Leninova politická závěť aneb poslední bitva revolucionáře

Celé jedno století uplynulo od chvíle, kdy 21. ledna 1924 zemřel Vladimír Iljič Lenin. Dříve téměř neznámý politik se poté, kdy v říjnu 1917 zvítězila v Rusku socialistická revoluce, zařadil mezi nejznámější světové osobnosti minulého století. Vůdce strany, pod jejímž vedením se uskutečnila vzpomínaná revoluce a následně vedoucí představitel mladé sovětské republiky, nemohl uniknout zájmu ze strany současníků.

V průběhu let, která uplynula od momentu Leninova skonu, se vystřídalo několik lidských generací, které se musely vypořádat s celou řadou radikálních, neočekávaných a náhlých společenských změn. Nepřekvapuje proto, že v té či oné míře doznal změnu taktéž pohled na minulost, nevyjímajíc posouzení významu jednotlivých historických osobností. Mezi příklady zásadního přehodnocení dřívějších postojů lze zařadit rovněž současné vnímání Lenina.

Lenin, který byl v nepříliš vzdálené minulosti neustále připomínán a oslavován, se v současné době pozvolna vytrácí z povědomí společnosti. Pokud se o něm přece jenom někdo zmiňuje, tak zpravidla v negativním světle. Nejednou bývá popisován jako viník vraždění, hladomoru nebo války… V případě pravicově orientovaných novinářů, historiků a představitelů dalších společenských věd je uvedený přístup pochopitelný. Jen stěží lze od nich očekávat něco jiného, neboť revoluce a následný průlom do vykořisťovatelských vztahů se přece nepromíjí. Poněkud zarážející je ovšem skutečnost, že taktéž nemalá část levice se vyjadřuje k Leninovi, pokud se o něm vůbec zmiňuje, se značnými rozpaky. Jeho myšlenky a činy bývají nezřídka odmítány s odůvodněním, že jsou natolik ovlivněné dobou a místem vzniku, že již nemohou přinášet nové podněty lidem žijícím v novém tisíciletí. Jindy je zase Leninova osobnost obcházena urputným mlčení bez jakéhokoliv zdůvodnění. V případě, že v levicovém prostředí přece jenom vzniká rozsáhlejší práce aspirující na vědeckou analýzu, ale závěry v ní obsažené se nenachází v souladu s oficiální propagandou, je okamžitě zatracena. Právě takový osud potkal studii s názvem Lenin a 21. storočie z pera slovenského levicového politologa a politika Luboše Blahu. Ani její vydání pod pseudonymem nezachránilo výše jmenovaného před značně nevybíravými útoky. Ke všemu byl celý původní náklad publikace stažen z prodeje. Naštěstí se jejího vydání ujalo jiné nakladatelství.

Vraťme se však k příčinám ignorování až odmítání Leninovy osobnosti a jeho díla ze strany části levicového politického spektra. V této souvislosti se nutně nabízí otázka. Co stojí za zmiňovaným přístupem, co je příčinou tak výjimečné opatrnosti, která časem získala podobu obav až strachu? Odpověď na tuto otázku si žádá, aby jí předcházela podrobnější a hlubší analýza. Tu sice nelze vtěsnat do krátkého příspěvku, to ovšem neznamená, že uvedený problém lze ignorovat. Pokusíme se tedy, alespoň z části, odhalit tajemství popisovaného stavu. Co tedy přispělo k tomu, že od činů a názorů Lenina se odvrátila nemalá část levicových aktivistů a sympatizantů levice. Určitě se na popisované situaci podílel způsob, jakým byl Lenin prezentován obyvatelům zemí reálného socialismu.

Občanům tehdejšího socialistického bloku, Československo nevyjímaje, byl Lenin neustále připomínán, přičemž se tak dělo doslova na každém kroku. Příliš proto neudivuje, že jej časem začínali vnímat jako určitou značně vzdálenou modlu, která nijak nesouvisela s těmi reálnými problémy, s nimiž se potýkali v každodenním životě. Na zmíněném procesu se významně podílela všude přítomná názorná agitace nebo okázalé oslavy, které probíhaly u příležitosti nejrůznějších výročí. Ti starší ještě mají v paměti projevy, které tam zaznívaly a bezduchý formalismus, jenž z nich doslova čišel. Povinnou součástí masově vydávaných Leninových děl bylo jejich studium v rámci nejrůznějších forem politického vzdělávání i vysokoškolského studia všech směrů a oborů. Způsob, jakým byly interpretovány Leninovi názory, byl většinou předem daný a tvůrčí diskuse se zpravidla nepřipouštěla. Navíc, citace vytržené z kontextu, aniž by následovalo pochopení historických souvislostí, byly velmi často používány jako zbraň, která mířila proti kriticky myslícím jednotlivcům. Je nasnadě, že to nikterak nemohlo přispívat k Leninově popularitě. Po porážce státně byrokratické formy socialismu na přelomu 80. a 90. let se většina občanů jak u nás, tak i v dalších zemích s obdobnou minulostí, otočila zády ke všemu, co považovala za symboly zmiňované společnosti. A Lenin byl považován za jeden z nich.

Pořád se však nedostáváme na kloub věci, proč se se k Leninovi nechtějí hlásit ani levicově orientovaní občané včetně levicových teoretiků. Někteří současní marxisté vidí jako důvod výše uvedeného postoje skutečnost, že ve vědomí členů společnosti vzniklo ztotožnění Lenina se Stalinem. Prostřednictvím intenzivní propagandy, která trvala několik desetiletí a byla provázena cílevědomým umlčováním oponentů, vznikl mýtus o Stalinovi jako věrném Leninově následníkovi. Obsahoval tvrzení, že právě Stalin byl ze všech spolupracovníků, kteří obklopovali Lenina, tím nejbližším a nejvěrnějším soudruhem. Společně s Leninem údajně organizoval revoluci, stál v čele vítězných bojů během občanské válce a důsledně realizoval Leninovy představy o budování socialismu. Není naším úkolem demaskovat tyto smyšlenky. Badatelé již prokázali, že vesměs vznikaly nejenom z iniciativy Stalina, ale jmenovaný byl do značné míry taktéž jejich autorem. Jakým směrem se vyvíjel, především v závěrečném období života, Leninův vztah ke Stalinovi, jak jej vnímal a hodnotil jako vrcholného politika, napovídají poslední Leninovi dopisy a články. Dnes jsou považovány za jeho politickou závěť. Nesmírné úsilí umírajícího vůdce revoluce a státu, aby byl uslyšen a vyslyšen, potvrzuje naléhavost, kterou svému vzkazu přisuzoval. Ruský marxista B. F. Slavin právě proto považoval zmiňované úsilí za poslední bitvu revolucionáře Lenina.

Za okamžik zásadního přelomu jak v Leninově životě, ale taktéž ve vývoji celé země, lze považovat 12. prosinec 1922. V uvedený den se V. I. Lenin jako obvykle dostavil do své pracovny v Kremlu, aby se tam věnoval povinnostem plynoucím z funkce předsedy sovětské vlády a člena ústředního výboru bolševické strany. V průběhu noci však se vší silou udeřila nemoc. Počínaje následujícím ránem byl Lenin již navždy vyřazen z aktivní politiky. Skrytý před zraky veřejnosti však ještě probíhal nenápadný ale o to úpornější poslední Leninův zápas. Vznikala Leninova politická závěť.

Leninovu závěť najdeme pod názvem Poslední dopisy a články V. I. Lenina ve 45. svazku jeho Sebraných a rovněž v 5. svazku Vybraných spisů. Jedná se celkem o osm příspěvků, které jsou věnovány některým aktuálním problémům souvisejícím s výstavbou socialismu. Každý z nich je věnován určitému tématu, ale zároveň se obsahově se prolínají. V. I. Lenin v nich navazuje na dříve vyřčené myšlenky nebo je konkretizuje a doplňuje. Dalo by se předpokládat, že Leninovy připomínky budou, alespoň z úcty k němu, vyslyšeny a doporučení realizována. Dnes víme, že se tak buď vůbec nedělo nebo způsob jejich realizace měl dočasný a zpravidla formální charakter. Tragičnost popisované situace ještě více zdůrazňuje skutečnost, že ignorování Leninovy závěti probíhalo pod hesly o naplňování Leninova odkazu.

Nejznámější součástí Leninovy závěti je Dopis sjezdu. Právě obsah zmíněného dopisu byl během 20. a 30. let 20. století vnímán jako Leninova závěť. Příslušný text vznikal za značně dramatických okolností. Lenin měl totiž za sebou několik záchvatů a v noci z 22. na 23. prosince 1922 navíc ochrnul na pravou část těla. Ztratil tak schopnost samostatného psaní. I v tomto ohledu byl až do konce života závislý na pomoci svého okolí. Vše, co chtěl ještě světu sdělit, musel tedy diktovat svým sekretářkám. Ty prováděly stenografický záznam a posléze jej přepisovaly na psacím stroji. Tímto způsobem vzniklý text Leninovi přečetly, aby obsah mohl schválit. Čas, během něhož se mohl věnovat zmíněné činnosti, si doslova vybojoval. Nejenom lékaři usilovali, aby se pacient nacházel v klidovém stavu bez zásahů zvenčí. Dne 18. prosince 1922 byl na jednání ústředního výboru VKS(b) pověřen J. V. Stalin jako generální tajemník, aby dohlížel na dodržování Leninova léčebného režimu. Dnes musíme konstatovat, že způsob, jakým tak činil pod záminkou péče o Leninovo zdraví, vedl k Leninově faktické izolaci od vnějšího světa. Přijatá opatření spočívala v tom, že Leninovi nesměl být poskytován denní tisk, neměl být informován o dění v ústředním výboru a jakýchkoliv jiných aktuálních událostech a problémech. Neměl se mu poskytovat materiál, o jehož obsahu by mohl přemýšlet nebo by jej mohl znervózňovat. Rovněž jeho blízkým bylo nařízeno, aby mu nepodávali informace výše uvedeného charakteru. Nežádoucím byl písemný kontakt s vnějším světem. Jak později poznamenal jeden z ošetřujících lékařů, znemožnit jakoukoliv činnost člověku, který byl celý život nadmíru aktivní, znamenalo, připravit jej o poslední radost, kterou mu život ještě poskytoval. Dodejme ještě, že ani popisované zákazy a omezení nepřispěly ke zlepšení Leninova zdravotního stav. V okamžiku, kdy bylo zřejmé, že není již schopen samostatně něco napsat, Lenin žádá ošetřujícího lékaře, aby mohl alespoň diktovat svůj text, neboť jej velmi znepokojuje jedna otázka. Dostává tedy povolení. Přivolána je Leninova sekretářka M. A. Volodičevová. Za přítomnosti lékařů začíná 23. prosince 1922 diktovat svůj Dopis sjezdu. Doba trvání – čtyři minuty. Dopis začíná slovy: Velmi bych doporučoval, aby tento sjezd provedl řadu změn v naší politické struktuře. Rád bych Vám sdělil některé názory, které považuji za nejdůležitější. Kromě jiného doporučuje zvýšení počtu členů ústředního výboru o představitele dělnické třídy přímo z výrobních odvětví. Lenina si totiž všiml, že dochází ke zbyrokratizování v oblasti řízení a důsledky tohoto procesu vnímá jako nebezpečí pro řešení úkolů spjatých s budováním socialismu. Když mu však lékaři odmítají vydat další povolení, Lenin před ně staví ultimátum. Buď mu umožní pokračování v započaté práci nebo se nepodrobí léčebným procedurám. Jeho požadavku je poté vyhověno. Situace je sledována rovněž z úrovně ústředního výboru strany. Na poradě J. B. Stalina, L. B. Kameněva a N. I. Bucharina s lékaři je rozhodnuto. Lenin se může věnovat diktování v průběhu každého dne v délce nepřesahující pět až deset minut. Text nesmí nosit charakter korespondence a Lenin nemá očekávat odpověď.

Navzdory omezením a překážkám Lenin pokračuje ve sdělování svých myšlenek, které označuje jako deník. Pokud někomu bude zmínka o deníku připomínat pokus o krycí pojmenování, určitě se nebude příliš mýlit. V každém případě zmíněný drobný detail jen dokresluje atmosféru, která provázela Lenina během závěrečného období života. Navzdory popsaným nesnázím Lenin pokračuje ve sdělování svých postřehů. Ve večerních hodinách 24. prosince 1922 opět přichází M. A. Volodičevová. Lenin jí diktuje druhou část Dopisu sjezdu. Děje se tak v průběhu deseti minut. Zaznamenaný text je uložen do obálky a zapečetěn s tím, že otevřít je může pouze samotný Lenin nebo jeho manželka Naděžda Krupská. Stejný postup byl dodržován rovněž u dalších sezení, která se uskutečnila během prosince 1922. Poslední část dopisu, která je dodatkem předchozích částí pak pochází ze 4. ledna 1923. Funkci písařky vykonávala u posledních částí Dopisu L. A. Fotijevová. Leninova opatrnost a snaha o utajení souvisela s obsahem nadiktovaného textu.

Již po celá desetiletí není žádným tajemstvím obsah tehdejšího Leninova sdělení. Lenin v něm stručně charakterizoval některé vysoké stranické funkcionáře. K tomuto, pro něj poněkud nezvyklému kroku, se odhodlává z obavy o další osud komunistické strany. Podle jeho názoru jí v důsledku vzájemné osobní nevraživosti některých členů nejvyššího vedení hrozil rozkol. Nejednou byl totiž svědkem ostrých konfliktů mezi Stalinem a Trockým. Vývoj směřující k rozkolu považoval, jak důvodu obrovských vnitřních problémů země, tak z důvodu složité zahraničně politické situace, za krajně nežádoucí. Právě proto volal po rozšíření počtu členů ústředního výboru, což by podle něj poněkud tlumilo dopad vzájemných výpadů na řešení problémů a pomáhalo eliminovat osobní ambice jednotlivců. Vraťme se však k výše zmiňovanému dopisu, který obsahuje charakteristiku Trockého, Kameněva, Zinovjeva, Bucharina, Pjatakova a Stalina. Přičemž největší pozornost věnoval posledně jmenovanému. Pokud se na vyjádření o Stalinovi podíváme pod úhlem našich současných znalostí o dalším vývoji v SSSR, vyznívají jako proroctví. Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, prohlašuje Lenin, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat. Vzniká však otázka. Proč Lenin nic nenamítal, když byl Stalin na jaře 1922 schvalován do funkce generálního tajemníka. Vysvětlení nacházíme jak ve způsobu, jakým byla dříve organizována práce ústředního výboru strany bolševiků, tak i v nebývalém nárůstu administrativy po získání politické moci. Strana dříve neznala funkci předsedy ani tajemníka. Rozhodnutí ústředního výboru se přijímala kolektivně hlasováním. Jednáním obvykle předsedal Lenin, aniž by jeho úloha byla spjata dodatečnými pravomocemi. Po vítězné revoluci mnohonásobně narostl objem povinností, které byly spjaty s řízením společnosti. Odpovídajícím způsobem se zvýšilo rovněž množství administrativní práce. Právě činnost tajemníka měla být orientována na plnění administrativně organizačních úkolů. V zájmu zvýšení autority funkce tajemníka byla ještě zdůrazněna přívlastkem generální. Při úvahách o vhodné osobnosti padla volba na Stalina. Důvodem byla jeho výjimečná pracovitost, důslednost a pečlivost. Uvedené vlastnosti jej charakterizovali jako spolehlivého administrativního pracovníka. Ovšem Stalin byl mezitím postupně zvolen do celé řady vysokých stranických a státních funkcí i do čela Kominterny. Nikdo jiný ze skupiny vysoce postavených bolševiků nezastával takové množství funkcí. Právě proto se Lenin zmiňoval o nesmírné moci, kterou soustředil ve svých rukou Stalin. Tímto konstatováním Leninovy úvahy o Stalinovi neskončily. V dodatku k Dopisu sjezdu ze dne 26. prosince 1922 se píše: Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit a jmenovali na ni jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od soudruha Stalina jen jedinou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd. Tato okolnost se může nicotnou maličkostí. Myslím však, chceme-li zabránit rozkolu a uvážíme-li vzájemné vztahy mezi Stalinem a Trockým, o nichž jsem se již zmínil, že to žádná maličkost není, nebo je to taková maličkost, která by mohla nabýt rozhodujícího významu. Stalin byl jediný u koho Lenin navrhoval uskutečnění praktických organizačních opatření.

Leninův dopis byl původně určen delegátům 12. sjezdu VKS(b), který se konal v dubnu 1923. Naděžda Krupská však stále doufala, že se Lenin uzdraví a sám jej předá delegátům sjezdu. Vzhledem k tomu, že Lenin 21. ledna 1924 zemřel, jeho manželka předala text dopisu 13. sjezdu strany, který se konal v květnu 1924. Přepokládalo se, že s textem budou delegáti sjezdu seznámeni na plenárním zasedání a bude následovat diskuse. Lenin přesně věděl, proč se snažil o maximální utajení obsahu svého sdělení. Byl si zjevně vědom, že se jedná o výbušný materiál. Oprávněně se můžeme domnívat, že zároveň chtěl minimalizovat případné intriky. Ve skutečnosti se vše odehrálo poněkud jiným způsobem. Obsah dopisu již nebyl v době sjezdu tajemstvím. Leninem utajovaná informace byla zřejmě prozrazena sekretářkou L. Fotijevovou. V každém případě Stalin a s velkou pravděpodobností i další členové ústředního výboru o kterých se zmiňoval Lenin, věděli, co se bude projednávat. Moment překvapení se tedy nekonal. Uvádění funkcionáři se mohli náležitě připravit. V souladu s jejich rozhodnutím a navzdory protestům ze strany Naděždy Krupské text nebyl přečten na plenárním zasedání, ale na jednání jednotlivých krajových delegací. K tomuto bodu programu neproběhla žádná diskuse. Nesměly se dělat poznámky. Stalin podrobil sám sebe formální sebekritice a zůstal ve funkci. Pod tlakem levé opozice byl ještě jednou Leninův dopis přečten na zasedání ústředního výboru v roce 1926. Ovšem počínaje koncem 20. let 20. století bylo šíření myšlenek, které obsahoval text dopisu, považováno za šíření antisovětské propagandy a trestáno odpovídajícím způsobem. Na text dopisu se odvolával N. S. Chruščov ve svém vystoupení na 20. sjezdu KSSS, v němž kritizoval kult osobnosti Stalina. Řadový členové KSSS a vůbec občané SSSR se mohli s Leninovým Dopisem sjezdu seznámit až v roce 1956, kdy byl poprvé publikován v časopisu Kommunist.

Osud Leninovy závěti určitě není veselou historií. Současně je důkazem, že jedním z prvních kritiků Stalina a stalinismu byl právě V. I. Lenin. Osud mu nedovolil, aby svoji poslední bitvu dotáhl do konce. Nevíme, jakým směrem by se ubíral vývoj, kdyby se Leninův návrh realizoval. Tím spíše, kdyby se Lenin mohl vrátit k aktivní politické a teoretické činnosti. Stál by v čele levé opozice společně s Trockým a bojoval ze všech sil proti Stalinovi a stalinismu? Nebo by se společně s dalšími příslušníky staré bolševické gardy ocitl ve 30. letech před popravčí četou? Historie však nezná podmiňovací způsob, nezná žádné kdyby. Jedno je dnes jisté. Lenin svým Dopisem sjezdu naposledy prokázal svoji teoretickou úroveň a politickou jasnozřivost. Čest jeho památce.

Mgr. Marie Hrošová, CSc.