Právní souvislosti k článku Axiomy moci a jejich deformace

S velkým zájmem jsem si v minulých dnech přečetl na webových stránkách shora citovaný článek , jehož autor je Ladislav Šafránek. My se oba spolu známe hodně dlouho a jsme oba vystudovaní právníci, a na rozdíl ode mne L. Šafránek je ještě vystudovaný ekonom. Mne jako právníka tento článek velmi zaujal a hodnotím jej velice kladně. V určitém období jsem působil v komisi pro legislativu a lidská práva při poslaneckém klubu KSČM v PS PČR. Ale o právo jsem se začal zajímat daleko dříve, ve svých 14 letech. Tedy v době kdy jsme na ZDŠ měli předmět občanská nauka a tam jsme se učili o dělbě moci a podobných věcech. Vlastně přeneseně to bylo ústavní právo které se učí na právnických fakultách. Moc dobře si pamatuji období po převratu nejen ve FS ČSSR, vlastně ČSFR, ČNR a později PS PČR. To byla hektická devadesátá léta. Pravda je, že dopoledne se přijal nějaký zákon a už odpoledne se hovořilo v příslušné komoře o jeho novelizaci. Tomu se chci věnovat. Nyní budu nejprve citovat určitou pasáž tohoto článku , na kterou budu reagovat.

"To vše má oporu v destruktivní podobě právního charakteru státní moci. Viditelně například v přijímaní novel zákonů a vyhlášek mnohdy ještě před nabytím právní moci prvotního dokumentu. Včetně tak důležitých pro budoucnost celé společnosti jako je státní rozpočet." Státnímu rozpočtu a novele tohoto zákona se věnovat nechci. Naopak budu se věnovat několika právním předpisům které jsou mi daleko bližší a každý z nás je používáme vlastně denně, ačkoliv třeba, že si to neuvědomujeme.

První z těchto právních norem je Ústava České republiky, tedy ústavní zákon č. 1/1993 Sb. v platném znění. Pravda u nás, tak jako v mnohých zemích se tento právní předpis takto nazývá. Ale např. sousední Německo tento pojem nezná. Oni znají Základní zákon. Naše ústava byla přijata dne 16. prosince 1992 178 hlasy, několik poslanců se zdrželo a několik jich bylo proti. Platí zásada, že právní předpis nejvyšší právní síly, což je ústava se novelizuje minimálně a jednou za hodně dlouhou dobu. Jistě v normálních zemích, které si říkají, že jsou právním státem, tak toto platí. Sice podle čl. 1 odst. 1 ústavy "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana". Ale díky tomu, že dochází k novelám a to velmi častým nejen Ústavy ČR, ale i dalších zákonů, tak o tom lze dost pochybovat. Ústava začala platit hned se vznikem samostatné České republiky tedy 1. ledna 1993. Jak se měnila zahraniční politika naší země tím, že jsme vstoupili do NATO bez referenda a poté do EU naštěstí již přes referendum muselo zákonitě dojít k novele ústavy. K její novele došlo i v jiných souvislostech. Takže ústava dodnes byla novelizována osmkrát.

Druhý právní předpis kterému se chci věnovat je Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS). Zde musím jít trochu do historie. Po vzniku ČSR jsme měli prozatímní ústavu která byla přijata v roce 1918 a hned začaly práce na ústavě nově vzniklé republiky. Tato ústava začala platit v roce 1920 a její součást byla LZPS. Jak známo následovaly další ústavy 1948 a 1960. Ale tyto ústavy neobsahaly LZPS. Po převratu byla znovu přijata LZPS v roce 1991 pod č. 23/91 Sb. a dne 17. 12. 1992 tedy den po přijetí ústavy samostatné ČR došlo jen k " překlopení" tohoto zákona do právního řádu samostatného státu a tento zákon má označení č. 2/1993 Sb. Pravda tento zákon byl novelizován zatím jen jednou. A to nejen díky vnitřním tlakům právníků, soudců, prokurátorů a později státních zástupců, advokátů, ale i tlakem z vnějšku. Původně totiž v čl. 8 odst. 3 LZPS byla lhůta na zadržení 24 hodin a dalších 24 hodin měl soudce o rozhodnutí o vazbě. V době kdy platila tato právní úprava jsme byli jediný stát v Evropě a myslím, že i na světě který měl takovouto "šibeniční" lhůtu. A teprve až v roce 1998 pod vysokým tlakem došlo k novele tohoto právního předpisu, že se tato lhůta zvýšila na 48 hodin. Jen trochu odbočím. Sousední Rakousko má tuto oblast ošetřenou ještě lépe. Tam se rozhoduje o vazbě do 5 dnů. Rakušané to mají již hodně dlouho. Tedy zde je vidět, jak dlouho trvalo než došlo k této změně u nás.

Třetí právní předpis, který je mi nejbližší pracovně, je trestní zákoník. Ten má číslo 40/2009 Sb. Zde musím opět trochu do historie. Od roku 1961 jsme měli trestní zákon č 140/1961 Sb. Do roku 1989 byl sice novelizován, ale bylo to jasné a srozumitelné. V roce 2009 začal platit úplně nový trestník zákoník. Nový byl v tom smyslu, že došlo k úplné změně postavení jednotlivých hlav zvláštní části zákoníku a mnohé trestné činy byly vypuštěny a naopak byly tam vloženy jiné a také nové skutkové podstaty trestných činů. Do současné doby byl novelizován 33 krát. Zajímavostí je, že třeba v jednom roce bylo přijato a začalo platit pět novel. Ale každá novela byla projednávána samostatně, nikoli jako jedna velká novela, což by bylo nejen úspornější, ale i jasnější.

Dalším právním předpisem mě blízkým je trestní řád. Ten je platný rovněž od roku 1961 a už hodně dlouho se nejen o něm hovořilo, také se jistou dobu pracovalo na novém trestním řádu. Bohužel nyní práce byly přerušeny, dokonce zastaveny a opět se začíná diskutovat o novém trestním řádu. Je to jeden z nejhorších právních předpisů z hlediska novel, který máme v našem právním řádu. Jen co se týká počtu novel, které rozdělím do konce roku 1989 a do současné doby. Do konce roku 1989 bylo sedm novel. Po převratu došlo k úplné smršti jedné novely tohoto zákona za druhou. Celkem jich je 101. Platí zde úsloví, že laik se diví, právník žasne.

Těch zákonů, které byly novelizovány, je prostě hrozně moc. Navíc jde o novely, které jsou časově nesmyslné např. v jednom roce je jeden předpis novelizován třeba pět krát. Proč se nepočká a neudělá se jedna komplexní novela daného právního předpisu?

Odpověď je jednoduchá.

Legislativci, kteří tomu rozuměli, buď jsou už staří, či mnozí umřeli, ale bohužel je velmi málo schopných mladých legislativců. Někdo namítne, ale legislativci jsou.

Jistě jsou, jenže bez zkušeností a chtění se něco naučit. Protože právní předpis má počítat s co nejvíce variantami, které v dané oblasti mohou nastat. To je jedna z pouček teorie státu a práva.

V jednom článku se nelze věnovat každému právnímu předpisu. Vždyť platných právních předpisů v rámci práva ČR je několik tisíc. Sám jsem to sledoval do dob, kdy toto číslo bylo 5.000 a pak už jsem to nesledoval. Místo toho, abychom legislativu zjednodušovali tak ji uděláme co nejsložitější, ať obyčejný občan se v tom nevyzná a pořádně tučně si zaplatí právníka. Pokud si dobře pamatuji, jak již kdysi ministr spravedlnosti Pospíšil, ale i jiní hovořili, že se bude zjednodušovat a snižovat počet právních předpisů. Ale fakticky se děje opak a ve Sněmovně a Senátu se projednávají doslova právní zmetky, nedodělky a musí se to tam opravovat. Vždyť co ministr, to koncepce, a co jeho nástupce, to anti-koncepce. Nemusíme chodit daleko nejen na funkcích ministra spravedlnosti. Stačí si vzpomenout na jednoho ministra, který prosadil docela dobré volební zákony. Poté funkci opustil, stal se předsedou ústavního soudu a loni před volbami zlikvidoval svoji práci tím, že zrušil zákon o volbách, který prosadil.

Ivo Látal