou mít jako v ráji. Žádná taková vláda ale nepřišla. Naopak přišly vlády privatizací, vlády rozkrádání, pošlapávání práv a rušení fungujících institucí.
A naše trpělivost už je u konce! Sociální jistoty, které ještě před 30 lety byly samozřejmostí nám dnešní vláda nestydatě krade před očima! A ještě drze tvrdí, že v našem vlastním zájmu! Kam až to necháme zajít? Budeme dál trpělivě mlčet a čekat? Jak by to dopadlo, kdyby američtí dělníci v roce 1886 mlčeli a čekali na zázrak?
Dnes žijeme v systému, ve kterém i když děláte všechno správně - vystudujte, najdete si práci, oženíte se, založíte rodinu, platíte daně - stejně jste pořád jednou nohou v chudobinci. Z práce se pro mnoho lidí stalo utrpení, které musí snášet, místo aby se radovali ze svých výsledků, úspěchů a výrobků, z rozvoje společnosti a jejího materiálního a duchovního bohatství.
Drazí soudruzi, drahé soudružky,
první máj je připomínkou boje za osmihodinovou pracovní dobu. Připomínkou úspěšného boje! Za co ale bojujeme dnes a jak jsme úspěšní? Za minulého režimu byl první máj skutečnou oslavou práce, při které se zastavily stroje a lidé vyšli do ulic. Postupně tak ale svátek práce ztratil svůj revoluční náboj. A ani po listopadu 1989, kdy jeho bojový duch znovu získal na aktuálnosti, se ho nepodařilo vzkřísit.
Přesto ale věřím, že nic není ztraceno! Je na nás, abychom vrátili prvnímu máji jeho pravý význam a spolu s tím všem pracujícím důstojnost, odvahu a vizi lepšího světa. A proto dnes nežádejme méně, než žádali naši předchůdci v 19. století! I jejich požadavky se ve své době zdály nemožné! A pokud budeme v našich požadavcích dostatečně pevní a radikální, můžeme být stejně úspěšní jako ti, jejichž památku si tady dnes připomínáme!
Požadujme zvýšení minimální mzdy do výše tzv. důstojné mzdy. Ta je podle výpočtu expertů na úrovni přes 40 tisíc. Každý kdo poctivě pracuje v jakékoliv pozici si důstojný život zaslouží!
Požadujme zkrácení pracovní doby při zachování výše mezd. Vědeckotechnický pokrok již dávno umožňuje, aby část lidské práce nahradily stroje. Jaký má tedy smysl, aby lidé trávili zbytečný a neproduktivní čas zavření v továrních halách a kancelářích?
Požadujme, aby se do našich životů vrátila solidarita. Ano, buďme solidární, pomáhejme si navzájem, ale nenechme si namluvit, že naše dobrá vůle, kdy se dělíme i o to málo, co sami máme, je nějaké systémové řešení. Takovým řešením by byla pouze solidarita těch nejbohatších s chudými, které se říká progresivní zdanění.
Požadujme důstojné stáří! My dnes bojujeme (a zatím úspěšně) za nezvyšování věku odchodu do důchodu nad současnou hranici 65 let, ale to je málo! Chtějme tuto hranici naopak snížit! Už v 60 letech má člověk odpracováno tolik, že by měl mít nárok odpočívat a užívat si podzimu života, rodiny, koníčků a to v plném zdraví!
A především požadujme změnu systému! Kapitalismus se za posledních 34 let ukázal jako systém nefunkční a potvrdil tak svou pověst z období první republiky. Znovu se ukázal jako systém, který je prospěšný pouze hrstce lidí, zatímco drtivou většinu jich poškozuje, ponižuje, vykořisťuje, nechává žít ve stresu a nejistotě. Usilujme o to, aby důstojný a naplněný život žili všichni, kdo poctivě pracují, kdo přispívají k rozvoji společnosti a kdo mají vůli ke spolupráci.
Jediný systém, ve kterém je tohle možné...Jediný systém, ve kterém nebude člověk člověku vlkem...Jediný systém, ve kterém nezvítězí barbarství...je socialismus! To je první cíl nás komunistů a my k němu známe cestu. Už jen proto to nevzdávejme!

Přeju si a přeju nám všem, abychom se dočkali prvního máje, při kterém se zastaví stroje a my vyjdeme do ulic při skutečných oslavách důstojné a s radostí odvedené práce.

Čest práci, soudruzi!

Ať žije první máj!