Nacionalismus není řešení Pohled na krizi české levice

Politická levice existuje v různých historických obměnách přes dvě století. Její podstatou vždy bylo artikulovat zájmy neprivilegovaných a s pomocí sociálního pokroku pozvedat hodnoty universálního humanismu. Levice pak procházela degenerativními proměnami vždy, když místo racionálního projektu lepšího světa nabízela jen mix sociální nenávisti a autoritářství. Zvláštní místo v krizi levice má historická prohra pokusu o socialismus na základě ruské revoluce v roce 1917.

V krizi se levice může utíkat k nostalgii po utopických tradicích a k moralismům. Na rozdíl od náboženství však je politika uměním možného a její praktikování potřebuje heuristický obsah. Tedy jedině modernizace onoho racionálního projektu může dát politické levici užitečnost jakožto politické služby pro levicovou klientelu. Neschopnost modernizace nutně vede k další degeneraci. Impulsem pro modernizaci byl v ČR jak rok 1968, tak rok 1989. Tyto impulsy objektivně prodloužily naší životnost, bohužel přešly opět do stagnace.

Krize politické levice je dnes doložitelná oslabením, až ztrátou jejího parlamentního zastoupení. Rok 1989 obnažil degeneraci komunistické levice, ale přinesl těžké výzvy i levici reformní. Vztah radikální a reformní levice byl přitom bohužel zatížen historickým schizmatem. Roku 1989 nakonec česká levice k novému nástupu nevyužila. První svobodné volby v transitních systémech bývalého sovětského bloku byl spíše o rozchodu s minulostí než o pravolevém duelu. A i když většina obyvatel vyznává hodnoty solidarity a sociální jistoty, jejich garantem postupně přestávají být tradiční strany (komunisté a sociální demokraté).

Po fázi nadšené transformace přišla koncem 90. let logická fáze deziluze, která přinesla i novou šanci pro politickou levici. Ve volbách 2002 v ČR dosáhl součet mandátů pro ČSSD a KSČM v parlamentu většiny. Současně ale vzájemné animozity zablokovaly dohodu levicových stran. Předsedové stran Špidla a Grebeníček k sobě cestu nenašli. Přes dominanci sociálních hodnot je společnost také většinově prokapitalistická. Tomu odpovídá i charakter protestních nálad. Levicová většina byla použita jen v některých hlasováních až na konci volebního období. Podíl levicových mandátů v českém parlamentu pak začal postupně klesat. V roce 2017 už jen 15%, až ve volbách 2021 levice vypadla z českého parlamentu úplně.

Tato situace vedla k obranářské reakci, zbytky staré levice se semknuly v obklíčení a ve svém ghettu jen sami pro sebe sloužily útěšné ideologické rituály. Prohra také vedla ke skepsi nad mobilizační úlohou levicových hodnot, které někteří nahrazovaly nacionálním identitářstvím, odporem vůči ohrožujícím civilizačním novotám. Ožili konzervativci a přeměna protestních hlasů na programové začala ztrácet oporu v praktickém modernizačním úsilí. Ukazuje se také, že pod tlakem objektivního zesvětovění civilizace sílí zejm. v řadách stárnoucí levice zpátečnická tendence útěku do národní ulity. Kulturní progresivismus či neomarxismus se stal v podstatě mezi dogmatiky a nacionalisty nadávkou. Pokud jde o sociální demokraty, tak jejich politika sociálního státu ztrácela na efektivnosti a přitažlivosti. Politiku drobných sociálních ústupků se naučili i populisté a levici začal scházet nový projekt.

Matoucí může být, že protestní hlasy často inklinují k pravému extrému a že klientela levice zejm. ve východní Evropě je přestárlá, tudíž s konzervativními sklony. Je ale protimluv chtít jakýkoliv pokrok či avantgardu organizovat z konzervativních východisek a návratem k přežilým tradicím. Politickou levici tedy dnes nevzkřísí mix nostalgie po minulém režimu a nacionalistického identitářství. Je pak bizar, pokud staromilci raději bojují s liberální levicí než s kapitalismem. Pokrokářská či kulturní levice není Satan, který by měl být z levice vyobcován. Liberálnějšího mladšího voliče navíc více přitahovali nejdříve Zelení a po jejich diskreditaci a odchodu z parlamentu Piráti. Konzervativní kurs levice je začal od mladší generace zcela odřezávat. Navzdory tomu spor o tento kurs pokračoval a pod vlivem událostí na Ukrajině a geopolitickým tlakem Ruska ještě zesílil.

Pro budoucnost levice se stává tato otázka zásadní. Určitou analogii pro tuto situaci nabízí už starý text manifestu z roku 1848, kde klasici popisují reakční tendence s pomocí pojmů socialismus páterský či konzervativní. V něm bigotní staromilci kropí sociální pokrok svěcenou vodou a očkují chudině nacionální sobectví. Také dnes mají někteří pokrokářství za elitářskou úchylku a neštítí se rehabilitací starých tabu. V populismu vidí záruku plebejství. Při nárůstu nejistot mezi lidmi zneužívají iracionální pudy včetně xenofobie vůči odlišným lidem. A trhlina mezi tzv. sluníčkáři (obdoba německého "Gutmensch") a xenofoby se tak bohužel rozevírá dnes i uvnitř levice.

Tento problém jde napříč reformní i radikální levicí. Má i mezinárodní rozměr, objevuje se v různých zemních Evropy. V ČR odcházejí někteří sociální demokraté za poslancem Foldynou do xenofobního uskupení Svoboda a přímé demokracie (SPD je strana nacionálního populismu), Na Slovensku se Ficova část SMERU "mečiarizuje", dokonce někteří se nestydí sejít se na náměstí s kotlebovským extrémem (Mečiar byl do roku 1998 slovenský předseda vlády a předseda populistického hnutí HZDS. Kotleba je krajně pravicový politik, který přišel kvůli extremistickým projevům o mandát poslance).

Pojem konzervativní levice je oxymoron. Sociální spravedlnost neochrání nacionální autorita a averze vůči universalismu lidských práv je absurdní. Solidarita není charita a nelze ji zúžit na tradiční komunity a historické celky. Mobilizace protestního voliče je takticky pochopitelná, nesmí však být na úkor programové identity. Krajní pravice je prostě ideově toxická. Přizpůsobování se nenávistné xenofobii, omlouvání imperialismu a kolonialismu, pokud nepřichází ze západu, ale z východu, antipokrokářství a kulturní netolerance to vše je hodnotově neslučitelné s levicí a jen posiluje nedůvěru a vyvolává štěpící procesy.

Mobilizační efekt rádoby patriotických projektů propojujících levici s ultrapravicí je nakonec jen virtuální a vyvolá více škody než užitku. Protichůdné motivy protestu nakonec vedou k štěpení, jak ukazuje i vývoj v hnutí "ČR na 1. místě" z roku 2022. Tihle přátelé lidu prostě mají poněkud nahnědlé útroby. Proto je zásadní otázka neplést si je s pouze na establishment naštvanými stoupenci radikální demokracie.

Zrada základních hodnotových východisek spojením s toxickými postavami z ultrapravicové scény by zablokovalo nezbytnou spolupráci skutečné levice. Představa, že Melanchon si ve Francii podá ruce s Le Penovou, aby vzali do kleští nenáviděné středové liberály je šílená. Tradicionalisté na levici možná právem upozorňují na potřebnou hierarchii témat. Některá kulturní témata jsou skutečně hůře srozumitelná levicové sociální základně. To ale neznamená, že je třeba zradit kulturní levici s fašizujícími uskupeními. Osvícení autoritáři a hypnotizéři davu nejsou cestu k probuzení levice.

Krize levice vyžaduje větší důraz na synergii skutečně levicových subjektů. Schopnost vzájemné komunikace a moderace debat bude rozhodovat. Ať již se levice podle místních podmínek rozhodne pro volnější alianční model nebo užší institucionální spolupráci. Je tu zkušenost polské levice, stejně jako levice portugalské či španělské. V případě úspěchu lze propojit plebejskou základnu a s tvůrčím a emancipačním potenciálem avandgardy. Do zavírajících se dveří levicové budoucnosti musí pak strčit nohu především nová generace. Stará levice už nový impuls asi nepřinese. Je-li zodpovědná, dokáže předat svou zkušenost a dát větší prostor levicovým mileniálům i nastupující generací Z.

Jiří Dolejš

Originál článku byl uveřejněn v Neues Deutschland