Předvoj jako memento

2. května jsme si připomněli poslední popravu v Terezíně. 

Pro mě osobně je to téma velmi bolestivé. Zemřelo mnoho mladých odvážných lidí s hlubokým sociálním cítěním. Vpravdě PŘEDVOJ. Připomeňme si slova, která jsem pronesla na místě jejich posledních okamžiků. Najdete v nich i pár tipů na související literaturu.

Vážené dámy, vážení pánové, soudruzi, soudružky, milí hosté, stojíme teď na místě, na kterém před 78 lety vyhaslo 51 sotva rozepsaných životů. 2. května 1945 proběhla na tomto popravišti v Malé pevnosti Terezín největší a zároveň také poslední poprava. 

Tehdy přijeli do Malé pevnosti dva úředníci pražského gestapa z oddělení pro potírání levicového hnutí se seznamem asi 70 vězňů s označením XYZ, kteří byli určeni k likvidaci. Tento pokyn vzešel přímo z rozkazu K. H. Franka, tak zásadní to byla pro zmírající nacistickou bestii záležitost. Tito vězni byli postupně vyvoláváni a předáváni dozorcům. Zpočátku se domnívali, že vzhledem k blížícímu se konci války budou propuštěni na svobodu. Teprve salvy, které se začaly ozývat, prozradily, že jde o popravu, jakou věznice zatím nepoznala. Ve zmatku, který nastal, se někteří vyvolávaní vězni nepřihlásili. Popraveno jich nakonec bylo 51, většinou mladých členů komunistické odbojové organizace Předvoj. Těla popravených byla zpopelněna v krematoriu litoměřického tábora. Jejich popel je dnes uložen pod hlavním pylonem na Národním hřbitově. Pro svou odvahu, odhodlání a lásku k vlasti nesmí být nikdy zapomenuti.

V posledních letech je ale boj o naší národní paměť stále náročnější. Historie je vykládána tak, aby sloužila zájmům dnešních mocných. Stále více je upozaďována role Rudé armády na osvobození naší vlasti, jsou bořeny antifašistické památníky, ve školních osnovách se komunismus staví na roveň fašismu. A přece to byli právě lidé hlubokého sociálního cítění, lidé toužící po spravedlivém světě bez ponižování a bez vykořisťování člověka člověkem, lidé komunistického přesvědčení, kdo se nejrázněji postavil fašistickým silám. Mezi takové patřili právě i lidé odvážně sdruženi do odbojové organizace Předvoj, kteří se ve svém programovém prohlášení přihlásili k myšlenkám komunismu a deklarovali, že jakmile to poměry dovolí, přestane Předvoj jako celek existovat a splyne s ostatními komunistickými skupinami ve straně centralizované do všech důsledků.

O hrdinství a tragickém osudu všech jednapadesáti popravených odbojářů se lidé dozvěděli okamžitě po válce a jejich odkaz byl zaznamenán v několika pracích vydaných v období před listopadem 1989. V roce 1958 vyšla přehledová publikace Malá pevnost Terezín ve vydavatelství Naše vojsko, kde je poslední popravě v Terezíně věnována kapitola. V roce 1966 vyšla kniha Dny odvahy. O dva roky později přichází na pulty knihkupectví obsáhlá reportáž Neohlížej se, zkameníš, přinášející průřez činností odbojové skupiny Předvoj stejně jako kniha předchozí. Poslední okamžiky mladých komunistů a komunistek jsou také velmi sugestivně ztvárněny ve filmu Otakara Vávry z roku 1975 s názvem Osvobození Prahy. Konečně v roce 1988 pak vychází kniha XYZ – poslední poprava v Terezíně, která předkládá detailní medailonky všech obětí z 2. května 1945. Připomínku ale najdeme i ve veřejném prostoru. Kromě Terezína je pamětní deska ilegální komunistické organizaci Předvoj umístěna také na evangelickém kostele na pražském Smíchově. V Praze se také už celá desetiletí můžeme procházet ulicemi, která nesou jména našich hrdinů – v Kunraticích ulice Sobolákova, na Praze 5 ulice Hillebrantova, na Praze 6 Hiršlova. Pamětní desky se jmény najdeme také na mnoha rodných domech padlých. Příliš rychle jsme si však zvykli mluvit o "popravených z Předvoje". Nešlo ale o anonymní tváře. Za každým jménem se skrývá životní příběh, rodiny a přátelé, kteří ztratili svého blízkého. Odbojáři Jiřímu Balabánovi bylo teprve 18 let. Karlu Bärtlovi 20. František Hájek se 11. března 1945 oženil a už 14. března si pro něj přišlo Gestapo. Se svojí manželkou prožil pouhé tři dny. Obětavá, milující a milovaná komunistka Zdenka Lachmanová se nedožila ani pětadvaceti let. Za své zásluhy je v roce 1946 oceněna československým válečným křížem in memoriam. Po Rudolfu Jasenském zbyde jen neodeslaný dopis, v němž doufá, že 1. května budou vězni propuštěni do rukou Červeného kříže. Umírají ale i další. Edmund Trachta – zubní technik ze Strakonic, který práci v odboji obětoval všechny své síly, majetek, a nakonec i život. Bohumil Hampejs známý jako Bouhouš z hasičárny. František Zachariáš, nejmladší z 11 dětí z Broučkovy Lhoty. Vratislav Holát po sobě zanechal působivé verše: Jen matka má se smutně usmívala, když brala ruce mé a horký hlas se lesk. Jen matka má snad něco tušívala, že jednou udeřím a zmizím jako blesk.

Všichni jmenovaní a s nimi stovky a tisíce dalších Čechoslováků byli nacistům nebezpeční. Byli totiž mladí, vzdělaní a přesvědčení o hodnotách, které prosazovali. Mohli se stát veliteli, novou elitou a vzory pro ostatní mladé lidi. Proto byli ocejchováni značkou XYZ a nacistickými katy bez soudu popraveni. Je dnes naším úkolem, aby tito stateční mladí lidé nebyli zapomenuti a aby si dnešní mladí lidé na jejich příkladu uvědomili, že skutečné hodnoty lidství tkví v něčem jiném než je konzum, bohatství a sláva. A pokud bychom si měli z celého odkazu odbojové organizace Předvoj odnést jediné poselství my komunisté, ať to jsou slova zde popraveného antifašistického odbojáře Karla Hiršla: "Komunista je první, když jde o povinnosti, a poslední, když jde o zásluhy".

Děkuji, že jste dnes přišli a že nezapomínáte. 

Petra Prokšanová