Náboženská indoktrinace NE!

Se zájmem a velkým pochopením jsem si přečetla nedávný otevřený dopis s. Ing. Michal Kostka, který se v něm kriticky vyjádřil k aktivitám jistého pana Semína. Michal Semín je ultrakatolický propagátor povinného církevního vzdělávání, explicitně je dle jeho názoru "pravé a skutečné vzdělání možné jen pod mateřským dohledem církve." V tomto duchu publikuje své články, pořádá besedy a teď nově by rád radil široké platformě učitelů, které že hodnoty jsou pro děti ty správné.

S obsahem výše zmíněné kritiky (kterou si můžete přečíst tady) nelze než souhlasit a ráda bych jí uvedla do kontextu politiky KSČM. Destrukce vzdělávacího systému v posledních desetiletích kapitalismu je nepopiratelný fakt. Školství je podfinancované, což se týká nejen platů učitelů, ale v současnosti zejména nepedagogických pracovníků (kuchařky, školníci,…), jsou do něj vnášeny nestrategické experimenty, prosazuje se v něm přepisování historie, … Dříve robustní struktura státního vzdělávání se rozpadá do školství soukromého a církevního.

KSČM je samozřejmě a jednoznačně pro odluku vzdělávacího systému státu od církve. Je proto naprosto nemyslitelné, aby na tomto tématu jakkoliv spolupracovala s lidmi, kteří pod pláštíkem boje proti indoktrinaci "západními hodnotami", propagují indoktrinaci náboženskou, navíc ve své nejextrémnější podobě. To totiž není z bláta do louže, ale konzistenci to má stejnou. Ohlédneme-li se do nedávné minulosti, v letech 1948 – 1989 nebyla náboženská výuka mezi vzdělávacími předměty v rámci jednotné školy a jednotných osnov. Hodiny náboženství byly dobrovolné. Církevní školy ze zákona neexistovaly, existovaly vysoké školy teologické.

Po roce 1989 došlo k obnově a zakládání církevních škol s argumentací, že jde o opětovnou renesanci školství, jehož existence byla násilně přerušena po roce 1948. Školský zákon z roku 2004 pak zavedl novou právní formu - školskou právnickou osobu, kterou nabývá právě většina církevních škol. Podmínky pro zřizování a činnost církevních škol jsou dále upraveny zákonem o církvích a náboženských společnostech. Pokud je soukromá nebo církevní škola zařazena do školského rejstříku, je vzdělání v ní získané rovnocenné vzdělání ze škol veřejných. Zařazení instituce do školského rejstříku je taktéž předpokladem pro jakýkoli nárok na přidělení finančních prostředků ze státního rozpočtu z kapitoly MŠMT. Financování církevních škol upravuje školský zákon. Podle tohoto zákona je činnost církevních škol a školských zařízení financována s malou výjimkou ve stejném rozsahu jako činnost škol zřizovaných ministerstvem školství. Postavení církví ve společnosti po jeho dočasném a částečném vzedmutí vlivem společenských iluzí po roce 1989 trvale klesá, stejně jako počet aktivně a pasivně věřících v ČR. Naše země je jednou z mála evropských zemí, kde žije více lidí bez vyznání než věřících. Je zřejmé, že přístup státu k církvím, včetně materiálního zabezpečení, by měl na podobné změny reagovat. Podle KSČM by však bylo logické, že se tak nebude dít cestou výrazného nárůstu podpory skomírajících církví a náboženských společností.

Jestliže ostatní veřejné školy financované ze státního rozpočtu nesmí být ideově a světonázorově vyhraněné, pak považujeme financování světonázorově vyhraněných církevních škol ze státního rozpočtu za absurditu, kterou nelze podporovat.

Církevní školství je v podstatě státem preferované, přestože většina národa je nevěřící. KSČM odmítá preferenci církevního školství státem, odmítá financování církevního školství ze státního rozpočtu a požaduje, aby církevní školství bylo financováno výhradně z prostředků svého zřizovatele. Tím spíše za situace, kdy byl protlačen zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi tzv. církevní restituce, které církvím přinesl nezanedbatelné finanční zajištění. Konečným cílem je pak odluka školy (státu) od církve.

A tady už bych volně navázala slovy s. Kostky. Škola má být naprosto sekulární institucí, která není podřízena žádnému náboženství. Má seznamovat žáky a studenty s různými názory, ale především s objektivním a vědeckým pohledem na svět, připravovat je na život, netajit před nimi žádné pohledy. I církevní školy by měly povinně seznamovat své svěřence i s jinými pohledy než církevními, a ti by měli mít právo si informovaně vybrat svůj pohled na svět.

Pan Semín je pak ten poslední, kdo by měl bojovat proti indoktrinaci ve vzdělávání. Sám je nebezpečný svou urputnou snahou indoktrinovat lidi svými extrémními katolickými nesmysly, které obsahují i boj proti právu na potrat (který nazývá genocidou!), boj proti antikoncepci a různé nechutné rasistické a konspirační teorie, které jak věřím, musí odmítnout každý rozumný člověk bez ohledu na to, zda je nebo není věřící.