K výročí Varšavské smlouvy

"Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa."

"Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství."

Čtrnáctého května 1955 podepsali předsedové vlád Albánské lidové republiky Mehmet Shehu, Bulharské lidové republiky Vălko Červenkov, Československé republiky Viliam Široký, Maďarské lidové republiky András Hegedűs, Německé demokratické republiky Otto Grotewohl, Polské lidové republiky Józef Cyrankiewicz, Rumunské lidové republiky Gheorghe Gheorghiu-Dej a předseda rady ministrů SSSR Nikolaj Alexandrovič Bulganin Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, jež podle místa podpisu dostala název Varšavská.

Byla to jak reakce na vznik NATO 4. dubna 1949, tak i na zřízení Západoevropské unie, a zejména Pařížské smlouvy, na jejichž základě vstoupila 9. května 1955, přesně deset let po porážce nacistického Německa ve druhé světové válce, do Severoatlantické aliance Spolková republika Německo, což negovalo úsilí Sovětského Svazu o zachování možnosti opětovného spojení zemí za podmínky, že samotné Německo bude demilitarizovanou zónou. Vznik Varšavské smlouvy vedl k prohloubení vojenské spolupráce mezi jejími signatáři a zároveň zajišťoval Sovětskému svazu a jeho spojenců ze zemí východního bloku účinnější součinnost při provádění vojenských operací. Smlouva určila jako vrcholný řídící orgán Politický poradní výbor a spojené velení Spojených ozbrojených sil.

Funkce hlavního velitele Spojených ozbrojených sil vždy zastával sovětský maršál a náčelníka jejich štábu sovětský armádní generál.

Smlouva byla uzavřena na dvacet let s automatickým prodloužením o deset let pro státy, jež ji rok před uplynutím lhůty nevypovědí.

Co přecházelo.

Stalin nikdy nezapochyboval o agresivních úmyslech západního bloku, nicméně v prvních letech po druhé světové válce byla jeho odpověď na formování západní aliance především politická, nikoli vojenská. Na vyhlášení Marshallova plánu v létě 1947 zareagoval založením Informbyra na podzim téhož roku, na Trumanovo výstražné gesto během berlínské krize přemístit do Británie letouny, které ve skutečnosti nebyly zkonfigurovány nést jaderné zbraně, odpověděl sovětský vůdce skutečně jen jako na gesto. Podobně zareagovala Moskva i na vznik Severoatlantické aliance v dubnu 1949: následovaly verbální protesty, byl dán pokyn k rozpoutání protestních akcí v Západní Evropě, zvýšil se obranný rozpočet a byla posíleny početní stavy sovětských vojsk v sovětské okupační zóně v Německu. Z dostupných archivních pramenů vyplývá, že Stalinovy úvahy o možnosti zahájit preventivní válku proti Západu, jak o tom informoval východoevropské komunistické pohlaváry na moskevské schůzce v lednu 1951, nedosáhly operační úrovně. Polský plán z roku 1951, jeden z mála dostupných dokumentů tohoto typu z ostatních postkomunistických zemí, nejen nepočítal s masivní invazí západních vojsk na vlastní území, ale nenaznačoval ani možnost preventivní války. Po očekávané invazi amerických a britských jednotek, které údajně zůstaly v severní Normandii již od invaze v roce 1944, z Baltického moře a ze vzduchu měly polské ozbrojené síly za úkol pouze odrazit nepřátelský útok.

Pozice Československa

Obdobně vyznívají i československé válečné plány té doby. Plán Orel, který specifikoval vojenské operace do ukončení mobilizace, byl zpracován v lednu 1951. Podle plánu měl západní útok začít napadením sovětských sil v NDR a v okupační zóně v Rakousku a měl poté pokračovat útokem proti "lidově[1]demokratickým režimům v Československu a Maďarsku, za pomoci Jugoslávie." Ohledně možného napadení, t.j. připravenosti Západu ke konfliktu, kloní se československý dokument rovněž spíše k dlouhodobější perspektivě, neboť údajně "imperialisté nemíní zahájit boj bez německých divizí". Nicméně bylo v každém případě třeba "počítat s americkým úsilím o zkrácení termínů (pro postavení Evropské armády včetně německých divizí) a o zvýšení počtu těchto divizí." Českoslovenští plánovači odhadovali, že první den konfliktu bude Západ schopen postavit maximálně 33 divizí (včetně deseti německých), týden po vyhlášení mobilizace 39, a dvacet dní po začátku konfliktu necelých 56. Pokud jde o letecké síly, došlo československé velení k méně uklidňujícímu závěru, že Západ má na středoevropském válčišti jedenáctinásobnou převahu v počtu letadel. Avšak pod dojmem druhé světové války a u přesvědčení, že Západ nemá dostatek sil k obsazení teritoria Sovětského svazu a jeho spojenců, nezměnila tato skutečnost jejich celkový závěr, že "západní imperialisté nemají pro rok 1952 dostatek sil k zahájení válečného konfliktu." Ani plán Pěst z března 1951, rozvádějící plán Orel po ukončení mobilizace, neodrážel potřeby případné dlouhodobé útočné operace. Jeho cílem bylo po úspěšné obraně vlastního území přejít do útoku a během čtyř až pěti dnů "dosáhnout řek Naab a Dunaj" a "ovládnout předmostí na jižním břehu řeky Dunaj v prostoru Regensburg - Straubing". Dokument předpokládal, že Západ použije "zejména svého letectva k bezohlednému bombardování měst, vesnic, průmyslových podniků a zejména železnic, mostů a všech komunikačních spojů." Cílem tohoto útoku mělo být nejdříve "rozvrátit morálku našich národů, ochromit mobilizaci a soustředění čsl. armády," po níž měl údajně následovat úder motomechanizovaných jednotek, t.j. obsazování území a okupace. V československých plánech vypracovávaných za Stalinova života není ani naznačena úloha sovětských vojsk při odrážení útoku. To ukazuje na samostatnost rozhodování při obraně ČSR, bez ohledu na spojenecké vazby.

V obdobných intencích se pohybují i československé plány Sokol a Hvězda z roku 1953, které rovněž nezohledňují jaderné zbraně. Hlavním úkolem československých vojsk podle nich bylo "nedopustit vniknutí nepřátelských ... jednotek na československé území" jak úpornou obranou, tak "soustředěným úderem proti ještě nepřipravenému nepříteli." Ze čtyř variant plánu Hvězda schválil prezident Gottwald jako základní variantu scénář, kdy vzhledem k nevýhodným podmínkám pro útočnou operaci se měly československé branné síly po mobilizaci soustřeďovat okolo Prahy a až podle okolností rozhodnout o provedení útočné či obranné operace.

Diskuse mezi sovětskými maršály, která vypukla krátce po Stalinově smrti vyústila v obecně přijatou tezi, že o výsledku války v jaderném věku bude pravděpodobně rozhodnuto v jejích prvních okamžicích.

Význam momentu překvapení byl ve vojenském plánování zdůrazněn, ale zároveň zůstával v podobě, že příští válka bude jinak vcelku opakováním druhé světové války s jejími mohutnými frontovými operacemi. Tyto představy se odrazily i v československých plánech té doby. Podle plánu schváleného v roce 1956 pod krycím názvem Zástava v letech 1957-1958 by mohl Západ napadením československého území sledovat dva hlavní cíle: buď se pokusit odříznout sovětské jednotky v NDR a pokračovat v útoku na SSSR, anebo ovládnout uranové doly v severních a západních Čechách (Jáchymov a Příbram). Nicméně imperialisté pravděpodobně nezaútočí předtím, než budou mít k dispozici 12 německých divizí určených pro NATO. Proto se v letech 1959-1960, kdy měla být podle pařížských dohod z roku 1954 SRN plně integrována do NATO, "podstatně zvyšuje nebezpečí napadení ČSR." Nebezpečí napadení ale nebylo údajně záhodno podceňovat ani v současnosti, neboť Západ by mohl "zahájit útok i s malým počtem divizí, spoléhaje na použití zbraní hromadného ničení, na docílení počátečního překvapení a na postupné narůstání sil mobilizovaných sil...". Pro československá vojska z toho vyplývaly dvě varianty postupu. Buď dojde k překvapivému útoku a ČSLA bude muset zaujmout obranné postavení do příchodu sovětských vojsk, který umožní přechod do útoku. Anebo budou přípravy k útoku odhaleny a pak by měla měla československá vojska "úderem na směru Plzeň, Nürnberg, s použitím atomových zbraní, v součinnosti se sousedy rozbít soustřeďované síly nepřítele, který se chystá napadnout naše území...". Přirozeně by tohle musely být sovětské zbraně, protože ČSLA žádné neměla. Avšak českoslovenští stratégové na doporučení sovětského velení další postup hlouběji do nitra západního území neplánovali. Nukleární revoluce v sovětském vojenském myšlení a předpoklad, že výsledek války bude zcela rozhodnut v počátečním období války se přitom musel skloubit s nutností ponechat spojeneckým armádám prostor pro vlastní iniciativu, včetně rozhodnutí. Úkolem československých jednotek tehdy bylo: "V počátečním období války nedopustit vtržení vojsk nepřítele na území státu, zničit jej v pohraničním sražení a zabezpečit v součinnosti s vojsky na území NDR rozvinutí a zasazení hlavních sil Spojených ozbrojených sil." Postup na nepřátelské území , z ohledem na celkovou vojenskou sílu protivníka, plánován, pak pouze společně se sovětskými silami.

V říjnu 1956 vypuklo mohutné protikomunistické povstání v Maďarsku, jehož průvodním jevem se bohužel stala i neuvěřitelná brutalita rebelů především z řad bývalých maďarských fašistů. Maďarská lidová armáda zcela selhala a prakticky se rozpadla. Část jejích příslušníků se dokonce přidala na stranu kontrarevoluce. Předseda vlády Imre Nagy 2. listopadu oznámil vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a dva dny nato žádal vojenský zásah západních mocností.

Sovětské vedení reagovalo na ohrožení ve střední Evropě ustavením "dělnicko-rolnické vlády" Jánose Kádára 4. listopadu 1956 spolu s vojenskou pomocí.

Podle údajů maďarských historiků zveřejněných v roce 2011 k 55. výročí povstání nasadilo108 925 vojáků (17 divizí), čímž vytvořilo poměr sil 17:1, 3782 tanků a samohybných děl (631:3), 1085 děl a minometů (109:2), 13 735 automobilů (52:1), 760 kanónů protivzdušné obrany (126:1) a 353 letouny (353:0). Do 17. listopadu skončily boje v prostoru Ostřihom-Szob. Podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 ztratila sovětská vojska při potlačování povstání 2260 osob (225 důstojníků a 2035 poddůstojníků a vojáků), z toho 669 padlých a zemřelých na zranění, 51 nezvěstných a 1540 raněných. Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo 26 osob, z toho 14 posmrtně. Zahynulo 2652 povstalců a maďarských civilistů a 19 226 utrpělo zranění. Emigrovalo 210 000 osob, z nichž třetina se později vrátila. Následovaly rozsáhlé čistky v důstojnickém sboru Maďarské lidové armády, který obzvlášť selhal.

Protikomunistickou vzpouru v Maďarsku sice sovětské vedení dokázalo potlačit samo, ale vojenská opatření na jihovýchodní hranici provedlo i Československo. Měla za úkol zabránit průniku zbytků povstaleckých skupin na naše území. Abychom si učinili představu o jejich rozsahu, uveďme, že podle VI. dílu Vojenských dějin Slovenska se v sestavě Československé lidové armády a vojsk ministerstva vnitra na slovensko-maďarských hranicích k 12. listopadu 1956, kdy Sovětská armáda už dokončovala likvidaci vzbouřenců, nalézalo 30 439 osob, z toho 26 658 příslušníků ČSLA, 2688 Pohraniční a 586 Vnitřní stráže a 507 příslušníků Veřejné bezpečnosti. V jejich výzbroji se nacházelo 368 tanků, 143 samohybných děl, 612 děl jiných typů a minometů a 82 letadel. To výrazně převyšuje početní stav a výzbroj celé dnešní Armády České republiky!

Je ovšem třeba zdůraznit, že ČSLA v Maďarsku neintervenovala - na rozdíl od maďarské, jež se na srpnové invazi do ČSSR v roce 1968 aktivně podílela.

V lednu 1960 oznámil Chruščov v projevu před Nejvyšším sovětem radikální snížení stavu sovětských vojenských sil v souvislosti s údajně novou vojenskou doktrínou, postavenou na odstrašujícím účinku sovětských strategických sil. Zároveň se Chruščov zabýval úvahami nahradit armádu domobranou a otevřeně vyjadřoval nevoli s plány obsadit západní Evropu během několika dnů. Můžeme jen spekulovat, co ho k tomu, z hlediska hlubší vojenské strategie, až diletantskému rozhodnutí vedlo. Z nedávno odtajněných československých vojenských dokumentů je ale zřejmé, že operační plánování Varšavské smlouvy zůstalo Chruščovovou iniciativou ovlivněno nakonec velmi málo. Nové operační plány Československé lidové armády, zpracovávané na základě sovětské instrukce od jara 1960, naštěstí neodrážely tyto minimálně rozporuplné vize.

V létě 1964 nařídila Moskva bez dalšího vysvětlení vypracovat nový operační plán, podle něhož měla československá vojska dorazit do osmého dne války do jihovýchodní Francie za použití jaderných zbraní. Československé velení nařízení bezezbytku splnilo. Podle nového operačního plánu schváleného prezidentem Novotným 14. října měl československý front jako dosud v případě války okamžitě vniknout na území Spolkové republiky Německa a do 7-8 dnů od počátku konfliktu dosáhnout francouzského Lyonu.

Jakkoli byl plán okamžitě rozpracován do bojových úkolů pro jednotlivé složky frontu, řada obvykle loajálních československých generálů měla z nového operačního plánu nejhorší možný dojem. Zatímco plán z roku 1960 počítal s rychlým postupem na Rýn v nejkratší době v případě, že by se podařilo uskutečnit předstihující sovětský strategický úder proti vojenským cílům v západní Evropě, nebo o 150 kilometrů do nepřátelského území během čtyř dní bez takovéhoto útoku, nový plán předpokládal, že československý front by musel operovat hluboko na území protivníka bez ohledu na to, zda zmíněný strategický úder skutečně proběhl. Sovětské velení navíc naznačilo možnost, že Československo bude muset v budoucnu postavit i druhý front. Sovětské vysvětlení, že byla "nově propočítána" délka nutná k přísunu vojsk druhého sledu, přitom přesvědčila jen přesvědčené. Mnohem pravděpodobněji znělo vysvětlení, že Sovětský svaz po karibské krizi počítal s možností vyhnout se konfliktu se Spojenými státy. Zatímco by supervelmoci otálely se strategickými údery, československý front se měl vydat hluboko do nepřátelského území proti silnému protivníkovi, který měl navíc jaderné zbraně okamžitě k dispozici.

Plán nejen nezmiňuje vůbec strategické údery, ale nepočítá ani s možností zahájení války bez použití jaderných zbraní. S přechodem od konvenčního k jadernému konfliktu tak alespoň prozatím sovětské velení zřejmě vůbec nepočítalo. Práh mezi konvenčním a jaderným konfliktem tak byl více intelektuálním konstruktem Kennedyho stratégů než reálným faktorem v případném konfliktu. Dilema pro československé vedení spočívalo ve zvážení rizik plynoucích z přítomnosti jaderných náloží na vlastním území v době míru. Zatímco v době války bylo rychlé nasazení jaderných zbraní jedním z mála způsobů jak se vyrovnat silnějšímu a jaderně vyzbrojenému protivníku, permanentní přítomnost sovětských zbraní a jednotek bez možnosti ovlivňovat rozhodnutí o jejich nasazení by jen zvyšovala domnělé nebezpečí překvapivého jaderného útoku ze strany Západu. Bez možnosti ovlivnit sovětské vojenské plány se nakonec československé vedení podvolilo sovětskému tlaku a na jaře 1965 oficiálně požádat o uzavření dohody o přemístění jaderných náloží na československé území. Dohoda uzavřená v prosinci 1965 se sice v nejmenších detailech zabývala bezpečnostními opatřeními na vysoce utajených místech, kde měly být zbraně uloženy, ale způsobu, jakým by měly být nasazeny v případě konfliktu, se vůbec nedotkla.

Navzdory objektivním rozporům doby se východní stratégové zabývali od poloviny 60. různými scénáři války v Evropě, včetně možnosti, že jeho počáteční fáze se odehraje bez nasazení jaderných zbraní. Nové vydání kompendia Vojenská strategie (rus. Vojennaya strategija) zpracovávaného pod vedením maršála V. D. Sokolovského, ohlašovalo v roce 1968 novou éru, kdy konflikty budou probíhat bez jaderných zbraní nebo pouze za jejich omezeného použití. Podle jednoho ze západních analytiků rozhodlo údajně plénum ÚV KSSS v prosinci 1966 o přípravě na konflikt vedený pouze konvenčními prostředky.

Z nově přístupných dokumentů je zřejmé, že východní stratégové zůstávali i nadále přesvědčeni, že konflikt dospěje dříve či později do stádia globální jaderné války. Prosty rafinovaných západních teorií vycházely východní představy o nevyhnutelnosti jaderné války mimo jiné z porovnání konvenčních potenciálů obou bloků v Evropě sil. Navzdory konvenčnímu zbrojení na Západě zahájenému za prezidenta Kennedyho, těšila se Varšavská smlouva i nadále v této oblasti převaze. Bylo tak stěží pochopitelné, že by byl Západ nejen ochoten, ale i schopen vést úspěšnou konvenční válku proti Varšavské smlouvě. Jestliže by tedy Západ nejen nebyl schopen porazit východní alianci v konvenční válce, ale dokonce by mu hrozila porážka, pak mu podle logického závěru sovětských stratégů nezbývala jiná volba, než sáhnout k jaderným zbraním. Cvičení Sputnik v červnu 1964 tak poprvé předpokládalo, že evropský konflikt začne nikoli hromadným jaderným, nýbrž konvenčním útokem Západu s cílem "anexe" NDR. Poté, co se situace vyvinula pro agresora nepříznivě, použil Západ třetí den konfliktu zbraně hromadného ničení. V roce 1965 pak bylo ČSLA poprvé uloženo připravovat se na konflikt vedený bez jaderných zbraní. Třebaže Východ nepřijal obdobu západní doktríny pružné reakce, sovětské představy ohledně charakteru příští možné války stavěly před východoevropské země neradostné perspektivy, neboť ty se musely připravovat na všechny druhy útočné války. ČSLA tak byla vyčerpána přípravou jednotek do společných sil Varšavské smlouvy určených k tažení na Západ, z kterých by ostatně podle československých odhadů přežil první dny tažení jen zlomek. Časté přezbrojování napínalo síly stále pomaleji rostoucích východoevropských ekonomik. Především z tohoto důvodu navrhlo československé vedení v roce 1968 snížit mírové stavy z 231 000 na 170 000 až 180 000 a snížení záloh o zhruba 50 000 branců. Československé velení dobře vědomo, že plány Varšavské smlouvy ignorovaly nikoli nepodstatný fakt, že na československém směru předpokládaného útoku měl převahu jak v konvenční, tak jaderné oblasti Západ. Vzhledem k trvající absenci jaderných zbraní na vlastním území, uzavírali stratégové generálního štábu ČSLA, že by v případě jaderného útoku československý front vůbec nemohl zahájit útok, jak mu to ukládal operační plán. Situace se podle jejich odhadů měla zhoršovat až do 3.- 4. dne konfliktu, kdy by ČSLA mohla na některých místech konečně přejít k minimálním útočným úkolům. Podle plánu z roku 1964 měl přitom v té době československý front operovat ve středním Německu. Alespoň poněkud zvrátit tuto celkově nepříznivou situaci by bylo možno pouze "opatřeními, uskutečněnými v době narůstání nebezpečí," tj. vydáním jaderných náloží československým jednotkám. Vzhledem k vlastní nepatrné převaze na československém směru v konvenčních zbraních a absolutní převaha v jaderných zbraních na straně Západu byl jinak dosavadní plán dosáhnout během týdne Francie stěží reálný.

Srpnová intervence, rumunské "ne" a albánský odchod

V noci z 20. na 21. srpna 1968 podnikla Varšavská smlouva největší vojenskou operaci ve své historii. Bohužel - a to je obzvlášť smutné - proti vlastnímu členovi: Československu. Pro lepší představu mohutnosti operace, Bulharská lidová armáda nasadila 2168 osob, Maďarská asi 17 000, 1816 automobilů, 177 tanků, 111 obrněných transportérů, 45 protitankových kanónů, 36 houfnic, 78 minometů, 22 protiletadlových děl a 100 až 104 letadla, Národní lidová armáda Německé demokratické republiky 1375 mužů, dva obrněné transportéry a 83 automobilů (po povolání záloh tyto počty stouply), Polská lidová armáda ke 14. září 1968 28 612 osob, 750 tanků, 592 transportérů, 227 děl, 103 protitankové a 104 protiletadlové kanóny, 5663 automobilů a 36 letadel, Sovětská armáda zhruba 300 000 až 350 000 osob.

Naopak intervence nejenže se nezúčastnilo, ale dokonce ji odsoudilo Rumunsko, jež na svém území nepovolovalo cvičení Varšavské smlouvy. Albánie, která se po roztržce se Sovětským svazem na činnosti Varšavské smlouvy nepodílela již od roku 1962, z ní 13. září 1968 na protest proti srpnové intervenci vystoupila.

Vystoupení Albánie z Varšavské smlouvy sice tento pakt nijak výrazně neoslabilo, nicméně svědčilo o jeho vnitřní krizi.

Průběh srpnové invaze a západní reakce na ni svým způsobem naznačily, že si lze jen stěží představit situaci, kdy by se obě aliance nechaly zatáhnout do konfliktu s těžko odhadnutelným koncem. Západ před invazí vynaložil nejvíce energie na to, aby nevyprovokoval srážku se Sovětským svazem. Neočekávaje vpád v době, kdy k němu došlo, NATO bylo ostatně jako každý srpen v prázdninové náladě a navzdory masivnímu pohybu sovětských vojsk k hranicím SRN nepodniklo prakticky nic, mimo jiné i díky tomu, že jeho čelní představitelé nebyli k dosažení. Dohoda mezi vůdci Sovětského Svazu a USA byla naplněna. Československo sice obsazeno během několika dní, ale průběh operace, kdy se některé jednotky ocitly bez pohonných hmot nebo se úplně ztratily, stěží svědčily o schopnosti obsadit během několika týdnů prakticky celou Západní Evropu. I Sovětský svaz prokázal za invaze značnou snahu se konfliktu se Západem vyhnout -- v případě, že by se Západ rozhodl Československu pomoci, neměly se sovětské jednotky pouštět do přímého konfliktu, ale měly obsadily co největší kus území.

Odpověď na otázku, zda je Východ schopen uskutečnit své ambiciózní plány, spatřovalo především ve větším množství investic do obranného průmyslu. Izraelské vítězství v Jomkipurské válce roku 1973 tak v tomto duchu považovalo velení Varšavské smlouvy za připomenutí vlastní slabosti v oblasti moderních spojovacích technologií. Na zasedání ministrů obrany Varšavské smlouvy zanedlouho po čtvrté arabsko-izraelské zdůrazňoval maršál Grečko "nutnost budování a využívání spojovacích soustav vytvářených v komplexu kabelovými, radiovými, radioreleovými, troposférickými a kosmickými (INTERSPUTNIK) prostředky." Zároveň připomněl, že NATO "věnuje na tyto prostředky 30% z celkového vojenského rozpočtu". S tím, jak se těžiště studené války přesouvalo do třetího světa, situace se nakonec nevyvíjela podle sovětských představ ani v Evropě. Když Varšavská smlouva v roce 1969 navrhla svolání celoevropské konference bez jakýchkoli předběžných podmínek, jinými slovy připustila účast Spojených států, očekávala od schůzky pouze potvrzení existujícího stavu v Evropě.

Navzdory uvolnění ve studené válce, hlavní variantou případného konfliktu zůstávala podle sovětského konfliktu možnost nenadálého jaderného napadení ze strany Západu, na nějž bylo třeba odpovědět stejným způsobem a zahájit mohutný postup do nitra nepřátelského území. Podle plánu týlového zabezpečení operace československého frontu z roku 1974, měla ČSLA po jaderném napadení zaútočit všemi prostředky ve směru Norimberk, Stuttgart a Mnichov a osmého dne "rozvíjet útok na Lyon".

Rozmístění sovětských raket s jadernými náložemi SS-20 namířených na Západní Evropu vyvolalo na Západě od roku 1977 rozsáhlou debatu o rozdílné míře bezpečnosti pro Spojené státy a jejich západoevropské spojence. Jakkoli sovětské rozhodnutí bylo spíše důsledkem setrvačnosti sovětských zbrojních programů než vědomou snahou rozdělit Západ, rozmístěním SS--20 Moskva v každém případě zlepšila své vyhlídky v případě nuklearního konfliktu v Evropě. Nicméně výzva pro Východ postupně vznikala v konvenční oblasti. Americké angažmá ve třetím světě se mimo jiné promítlo do soupeření mezi supervelmocemi v tom, že technologicky vyspělé konvenční zbraně vyvíjené pro vietnamské bojiště hrozily, že Západ nabyde převahy v oblasti, kde měl tradičně navrch Východ. Šéf sovětských vojenských zpravodajců maršál Pyotr Ivashutin, autor zmíněné studie o příští jaderné válce z poloviny 60. let, uzavíral svou analýzu současného stavu konstatováním, že Západ neusiluje o nic menšího než o dosažení "technologického momentu překvapení" který by mohl mít "rozhodující vliv na průběh a výsledek budoucích operací." Brežněvova výzva v lednu 1977 v Tule, aby se oba bloky zavázaly nepoužít jadernou zbraň jako první, se nijak výrazně neprojevila na sovětském vojenském plánování. Podle scénářů cvičení Varšavské smlouvy od druhé poloviny 70. let obě aliance sahaly k jaderným zbraním v témže okamžiku. Díky zavedení pojmu tzv. vstřícného jaderného úderu (vstrečnyj udar) do intelektuální výbavy východních stratégů byla otázka, kdo použije nukleární zbraně jako první vcelku irelevantní. Například na cvičení Západ-77 v roce 1977 se Varšavské smlouvě podařilo nasadit jaderné zbraně o jednu minutu dříve než nepříteli. Podle dochovaných československých dokumentů měl první jaderný úder odstartován pouze na přímý rozkaz sovětského velení, přičemž měl spočívat v hromadném úderu proti systému velení nepřítele. Podle operačního plánu z roku 1977 mělo být tímto úderem o síle 124 jaderných nábojů zničeno 60-70% prvního sledu nepřátelských sil. Na druhý úder frontu mělo zbýt 71 jaderných nábojů pro posílení účinků prvního úderu. Východ tedy v této době nepřijal myšlenku omezených jaderných úderů, které byly součástí - jakkoli pochybných -- západních plánů. Stejně tak zůstala strategie Varšavské smlouvy nezměněna i na zemi. ČSLA měla za úkol dát se v případě konfliktu na pochod na Západ, přičemž pátého dne měla dojít k Augsburgu a osmého až devátého dne operace "ke státním hranicím Francie na úseku Endingen, mimo Basel a k severní hranici Švýcarska..." Během cvičení ale východní stratégové zdaleka tak optimističtí nebyli. Například během cvičení Západ-77 byla Varšavská smlouva po útoku NATO, k němuž došlo během fingovaných manévrů, schopna přejít do útoku až osmý den operací díky příchodu vojsk druhého sledu a postoupila za první čtyři dny do nepřátelského území pouze o 100 - 150 kilometrů.

Nicméně již na přelomu 70. a 80. let byli východní generálové postaveni do situace, kdy se Západ snažil formulovat strategii, která by překazila sovětské plány na obsazení Evropy, aniž by spustila jaderné peklo. Od poloviny 70. let se začali především američtí stratégové zamýšlet nad tím, jak zabránit sovětským pozemním silám prolomit západní obranu a obsadit západní Evropu. Kromě zavádění konvenčních "chytrých zbraní", testovaných již předtím ve Vietnamu, to byl koncept tzv. "úderů do hloubky" prostřednictvím "kombinované vzdušné a pozemní operace" (angl. Air-Land Battle). Cílem této nové strategie bylo zpomalit nebo dokonce úplně zastavit pohyb dalšího sledu východních armád k bojové linii, a to buď nasazením vysoce přesných dělostřeleckých či taktických vzdušných prostředků nebo rychlým pohybem tankových divizí do taktické hloubky nepřítele.

Sovětští generálové považovali tyto proměny za potvrzení útočných úmyslů Západu. V obavě, že Varšavská smlouva bude vystavena mohutné tankové ofenzivě, což se zdála potvrzovat i pokračující modernizace amerických pozemních sil, hledali způsob, jak překazit útok proti blížícím se silám druhého sledu a uskutečnit masivní pozemní operaci podle dosavadních plánů. Sovětští stratégové, fixovaní i nadále na počáteční období války, odpověděli na doktrinální výzvu v intencích své dosavadní strategie, tj. uštědřit nepříteli v první fázi konfliktu škody srovnatelné s důsledky jaderného útoku. Kromě vzdušných operací a raket země-země spočívala zamýšlená inovace ve výsadcích speciálně vycvičených jednotek hluboko do nepřátelského území s úkolem zničit nebo poškodit vojenská zařízení nepřítele. Od počátku osmdesátých let se tak součástí plánů na Východě stala možnost vysazení jednotek se záškodnickým posláním až do velikosti divize a označovaných jako operačně manévrující skupiny (OMS) daleko za nepřátelské linie. Koncept OMS se od konce 70. let stal stabilní součástí scénářů vojenských cvičení a válečných her Varšavské smlouvy. V rozporu s obecně přijímanými představami o rozhodující úloze jaderných zbraní to však byly moderní konvenční prostředky - ještě dlouho před Reaganovými hvězdnými válkami - které poprvé zasely ve východním vojensko-politickém establišmentu pochyby o uskutečnitelnosti vlastní strategie. Náčelník zpravodajské správy generálního štábu sovětské armády Ivašutin na 14. zasedání výboru ministrů obrany v roce 1982 nepříliš povzbudivě uzavíral, že "blok NATO již nyní disponuje značnými potenciálními možnostmi vést aktivní dlouhodobou válečnou činnost na evropských kontinentálních i mořských válčištích s použitím taktických jaderných zbraní i obyčejných prostředků ničení." O dva roky později na téže poradě uzavíral Ivašutin, že západní stratégové "se snaží svým uskupením dát úderný, útočný charakter a schopnost vést dlouhodobé intenzivní bojové činnosti jak s použitím jaderných zbraní, tak bez něho." Československé velení v polovině 80. let v podobném duchu tvrdilo, že "operační situace vojsk NATO, množství a pohotovost prostředků jaderného napadení a existence přesných zbraní umožňují jim nanést nenadálé hromadné údery a zahájit bojovou činnost s použitím jaderných zbraní nebo klasických prostředků ničení." Další dochovaný československý bojový plán z října 1986, tedy rok a půl po nástupu Michaila Gorbačova i nadále vycházel z dosavadního důrazu na mohutnou pozemní operaci. Na druhou stranu vzhledem k rostoucí síle protivníka na zemi se podstatně prodloužily časové termíny pro pochod na Západ. Do osmého dne od zahájení útočné operace mělo být dosaženo linie Bad Urach a Bad Tölz, přičemž Basilej a hranice Švýcarska a Francie měla být dobyta až po celých patnácti dnech útočné operace Varšavské smlouvy. Úkolem obranné operace československého frontu zůstávalo "odrazit napadení nepřítele, způsobit mu ztráty v příhraničním sražení a vytvořit výhodné podmínky pro přechod do útoku."

Klíčové berlínské zasedání Politického poradního výboru v květnu 1987 se na vnímání cílů a strategie protivníka projevilo marginálně. V rozboru operačně-strategického cvičení Sojuz-87 je probíhající modernizace "konvenčního potenciálu (Západu) tak, aby svými účinky do značné míry nahradil zbraně jaderné", spojována s cílem "ovládnutí území států Varšavské smlouvy." Nicméně cvičení samotné se poprvé soustředilo na nácvik obranné operace. Cílem Varšavské smlouvy bylo získat "palebnou převahu" ničením vojenských cílů za účelem dezorganizovat velení, systémy navedení a uvědomování letectva, způsobit ztráty hlavnímu uskupení pozemního vojska nepřítele a narušit jeho systém protivzdušné obrany..."

Nové sovětské instrukce pro zpracování operačního plánu z roku 1988, tedy celý rok po berlínské schůzce, sice zdůrazňovaly obranný charakter vlastní doktríny, nicméně vycházely z ofenzivních úmyslů protivníka, který může zahájit válku "neočekávaně nebo po období zostřování situace s použitím klasických, ale i jaderných zbraní." Přitom může "využít k agresi proti ČSSR a MLR území Rakouska včetně jeho ozbrojených sil." Československý front dostal poprvé od poloviny 50.let za úkol vypracovat obrannou operaci s cílem "odražení agrese a zničení vklínivšího se uskupení nepřítele", a to "aktivní obranou vojsk v taktické hloubce, provedením armádních a frontových protiúderů." Obranná operace měla být plánována jak s použitím "pouze konvenčních, tak i s použitím jaderných zbraní," přičemž rozkaz k jejich nasazení měl přijít výslovně od velitele spojených ozbrojených sil, tedy sovětského maršála. V každém případě, pokud by konflikt skutečně eskaloval do jaderného stádia, československý font by používal taktické jaderné zbraně, zatímco sovětské strategické síly měly ničit "objekty západně od čáry: Siegen, mimo Frankfurt a.M., mimo Nürnberg, Regensburg, mimo München, Garmisch[1]Partenkirchen." V případě jaderné války v Evropě, kterou měl podle východních plánovačů přirozeně rozpoutat Západ, se tak i nadále počítalo s tím, že Starý kontinent bude dějištěm nukleárních úderů s nepředvídatelnými důsledky. V první polovině roku 1989 byl na základě této instrukce vypracován koncept operačního plánu. Nejenže poprvé vychází z obrany vlastního území a území ostatních komunistických států jako hlavní bojové činnosti, ale o dále nespecifikované útočné operaci se zmiňuje pouze pro případ "pokračování agrese nepřítele", třebaže v pozdější části textu autoři opět charakterizují cíl operace jako "vytvoření podmínek pro přechod do protiútoku." Pochod na západ, který byl od druhé poloviny 50. let základním rysem operačního uvažování Varšavské smlouvy, se však v plánu neobjevuje. Pro případ jaderného konfliktu měl mít československý front k dispozici 546 jaderných nábojů, přičemž v prvním jaderném úderu se jich plánovalo použít 328. Poslední komunistický prezident Gustav Husák podepsal plán v létě 1989.

To už se chýlilo ke konci období relativní síly i schopnosti vést samostatný vojenský úder pro ČSLA.

Závěrem bych použil hodnocení generála Vacka z jeho knihy Generál studené války jako "dobře připravenou, minimálně na stejné úrovni, jako byla Polská lidová armáda, o trochu lepší než NLA NDR a lépe vyzbrojenou i připravenou, než byla maďarská a bulharská armáda"

ZLT