Kde iluze končí, revoluce začíná

Projektu sociálního státu jako reakce Západu na socialistický tábor zemí Východu už dlouho zvonil umíráček. Přes urputnou snahu mnohých napříč společností udržet zdání sociálního smíru je před námi etapa sociálních bouří. Nečekejme prostý návrat ke zkušenostem z historie minulosti třídních zápasů. Kvantitativně a kvalitativně jsme na vyšší úrovni hospodářské základny, což podmiňuje již nyní charakter jak současných, tak budoucích sociálních bojů. Pnutí v třídní základně společnosti se projevovalo v často skryté podobě už dříve, nyní po zásahu torpédem koronaviru do fungování hospodářské základny ve společnosti, dostane na síle. Člověk nemusí být ani Kassandrou, aby chápal, že volání o pomoc státu z mnoha míst naší společnosti nemůže být v současné formě řízení kapitalistického státu u nás naplněno. Bohatství vyprodukované naší společností již dlouho odtéká pryč, stát nemá vytvořený dostatečně účinný nástroj řízení a akumulace produktů naší práce. Vytloukání klínu  klínem přes zadlužení státu se zrychlí, současně o to více náš stát podřídí v rozhodovacím procesu jiných. Finále tak bude stejné, zaplatí to většina, zisk bude pro globální kapitál. 

Proč?

 Dokud bude řízení našeho státu silně ovlivňováno prostřednictvím nejrůznějších nátlakových skupin pro zájem kapitálu, který zastupují, a  dokud budou utlačovány snahy o zespolečenštění hospodářství ve společnosti, není úniku. Krize kolem koronaviru urychluje nástup otevřených projevů hospodářské krize, která jako velký požár dosud doutnala pod povrchem.

 Jaké budou klíčové body velkého střetnutí?

V rámci snahy kapitalismu se ve své predátorské podobě posunout kvalitativně dále, a udržet se jako celosvětově vládnoucí zřízení máme dvě. První je skrytý moloch kooperace multi - globální kapitál v neosobním střetnutí s opozicí malého a středního kapitálu, který přerůstá v konflikt všichni ostatní a multi - globální kapitál.  Nehledejme vysvětlení v nejrůznější spikleneckých teoriích, byť je jasné, že propojování zájmu jednotlivých velkokapitalistů v rámci kooperace té, či oné skupiny zde fakticky existuje. Je logickým důsledkem toho, že až na čestné výjimky, se nechce platit rozvoj vlastněné hospodářské základny z kapitálu vlastníka. Ostatně žít na úkor druhého je v nejjednodušším slova smyslu základním kamenem vykořisťovatelské společnosti. Kapitalismus nedokáže překročit vlastní stín, pouze za podmínky revoluční změny v socialismus. 

Je smutné, že mnoho lidí si pod pojmem revoluční změna představí jen barikády, krvavé násilí...

Je celá řada jiných prostředků, jak dosáhnout cíle, neboť základem je většinová vůle ve společnosti změnit strnulé právní formy nedostačující rozvoji celé společnosti v její  hospodářské základně.  

Příklad. 

Stará knihovna v malém bytě, když knihy jsou převedeny na elektronické medium....Můžeme jí vyhodit, spálit, prodat, pokud nás nebaví retro vzpomínky na nábytek. Při ponechání se nesplněný účel projeví v nemožnosti si dokoupit další moderní zařízení, protože ho nemáme kam dát. Ve společnosti je to pochopitelně složitější o to, že jsou určité skupiny obyvatelstva, které staré pořádky vyhovují, a odmítají nové. Dokud mají dostatek moci udržet ostatní, daří se. To však nejde do nekonečna, neboť rozvoj společnosti probíhá sice o to pomaleji, avšak do důsledků z větším tlakem na oslabení pozic zastánců starých pořádku, které výrobnímu způsobu nevyhovují. Nový výrobní způsob totiž průběžně generuje třídu obyvatelstva více zainteresovanější nutností rozbít staré formy. Zde platí ono biblické. Nikdo nelije mladé víno do starých měchů. Proč? Roztrhnou se procesem dozrávání vína.

 Při rozvoji výrobních sil není dlouhodobě místo na falešnou sentimentalitu. 

Druhé, zjednodušeně řečeno, zápas mezi bohatým Severem s chudým Jihem.  Oproti zápasu během americké občanské války, je Jih ten, který bojuje za svržení otroctví. Otroctví závislosti na bohatém Severu. Otroctví zdrojů v moci těch, kdo mají výrobní prostředky. Přes náš více méně koloniální charakter jsme součástí bohatého Severu, a tím i součásti těch, co ponesou náklady války. Uprchlická krize, hrozba klimatické krize, to vše je jen pouhou předehrou. Rozpor mezi těmi, kdo mají jen prací a těmi, kdo vlastní kapitál, se bude pomyslně rozevírat jako zahradnické nůžky, a to díky snaze multi - globálního kapitálu získat co nejvíce nadhodnoty i z kapitálu ostatních vlastníků. 

Ostatně opravdu velký kapitál nemá svojí vlast, tam kde lépe zhodnotí, tam je jako doma, a tam si podřizuje vše ostatní pro své zájmy.

Tak jako ve snaze zemí chudého Jihu získat lepší místo na slunci, nám na Severu nezbývá než se pokusit najít co nejlepší řešení, dokud máme na to sílu. A paradoxem je, že opravdu humánní řešení je v kolektivní vůli napříč všemi světovými stranami ho nalézt. 

 Doba individuálních, renesančních géniu k řešení těchto palčivých otázek je pryč. Díky stále se rozvíjejícímu se výrobnímu způsobu, který vyžaduje kooperaci na všech úrovních je tak i řešení v aktivitě nás všech, dle jeho schopností a možností. Jediný dosud nalezený humánní efektivní způsob, jak toto zvládnout je spojen se snahou o socialismus. Jako druhá možnost je opravdu ničivá válka, jenže kde je jistota toho, kdo jí rozpoutá, že si sám nevykope hrob?

Co pro nás vyplývá v naší zemi. Bude narůstat tlak díky nenaplněným sociálním požadavkům. Ti co byli chudí, budou se stávat ještě chudší, bohužel s častým přesunem do skupiny lidí zabývající se kriminální činností. Střední třída se početně oslabí, a bude o to více vysilována, neboť je stále ještě jednodušší prostřednictvím daní brát  z ní, než z vrstvy vlastníků velkokapitálu. Navíc se o to více bude muset chránit před kriminálními živly. Bude tedy tlačit ke změnám, za situace, kdy se pro kapitál bude rozšiřovat rezerva lidí,  prekarizovaná a demoralizovaná svojí nižší životní úrovní. Rozpor ve vlastnickém jednání lidí bude oslabovat více stupňů nižší úrovně řízení společnosti, a tedy i státu, jako potlačujícího otevřený třídní konflikt. Nelze připustit tento konflikt ve smyslu neřízeného chování. Lze postupně měnit současný kapitalistické systém v systém s daleko vyšší zaměstnaneckou participací, vlastnictvím státu, a dalšími formami kolektivního vlastnictví.  Cílem musí být socialismus, stále platí ono "běda poraženým".

To je však možné za  situace, kdy levicové, a tedy nejen komunistické hnutí, překoná velké rozpory. Jinak totiž nemá šanci zabránit diktatuře fašismu, pochopitelně v nové přizpůsobené podobě, s metodikou práce odpovídající potřebám 21. století. Zde není místo pro hledání prvorozeného.  Bez sjednoceného levicového hnutí , nové lidové fronty, nelze čelit hrozbě nového fašismu, který bude řešením pro velkokapitál. 

Pro začátek.

Zabránit tomu lze jen důsledným trváním na zbytcích sociálního státu. Pro zbytky sociálního státu nutně potřebujeme zdroje. Zdroje v naší práci. To znamená postupně tlačit zestátnění strategických odvětví. Můžeme to nazvat jakkoliv jinak, avšak bez vlastnictví státu,a tedy příjmu pro stát mimo oblast daní, nelze jinak získat.  Kolektivní vlastnictví má budoucnost. Lidé, kteří svými hospodářskými zájmy jsou zainteresovány u nás, potřebujeme. Pouhé znárodnění situaci neřeší, neboť společnost, a především pracující na ní musí být připraveny. A troufám si tvrdit, že tomu tak není.  Především je mnoho podniků vlastněných multi-globálním kapitálem, který jejích výrobu učinil jako součást daleko širšího celku, a to tak, aby bylo nutností využívat jejich části mimo tento státní prostor. Jen postupné rozšiřování, a podporování kolektivního vlastnictví připraví vhodnou půdu k osamostatnění našeho hospodářského prostoru. To však neznamená, abychom se bránili mezinárodní spolupráci. Je třeba rozvíjet současné kontakty na organizace pracujících, jimi vlastněné podniky, prostě uplatňovat principy internacionalismu , včetně vzájemné výměny informací, zkušeností a pomoci. Každé políčko na ohromné šachovnici dějin budoucnosti pro nás, kteří chceme změnit společnost k lepšímu, má smysl.

Můj názor, a kéž bych se mýlil. Neboť tento boj bude opravdu těžký a neobejde se bez velkého úsilí. V historii hnutí pracujících bylo mnoho obětí. Bohužel. Měli však smysl, zlepšili postavení neprivilegovaných lidí. A o to tu jde. Čas utlačovaných a utlačovatelů musí pominout.

Michal Klusák

Předseda OV KSČM Praha 10