Íránská strana Tudeh odsuzuje imperialistickou a reakcionářskou politiku v Afghánistánu

Pád Kábulu a návrat Talibanu k moci v Afghánistánu v neděli 15. srpna je pro tamní lid kolosální tragédií. Záměry kapitalistických mocností G7 za posledních čtyřicet let jsou hlavním faktorem a nesou hlavní odpovědnost za tuto pohromu. Financování a vyzbrojování afghánských islamistických skupin "mudžahedínů" ze strany CIA, Saúdské Arábie a pákistánských vojenských vládců na konci 70. let po vítězství Saurové (dubnové; saur je druhý měsíc v roce podle perského kalendáře; pozn. překl.) revoluce v Afghánistánu mělo za cíl podkopat a svrhnout vládu Lidově demokratické republiky Afghánistán. Na konci sedmdesátých let nebyl globální imperialismus v žádném případě ochoten akceptovat změnu rovnováhy sil v této oblasti nebo nástup národních, pokrokových a demokratických sil k moci. Prosazování tohoto plánu vydláždilo cestu růstu nejrůznějším reakčním "džihádistickým" skupinám, které se těšily ze saúdských fondů, aby narušily jakoukoliv progresivní společensko-politickou změnu v západní Asii. Vláda Lidově demokratické republiky Afghánistán si kladla za cíl vytvořit novou a moderní společnost prováděním národní rozvojové politiky, zmírňováním chudoby a odstraňováním sociálně-ekonomické zaostalosti podpořené feudálním systémem, který v zemi vládl před Saurovou revolucí. Reakcionářští islamisté v Afghánistánu podporovaní Západem však vyjádřili otevřené nepřátelství vůči demokratickým lidským právům a svobodám zakotveným ve Všeobecné deklaraci lidských práv Organizace spojených národů, zejména těm, které se týkají žen a dětí. Reakcionářská politika nového íránského režimu po revoluci v únoru 1979 spolu s vojenským pučem v Pákistánu (1977), který vynesl k moci generála Zia-ul-Haqa, nástroj britského imperialismu, a který zažil popravu (v roce 1979) premiéra Zulfiqara Aliho Bhutta, byly dalšími významnými faktory přispívajícími k utváření událostí kolem Afghánistánu.

Vstup sovětské armády do Afghánistánu na opakované žádosti tamní vlády (o dodržování bratrské smlouvy o přátelství mezi oběma sousedy) s cílem pomoci čelit násilnému povstání islámských fundamentalistů v zemi, se odehrál během již probíhající neohlášené války, která byla zahájena v koordinaci mezi Spojenými státy, Británií, Pákistánem a jejich reakcionářskými spojenci v Afghánistánu. Imperialistické mocnosti a jejich spojenci zintenzivnili vyzbrojování a plnou podporu islámských fundamentalistických skupin pod záminkou sovětské přítomnosti v Afghánistánu, k čemuž sami položili základy.

Stažení sovětských sil z Afghánistánu v roce 1989 a snaha centrální vlády Afghánistánu vytvořit všeobsažnou vládu národního usmíření nic nezměnily na válečném záměru a politice západních států, Saúdské Arábie, Pákistánu a Íránské islámské republiky na podporu "džihádistických" sil. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, ukončení hospodářské pomoci Afghánistánu a zintenzivnění činnosti islámských fundamentalistů se islámští mudžahedíni na jaře 1992 nakonec dostali do Kábulu. Od té chvíle se Afghánistán zamotal do občanské války mezi islamistickými silami, které ovládaly různé oblasti Afghánistánu, podobné situaci, jaká následovala o několik let později v Libyi po pádu vlády Muammara Kaddáfího.

V 90. letech, kdy afghánské islamistické síly působily pod ochranou západních států, se v zemi masově rozšířilo porušování lidských práv a pěstování opia a výroba derivátů, jako je heroin určený na vývoz do světa - pro tyto skupiny zdroj obrovských příjmů.

Na podzim roku 1996 Tálibán obsadil Kábul a oznámil zřízení Afghánského islámského emirátu. Tálibán demonstroval pokračování zločinné politiky předchozího režimu mudžahedínů svými ohavnými popravami - včetně mučení a rozčtvrcení doktora Nadžibuláha, bývalého prezidenta Afghánistánu, spolu s jeho bratrem, který se ukrýval v administrativním komplexu Organizace spojených národů v Kábulu.

Během pěti let středověkého islámského státu Tálibánu byly sociální úspěchy Lidové demokratické republiky Afghánistán v oblasti zdravotnictví, bydlení, vzdělávání a emancipace žen zcela vymýceny a začal opačný trend. Afghánistán se stal výcvikovým střediskem nejreakčnějších islamistických sil v oblasti, včetně al-Káidy.

Náklady na koaliční okupaci Afghánistánu v letech 2001 až 2021 se odhadují na zhruba dva biliony dolarů - peníze, které byly vytaženy z kapes lidí v zemích podporujících koalici a vloženy do kapes imperialistických komplexů vojensko-průmyslové služby. Během těchto 20 let v Afghánistánu zemřely nebo byly vysídleny desetitisíce lidí a tisíce lidí ze státních i soukromých vojenských sil okupantů přišly o život. A nakonec rychlé stažení západních vojenských sil - stejných sil, které v podstatě udržely u moci zkorumpovanou chatrnou, vratkou proamerickou vládu v Afghánistánu - vedlo k útěku prezidenta Ašrafa Ghaního, pádu afghánské vlády a návratu Tálibánu k moci prostřednictvím zprostředkování Hamída Karzáího, Abdulláha Abdalláha a Gulbuddína Hekmatjára. Obnovení vlády Tálibánu v Afghánistánu je založeno na plně vykalkulované dohodě, které bylo dosaženo mezi Trumpovou vládou a reakcionářským vedením Tálibánu 1. března 2020. Tato tragédie povede k větší humanitární katastrofě, jejíž příznaky - včetně strachu, který zachvacuje obyvatele Afghánistánu a jejich pokusy o útěk ze země - už lze pozorovat ve městech po celé zemi.

Pád afghánské vlády je jasným důkazem mylnosti o představě vnější intervence s cílem změnit režim nebo mu pomoci přežít. Strana Tudeh v Íránu vždy tvrdila, že uvalení loutkové vlády zahraničními silami nemůže zaručit zavedení demokracie ani realizaci lidských práv. Osud Afghánistánu (a Iráku) by měl být ponaučením pro ty, kdo vkládají naděje do intervencí Spojených států a dalších zahraničních mocností; kdo se s hrdostí nechávají fotit po boku takových, jako je Mike Pompeo, zvou Johna Boltona, aby promluvil na jejich shromážděních, a hájí Trumpovy sankce a politiku "maximálního tlaku". Lidé v Afghánistánu (a v Íránu) si zaslouží klidný a slušný život, nikoliv zkorumpované a slabé vlády odkázané na cizí státy - ani islámský emirát Tálibán, ani ISIS a teokratický režim v Íránu.

Je zřejmé, že ani Spojené státy, ani žádná jiná imperialistická mocnost se ani vzdáleně nestarají o osud obyčejných afghánských občanů - a starají se jen o své vlastní zájmy. V tomto smyslu jsou velmi jasná slova Johna Boltona, militaristického a zpátečnického obránce Bushovy a Trumpovy vlády, v rozhovoru pro BBC a Sky News v posledních dnech: "Nějak se vkradla představa, že jsme tam byli, abychom bránili Afghánistán [...], že jsme tam byli jako akt charity pro ně [...] Vždy bylo chybou myslet si, že jsme tam byli proto, abychom z Afghánistánu udělali "Švýcarsko střední Asie". Nebyli jsme tam, abychom budovali jejich národ; byli jsme tam, abychom chránili náš národ!" Prezident Joe Biden také naznačil, že americké vojenské síly napadly Afghánistán kvůli vlastním zájmům, zůstaly tam 20 let kvůli sobě a nyní odcházejí kvůli sobě. Dodal, že čelit Tálibánu je povinností afghánské armády. A v posledních dnech je bolestně zřejmé, že cenu za tuto politiku mají zaplatit ženy, muži a děti z Afghánistánu svými životy a živobytím. Nová vlna vysídlování a azylu těchto trýzněných lidí, na niž západní vlády pohlížejí s "lítostí", by měla světu přinést vážné humanitární obavy.

Kromě těchto plánů USA a NATO - podle nichž je stažení vojáků z Afghánistánu, připravených k odeslání do další arény agrese a destrukce - je jedním z plánovaných důsledků tohoto stažení a uvedení reakcionářského Tálibánu k moci vytvoření velké nejistoty v západní Asii, zejména na hranicích Íránu a středoasijských států, a dokonce i Ruska a Číny. Zároveň se zdá, že při uvolnění západních vojenských sil je nyní přisouzena role členu NATO, sunnitskému muslimskému Turecku, jehož ambiciózní vůdce si představuje oživení Osmanské říše v nové éře své neoliberální politiky. Dalším faktorem a vedlejším účinkem nedávného vývoje v Afghánistánu bude pravděpodobně také napadání čínských rozvojových plánů, včetně iniciativy "Jeden pás - jedna cesta".

Nyní je životně důležité si uvědomit - a to je třeba znovu zdůraznit -, že pěšáci a loutky amerického imperialismu, jako jsou Hamid Karzáí, Ašraf Ghaní, Abdulláh Abdulláh, Gulbuddin Hekmatjár a Zalmay Chalilzad, nejsou těmi, kdo otevřou cestu svobodnému a demokratickému růstu a transformaci Afghánistánu. Afghánistán a jeho vláda se během posledních třiceti let utápěly v korupci, zpronevěře a kmenovém soupeření. Když se Tálibán rozhodl obsadit afghánská města se zelenou Spojených států (po dohodě z Dauhá), narazila národní armáda vycvičená Američany (pravděpodobně podle instrukcí) jen na malý odpor. V posledních desetiletích neexistovala v Afghánistánu žádná stabilní a dominantní vláda ani pořádek a v posledních týdnech byly životy a majetek bezbranných lidí opuštěny, zatímco jejich žoldácká hlava státu a vysoké úřady si vzaly tašky s penězi a uprchly ze země.

Teď žoldáci jako Hamid Karzai, Gulbuddin Hekmatyar a Abdullah Abdullah předávají moc Tálibánu pod rouškou "koordinační rady", která má legitimizovat "islámský emirát" těchto zpátečnických barbarů. Dnes je Afghánistán pozoruhodným příkladem plánu zahraniční intervence, který vedl k humanitární katastrofě v obdobě s těmi, jichž jsme byli svědky v Iráku, Libyi, Sýrii a Jemenu.

Taková tragédie by se neměla opakovat, a to ani v Íránu. Za těchto obtížných a nebezpečných okolností vyzývá íránská strana Tudeh všechny obránce míru, demokracie, spravedlnosti a lidských práv, aby se připojili k humanitárním požadavkům afghánského lidu a jeho stoupenců vůči reakcionářům a imperialistickým mocnostem Tálibánu. Vláda, která nedodržuje ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv, mezinárodní smlouvy pro všechny země, a nerespektuje demokratická práva a svobody lidí - zejména žen, dívek a dětí -, nemůže být uznána za legitimní nebo obhajitelnou.

Lidé v Afghánistánu a Íránu trpí pod islámskými fundamentalistickými a zpátečnickými režimy, a jsou proto připraveni o slušný život. Boj těchto dvou sousedících národů za svobodu a spravedlnost má společné cíle. Neměli bychom dovolit, aby se tento boj utlumil. Nechť hlas tohoto zápasu zazní. Stojíme při lidu Afghánistánu a jeho vlasteneckých a pokrokových sil v této nebezpečné a těžké době a vyjadřujeme naši aktivní a neochvějnou solidaritu s jejich bojem za mír, demokracii a lidská práva.

Nameh Mardom, centrální publikace íránské strany Tudeh, č. 1136, 16. srpna 2021

Překlad Vladimír Sedláček (veškerá zveřejnění se souhlasem vedení strany Tudeh)