Máme dneska co slavit?

Posledních 30 let se nám kapitalistické vlády snaží vnutit představu, že 17. listopad je oslavou svobody a demokracie. Stačí se ale rozhlédnout kolem sebe, co nám změna režimu v roce 1989 přinesla. Myslím, že slavit opravdu není co. Tím méně v posledních dvou letech, kdy nám vládne nejasociálnější vláda ze všech těch polistopadových. K extrémnímu zdražování, nízkým mzdám, rozkladu důchodového a zdravotního systému musíme připočítat i stále se tenčící podporu vzdělávání, vědy a výzkumu. A kde není dostupného vzdělávání, není ani pokroku.

Humbuk, který každoročně s umělou slzou v oku předvádí kavárna na Národní třídě tlačí do pozadí skutečný význam 17. listopadu jako dne boje za osvobození z okovů nacistické okupace, připomenutí mnoha obětí tohoto zrůdného režimu, jako dne kdy se Čechoslováci na dlouhou dobu naposledy masově postavili na odpor fašistickému zlu.

Chtělo by se říct, že události října a listopadu 1939 není potřeba dlouze připomínat, protože jsou významným milníkem naší historie. Opak je ale pravdou. Děti, ale mnohdy ani studenti netuší, jakého násilí bylo na československých občanech mezi lety 1938 a 1945 pácháno. Nemají to totiž od koho vědět. Přímí účastníci druhé světové války stárnou a odcházejí. Vyprávění rodinných příběhů nahradila filmová tvorba poplatná kdekomu jen ne historické pravdě. Zájmy mladých lidí jsou od historických témat odváděny ke konzumu a mainstreamu. Hrdinou už není ten, kdo obětoval život, ale ten, kdo vydělal víc peněz.

Ve školních osnovách se dějiny 20. století smrskly na osvobození Československa generálem Pattonem a o 40 let později Václavem Havlem. Ano, i tohle se dozvíte od školou povinných dětí. Na vině ovšem nejsou ony, ale systém, který manipuluje nejen výkladem dějin, ale celou společností podle zájmů hrstky vyvolených. Dovolte mi tedy připomenout, proč se 17. listopad stal mezinárodním svátkem, jediným mezinárodním svátkem s československým původem a proč je důležité si ho připomínat.

Listopadovým událostem roku 1939 předcházelo více než půl roku restrikcí a perzekucí ze strany nacistických okupantů, kteří 15. března obsadili zbytek území Čech a Moravy a ihned začali likvidovat všechny své odpůrce - komunisty, židy, německé emigranty, antifašisty. Nacisté však vstupovali i do každodenního života běžných občanů. V květnu došlo k zákazu český her v Národním divadle, v červnu k zákazu sportovních utkání, od září pak byla Karlova univerzita oficiálně podřízena říšskému ministerstvu školství.

Navzdory častým tvrzením, že jsme národ poraženců, konfidentů a srabů, se Češi už v té době dokázali semknout k odporu, tisku ilegálních tiskovin, k zakládání spontánních i organizovaných odbojových skupin, to vše často pod vedením komunistů. Když byl 1. září zrušen 28. říjen jako státní svátek, republiku zaplavily letáky vyzývající k manifestaci. A tak 28. října 1939 vyšly do ulic desítky tisíc českých občanů, zejména však studenti v Praze, aby připomněly i německým okupantům výročí vzniku suverénního samostaného státu.

Od rána probíhaly po Praze potyčky, při nichž byly Čechoslovákům strhávány trikolory. Ulicemi se ale bez ustání nesla hesla: Ať žije svoboda! Ať žije samostatnost! Stohlavé davy zpívaly píseň Hej slované! a národní hymnu. Do napjaté atmosféry občas zazněly varovné výstřely, pak se ale na ulicích objevili první zranění.

Několikatisícový dav demonstrantů byl napaden střelbou. Mezi zraněnými byl i mladý dělník Václav Sedláček, který ve věku pouhých 22 let svým zraněním ještě téhož dne podlehl. Další zraněný, Jan Opletal, student medicíny, byl odvezen do nemocnice na nedalekém Karlově náměstí a ihned operován. I přesto ale Jan Opletal 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb o čtyři dny později se stal na dlouhou dobu posledním masovým projevem odporu Čechů vůči nacistické okupaci.

Po těchto událostech prohlásil Adolf Hitler: Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud. Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit. Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí.

Jeho rozkaz byl bezodkladně splněn a v ranních hodinách 17. listopadu 1939 obsadili nacisté pražské vysokoškolské koleje, ukončili činnost vysokých škol a v ruzyňských kasárnách bez soudu popravili 9 představitelů studentských spolků. Na 1200 zatčených studentů bylo odesláno do koncentračního tábora Sachsenhausen, z nichž tam 35 našlo svou smrt.

Dnes si připomínáme tento skutečný význam 17. listopadu. Dne, který jako součást nestydatého přepisování dějin posledních let měl být vymazán z naší paměti přejmenováním na "Den boje za svobodu a demokracii," jako oslava počátku kapitalistické transformace v roce 1989. I díky přispění komunistů se nedávno podařilo vrátit do názvu "Mezinárodní den studenstva".

Ve jménu odkazu tohoto významného dne nesmíme dovolit, aby docházelo k přepisování historie, bagatelizaci nacismu, zlehčování jeho obětí a normalizaci ultrapravicového myšlení. Nesmíme nečinně přihlížet fašizaci dnešního světa, šíření rasové, etnické a národnostní nenávisti. Nesmíme zaměňovat upřímné vlastenectví se zhoubným nacionalismem a šovinismem, jak se to poslední dobou stává i v řadách jinak pokrokových lidí.

Je potřeba mít na zřeteli, že fašismus nemusí znovu přijít odděn do praporu s hákovým křížem, ale může se plíživě usadit v myslích lidí pod rouškou populistického zneužití ušlechtilých hodnot jako je "svoboda a demokracie" nebo "pravda a láska". Nesmíme mlčet, když jsou zrůdy jako Stepan Bandera stavěny na piedestal, když se ve velkém boří pomníky antifašistických hrdinům, když městy pochodují desetitisíce neonacistů s loučemi.

Je potřeba neustále opakovat, že je to kapitalismus, který umožňuje násilí na lidech, kteří nechtějí prožít své životy v nenávisti, strachu a nekonečné spirále vykořisťování. Je to kapitalismus, který vytváří podmínky pro růst ultranacionalistického hnutí, umetá cestu fašismu. Je to kapitalismus, který štve lidi proti sobě. A není překvapením, že velkou část těch, kdo se dnes staví kapitalismu na odpor, tvoří mládež a studenti. Stejně jako mládež a studenti, kteří se 17. listopadu 1939 postavili na odpor nacismu. To především jejich životy jsou ve hře a stejně jako my, i oni dobře ví, že budoucnost nabízí jen dvě možnosti - socialismus nebo barbarství. 

Petra Prokšanová