Neústavní ústava 1/2

Obdivuji Američany. Nedělám si legraci. Přestože nejsem žádný nacionalista, závidím občanům USA jejich patriotismus a úctu k vlastní zemi a jejím hodnotám. Vedle vzdávání cti vlajce každé ráno a zpěvu státní hymny před nejrůznějšími zápasy bych však rád poukázal na až bezhlavý obdiv k federální ústavě. Přestože se jedná o dokument starý přes 233 let (čemuž ostatně odpovídá i jeho čím dál tím problematičtější aplikace - vizte letošní volbu prezidenta), američtí studenti se jeho text učí zpaměti dříve, než se těm českým jen tak mimochodem sdělí, že něco jako ústava vůbec existuje.

Proč ale tomu tak je? No nemohu sice vyloučit onen profláknutý "amerikocentrismus", tolik typický pro Spojené státy, avšak obávám se, že podstata je jiná. Státní příslušníci USA se totiž se svou zemí a jejími atributy v zásadě plně identifikují. My Češi si také vážíme své historie a kultury, ovšem stočí-li se téma k politice, jsme ochotni vydědit vlastního potomka, jen protože prošel kolem budovy Parlamentu. Konstatování typu "všichni politici jsou zloději a píšou si zákony, jen aby jim z toho káplo ještě víc" snad ani připomínat nemusím.

Ústava by přitom obdobně jako v severoamerické Unii mohla také u nás představovat určitou vyšší, "nadpolitickou" hodnotu - zkrátka něco, s čím by se všichni Češi identifikovali, i když to hold s politikou nějak souvisí. Já osobně bych byl třeba moc rád, kdyby občané naší republiky ochotně prohlásili, že jsou hrdí na svoji ústavu a státní systém. Mohu však po nich něco takového chtít, když český ústavodárný lid ve skutečnosti není tak ústavodárný, jak to Ústava proklamuje?

Když dostanete na ústavu půl roku

Profesor Tomáš G. Masaryk říkal, že státy se udržují ideály, z nichž se zrodily. Mám-li být trošku jízlivý, řeknu, že pokud je to pravda, pak Česká republika nemůže nikdy zaniknout. Za vznikem samostatného Česka totiž žádný ideál nestál... snad jen snaha řešit problémy 15 milionů lidí kabinetními dohodami dvou mužů. A přesně tyto skutečnosti se obtiskly též do ústavy státu, který vlastně sami Češi ani nechtěli (a nechtěli ho ani Slováci - podle průzkumů ze začátku 90. let si přálo odtržení Slovenska od ČSFR pouze cca 15 % obyvatel Slovenska).

Podle politického ujednání Václava Klause a Vladimíra Mečiara z poloviny r. 1992 měl být nicméně společný stát rozdělen k 1. 1. 1993. S trochou matematiky zjistíme, že nová ústavní listina se "musela" připravit za necelý půlrok, a v podstatě na zeleném drnu, protože na rozdíl od Slováků jsme my dosud nepracovali ani na ústavě vlastní republiky v rámci federace. Není tudíž divu, že rozhodující slovo při její přípravě měla operativně jednající pravicová vláda (v tradičně levicovém českém státě...) a její komise. V důsledku toho se na stůl dostaly i zcela vážně míněné návrhy, že se z nového ústavního řádu vyškrtnou hospodářská a sociální práva, která zakotvila už Ústava 9. května (z r. 1948) a která od r. 1991 garantovala Listina základních práv a svobod. Klausova vláda však v České národní radě nedisponovala ústavní většinou ⅗ všech poslanců, a k přijetí ústavy tak potřebovala i opoziční hlasy levicových stran. Ke snížení dosaženého standardu ochrany lidských práv proto naštěstí nedošlo.

Kvůli snaze vlády uvést základní zákon nového státu v platnost dříve, než samostatná republika vznikne, samozřejmě nedošlo k žádné rozsáhlejší celonárodní diskusi, v níž by lid mohl alespoň částečně uplatnit svou pouvoir constituant (pro nepolitology - ústavodárnou moc). O ústavním referendu západoevropského stylu si pak čeští občané mohli nechat zcela zdát. Tento demokratický deficit (jak my eurofederalisté rádi říkáme) ještě umocňuje fakt, že legislativní orgány nebyly r. 1992 zvoleny, aby rozhodly o rozdělení federace, neboť naprostá většina lidu si navzdory novým problémům rozpad nepřála. Tím spíš tehdejší poslanci České národní rady nedostali mandát k přijetí ústavy samostatného státu - z politického hlediska jednali ultra vires. V mnoha zemích světa bývá v obdobných případech zvykem zvolit pro vypracování a přijetí ústavy zvláštní ústavodárné shromáždění (Československo to zažilo taky v r. 1946)... avšak to bylo pro naše polistopadové funkcionáře asi opravdu moc velké sci-fi...

Námitka, že nová ústava přece musela být přijata do vzniku suverénní České republiky, je podle mého názoru bezpředmětná. Teoretických řešení se nabízelo mnoho: Obecně se mohl tandem Klaus-Mečiar dohodnout, že ČSFR sestřelí později (třeba k 1. 1. 1994), ale existovaly i jiné možnosti. Šlo např. schválit určitou prozatímní ústavu, jak jsme to zrealizovali v r. 1918 nebo v 90. letech Polsko. Rovněž bylo možné přijmout pár ústavních zákonů, které by dočasně přizpůsobily ústavu z r. 1960 a ústavní zákon o federaci z r. 1968 na nové podmínky, tzn. scénář známý z Maďarska. Nová ústava by se poté vypracovala až v rámci samostatné České republiky, ať už nově zvoleným kompetentním parlamentem, anebo ústavodárným shromážděním, přičemž výsledek by klidně mohl být potvrzen/zamítnut referendem.

Když ústavní instituce vytáčejí veřejnost

Na otázku přímé demokracie bych zde rád navázal. Půjdeme-li systematicky, jedná se asi o první problém, na nějž v naší ústavě narazíme. Čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR obsahuje onu okřídlenou větu: Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává moc přímo. Nedostatek času kombinován s nemožností shody mezi politickými proudy zapříčinil odložení otázky referend na schválení příslušného ústavního zákona. A jelikož se ústavní zákon musí schválit ⅗ členů obou komor, jednalo se v zásadě o odklad na neurčito. Dodnes se nenašla v rámci Parlamentu politická vůle k prosazení jakékoli úpravy tzv. obecného referenda (přestože byla pravidelně snad každé volební období předkládána), v důsledku čehož je Česko jedním ze tří států EU (vedle Kypru a Belgie), kde lid sám nemůže rozhodnout o záležitosti celonárodního významu.

Čeští občané by přitom právo účastnit se referenda nejspíš uvítali - příkladem uveďme u nás relativně často pořádaná obecní referenda a také účast při jediném celostátním referendu v našich dějinách (o přistoupení k Evropské unii), kde hlasovalo přes 4 a půl milionu voličů. Ve vztahu k naší Ústavě ovšem představuje podstatnější problém než absence referenda jako taková nemožnost ústavodárného lidu změnit vlastním hlasováním samotnou Ústavu. Pokud si totiž (v návaznosti na předešlý výklad) uvědomíme, že současnou ústavu přijala ČNR bez mandátu lidu, bez schválení lidu, a dokonce bez podstatnější konzultace s lidem, přičemž lid ji ani nyní nemůže z vlastní iniciativy změnit, musí se taková ústava od svého lidu nutně odcizit. Následek takového odcizení však nespočívá jen v nedostatku důvěry občanů ve vlastní ústavu, nýbrž nabourává samotnou legitimitu současného státního zřízení. Na tomto místě je potřeba se ptát, zda Ústava vyjadřuje skutečnou vůli národa, jak uspořádat své vrcholné instituce, příp. zda by český lid přeci jen nevymezil státní moc trochu jinak, kdyby měl tu příležitost.

S tím souvisí též v našem státě toliko oblíbené téma druhé komory Parlamentu. Nechuť Čechů k Senátu se podle mého názoru utvořila již za první ČSR, kdy byl tento orgán volen stejným způsobem (poměrným systémem) jako Poslanecká sněmovna, a představoval tedy jen její verzi s o něco menším počtem o něco starších členů. Přestože se dnes Senát ustavuje jinak než dolní komora, takže má více tendenci plnit úlohu "opoziční sněmovny", funguje stále jako jakési odkladiště bývalých starostů, premiérů, ministrů, prezidentských kandidátů atp. No jen si schválně vzpomeňte, který úspěšný český politik začínal kariéru jako senátor...

Bratia Slováci s jednokomorovou Národnou radou SR si krátce po rozpadu tradovali vtip, že zatímco na Slovensku jdou voli do klobásy, v Čechách do Senátu. S poselstvím dané anekdoty se přitom identifikovala i většina Čechů. Dalo by se sice říct, že si na existenci horní komory národ už v zásadě zvykl (přičemž považuji za smutné, pokud si národ musí zvykat na vlastní stát), nicméně své mínění o této instituci jednoznačně vyjadřuje tradiční českou cestou pasivní rezistence, když každé dva roky chodí volit senátory pouhá pětina oprávněných voličů (letos kupř. hlasovalo ve druhém kole senátních voleb 16,74 % voličů).

Můžeme si samozřejmě vymyslet mnoho důvodů, proč druhá komora působí na ústavní systém pozitivně (třeba posiluje jeho stabilitu), avšak nejde o to, zda je, či není tento systém efektivní, nýbrž jestli jej občané uznávají. A mohu vás ujistit, že pokud by došlo k revoluci, v důsledku níž by český lid přijímal novou ústavní listinu, s největší pravděpodobností by zakotvil pouze jednokomorový zákonodárný sbor.

Podobných institutů, které možná jsou racionálnějším uspořádáním státní moci, ovšem většina obyvatel České republiky k nim má spíše zdrženlivější, ne-li přímo nepřátelský postoj, obsahuje Ústava mnohem více. Po odstranění volby prezidenta Parlamentem bychom mohli zmínit doposud sporný rozsah prezidentových pravomocí, nepřímé volby starostů (primátorů) a hejtmanů, existenci krajského zřízení (a ne třeba zemského), problematiku imunit poslanců a senátorů, roli Ústavního soudu při rušení zákonů, hyperkomplikovaný legislativní proces atd. Terénnímu průzkumu se zde meze nekladou.

Když se krize legitimity (ne)řeší

Závěrečná otázka zní jasně: Co s tím jde dělat? Jak docílit, aby byli v tomto ohledu Češi více jako Američané a hlásili se ke svému ústavnímu zřízení? Moji osobní odpověď je snad možné dovodit z výše sepsaných odstavců - umožnit lidu České republiky (jakýmkoli z výše naznačených způsobů) přijmout nebo změnit ústavu, aby vyjadřovala jeho reálnou vůli. Jedině taková ústava může být ústavou legitimní, ústavou bez zásadního deficitu veřejné důvěry.

Obávám se ale, že současný režim na to jde obrácenou metodou. Namísto snahy zapojit lid do spoluutváření politiky usilují mocenští představitelé o eliminaci veškerých projevů jeho vůle, pokud se jim to zrovna nehodí do programu. Demokracie podle nich, slovy Winstona S. Churchilla, začíná oblečením saka a odchodem k volbám a končí vhozením volebního lístku do urny. Zatímco působící vláda naprosto ignoruje nespokojenost občanů s osobou premiéra, jíž vyjadřují na demonstracích o stovkách tisících účastníků, liberálně-konzervativní opozice kategoricky zatracuje aplikaci prvků přímé demokracie a širší participaci lidí na správě věcí veřejných. Veškeré uplatňování politických práv má být podle nich omezeno na každoroční volby reprezentantů, kterým je takřka bezpodmínečně odevzdána všechna lidová moc s tím, že nás (snad) budou vést správným směrem.

Nedůvěra Čechů v dnešní ústavní systém není řešena, jak by v demokracii řešena být měla, tzn. uzpůsobením státního zřízení dlouhodobé a směrodatné vůli ústavodárného lidu. Vrcholní činitelé chtějí spíše přimět občany obdivovat současné uspořádání, přestože zastávají mnohdy naprosto odlišné postoje. Pomineme-li, že tato taktika mívá standardě opačný efekt (spousta jedinců přímo úměrně intenzitě přesvědčování ze strany politiků přestává těmto politikům věřit), je pochybná také eticky. Obrací se nám tím totiž princip demokracie, kde vládcové vykonávají vůli ovládaných. A lze snad uspořádání, kde lidoví zastupitelé vytyčují svým voličům směry uvažování, považovat za skutečnou demokracii?

Vojtěch Mrázek

OV KSČM Praha 10