Poslední šance KSČM

Propad přestárlé KSČM mimo parlament v roce 2021 ji postavil do situace poslední šance na její záchranu. Omladila alespoň nejvyšší vedení a svou omezenou přítomnost v hlavních mediích nahradila energetickým populismem na sociálních sítích. Bude to ale stačit ? Těsnější spolupráce širší levice se nepodařila, komunální volby 2022 nedopadly také dobře a do eurovoleb kandidují KSČM a Socdem proti sobě. Šance na návrat ze zóny politické smrti už má málo času.

 Před rokem jsem v rozhovoru pro podcast MFD uvedl, že na potřebnou modernizační změnu v duchu levicových hodnot dávám KSČM čas tak maximálně ještě rok 2024. Pak by se cesta k nové budoucnosti mohla začít uzavírat. Hlavními překážkami na této cestě je, že dál vláčíme na noze kouli nostalgie po mrtvých časech a že je uvnitř strany viditelná toxická inklinace k nacionálnímu populismu, které by z nás udělala pouhé Béčko xenofobní SPD:

KSČM koketováním s ultrapravicí nesmí ztratit charakter pokrokové levicové strany. Bez toho nemá nárok na loajalitu mezi lidmi zastávající levicové hodnoty. Podobný problém řeší levice i v sousedním Německu (poslankyně Wagenknechtová zradila die Linke útěkem k populistům). Levicovost KSČM ale nezachrání, ani když nahradí symbol třešní tradičnější rudou hvězdou a organizování oslavných leniniád uvnitř strany. Sebezručnější marketér neuplete bič z pilin zkornatělých partajních rituálů, které už dnešní levičáky ani nezajímají.
Odpudivá je představa levice, která by ve svém posledním tažení jen pomohla do sedla krajně pravicové SPD v tandemu s Trikolorou. Potřebujeme změnu, ale ne k horšímu. Šíření kulturní zášti a negativních frustrací jen přiživuje zárodky fašizace. Nahradit levicovost beztvarým protestem a konzervativním vidění světa ? Na tenhle manévr věří lidé typu Petra Druláka. On a jeho epigoni ovšem půdu pokrokové levice již naprosto opustili.
Podobně působí geopolitické anachronismy. Za brežněvovské normalizace vsugerovaný strach ze Západu nemůže být silnější než odmítnutí imperialismu, byť by byl ruský. Jasně proruskou orientace má v ČR tak 4% lidí. Přimykat se k ruskému kapitalismu je zvláštní druh poraženectví, jako by skomírající českou levici měl zachránit Putin. Ten to samozřejmě neudělá, jeho zjevný zájem je obnovit status supervelmoci, s ruskými komunisty zachází jako s hadrem.
Abychom se nestali politickými dinosaury, je nutné prolamovat ideovou a personální stagnaci. Generační obměna a příchod osobností bez normalizačního životopisu je podmínka nutná, nikoliv však postačující. Mladá moderna má totiž ve straně slabou sociální základnu, stále vlivní matadoři by mladým raději přisoudili roli pouhých maskotů. A tak před další degenerací musí pomoci impulsy zvenčí. Nehrát si na hegemona levice a začíst stavět mosty z ghetta ven.
Poslední, XI. sjezd KSČM uložil spolupráci s nekomunistickou levicí. Nakonec to ale skončilo tím, že stranická předsedkyně a europoslankyně Konečná bude obhajovat svůj mandát v konkurenci proti Zaorálkovi jako lídru Socdem. Své šance opírá o vznik koalice STAČILO! , kde koaličním partnerem není levice, ale tzv. osobnosti s protestní scény. Nedohoda je i s lídrem minoritní strany Levice (Jan Májíček). A od levice odešli po Foldynovi s Davidem (SPD) další bývalí sociální demokraté (Jiří Paroubek do Suverenity a Michal Hašek do PRO)

Za této situace to česká levice před evropskými volbami nemá jednoduché. Není vlastně ani jasné, zda posílí levici v Evropském parlamentu. KSČM je už 20 let členem konfederativní frakce European Left. 

Socdem má frakci evropských socialistů. Pokud by úspěšně zvolení zamířili někam k nacionálním konzervativcům, dalo by se to chápat jako zrada levice. U samotné předsedkyně Konečné takové přeběhnutí stále nepředpokládám. Ale rozhodne v červnu volič.

 JIŘÍ DOLEJŠ