Proč se KSČM potácí na hraně volitelnosti?

Tuto otázku si při procházení posledních volebních průzkumů asi pokládá leckterý levičák. Spousta lidí je přesvědčena o tom (a já patřím mezi ně), že současná politika vedení strany je nečitelná, nevýrazná, příliš měkká a zpohodlnělá, než aby mohla někoho výrazněji oslovit.

Někdo zase vidí příčinu v trvání strany na starých obyčejích a tudíž neschopnost transformace do moderní levicové strany západního typu.

Další by chtěli stranu dokonce přejmenovat a vyřadit tím slovo "komunistická". Panuje i názor nad větší liberálností, aby byla stravitelnější pro větší množství potenciálních příznivců. A takto by se dalo pokračovat donekonečna.

Je zde mnoho názorů a každý má své argumenty a oponentury.

Zkusme si ale na chvíli odmyslet současné nálady a emoce a zamysleme se jen nad tím elementárním. Komunistické hnutí je celosvětový fenomén a KSČM je u nás nejsilnější organizace tohoto typu. Máme zde tedy principiálně komunistickou stranu, hlásící se k určitému odkazu a mající jistý historický vývoj až do dnešních dnů.

Z hlediska odkazu, formující se od doby, kdy Karl Marx a Bedřich Engels sepsali Komunistický manifest, byli komunisté vždy lidé zastávající se, již z principu věci neprivilegované většiny. Byli to lidé nekonvenční, bořící mýty a dlouho zažité pořádky, nebojíc se vystoupit na obranu běžných pracujících. Bojujíc za ty, co si sami pomoci nemohou, za všechny, bez rozdílu rasy, pohlaví a společenského statusu.

Žel i levicové hnutí se dokázalo úspěšně adaptovat na podmínky parlamentní demokracie, přesto v něm trvá stále určitá radikalita. I poslanec s dobrým platem a poslaneckými náhradami, zůstává stále komunistou. A zůstává trnem v oku všem, kterým se nelíbí myšlenka sociálně spravedlivé společnosti.

A kdo tedy je, ta neprivilegovaná většina?

To jsou přece lidé, kteří jsou potenciálními voliči komunistické strany už čistě z principu svých vlastních materiálních a společenských potřeb. A komunisté již mnohokrát v historii dokázali, že jejich potřeby dokážou plnit.

Dnešní lidé si ani nedovedou představit, jak by vypadal svět, kdyby se nezformovala první dělnická hnutí. Jak by vypadal svět, bez Pařížské komuny, bez protestů a stávek za práva pracujících, bez obětí tisíců zastřelených a popravených, kteří během tohoto boje zemřeli. Dokonce i vyspělý model západního sociálního státu byla pouze reakce na budování socialismu na východě. Důsledky jejich práce a snažení můžeme vidět všude kolem nás. Ať už se jedná o náš důchodový systém, sociální systém, zaměstnanecká práva, bezplatné školství a zdravotnictví. Zde je nutno dodat, že to hodně zjednodušuji a vše rozhodně není tak růžové, nicméně i tak máme sociální systém, o kterém se může například lidem v USA, která nemá žádné historické zkušenosti se socialismem, jenom zdát.

Výsledky naší práce jsou jasně znatelné.

Tak kde tedy všichni jsou? Kde jsou všichni poctiví, slušní lidé, kteří se nebojí poprat o práva svoje a práva všech svých spoluobčanů. Proč k volbám nechodí, a když jdou, proč volí populistická hnutí se spotřební lhůtou na dvě volební období nebo strany, které jdou přímo proti jejich vlastním třídním zájmům? K plnohodnotné odpovědi se podívejme na druhou část této otázky.

Tato rovina má spíše věcné specifikum. Dnes žijeme již bezmála 30 let v restaurovaném kapitalismu, můžeme tedy pomalu začít srovnávat s režimem, který tu vládl před ním a který někteří mylně označují jako komunismus.

KSČ se dostala k moci jen pár let po skončení nejhoršího a nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva. Ekonomika podlomena a lidé, většina pamatujících obě světové války, zrovna tak.

Těžko dnešnímu člověku, který se o dané téma nikdy hlouběji nezajímal, vysvětlovat specifika té doby a náladu, která byla ve společnosti. Tehdy byla myšlenka socialismu velmi populární, ne-li nosnou, sjednocující myšlenkou celé společnosti, dalece přesahující hranice komunistického hnutí. I například prezident Edvard Beneš, nejen že vyjádřil své sympatie právě socialistické myšlence, ale zároveň odmítl západní model demokracie, což můžeme vidět na poválečné podobě Národní fronty.

Tehdejší lidé skutečně věřili, že budují lepší svět a věřili tomu, že dosáhnout socialismu a jednoho dne, i komunistické společnosti.

Generace naších dědů a pradědů postavila tuto zemi na nohy a to jen pomocí vlastní píle a snažení. A šlo to i bez amerického Marshallova plánu. Byli to oni, kdo položili základy této země a my z jejich úspěchů žijeme dodnes.

Majetek, který se po roce 1989 dostal do rukou novým majitelům byl obrovský.

Desítky a stovky továren všech odvětví průmyslu. Byli jsme přezdíváni kovárnou a hutí východního bloku. Vyspělé kolektivní zemědělství, které zaručovalo naší zemi potravinovou soběstačnost. Desítky přehrad a mostů, kilometry cest a dálnic. Byly položeny základy pražského metra. Vznikala nová sídliště a dokonce i celá města. Statisíců bytů, které byly lidem rozdávány. Nové nemocnice a školy, výzkumná a kulturní zařízení. Zároveň byly postaveny tři atomové elektrárny (dvě v ČR, jedna na Slovensku). To a mnoho dalšího. To je jen krátký výčet úspěchů minulého režimu, který nás nutí položit si otázku: Dokázal by něco takového alespoň vzdáleně dnešní režim?

Udělejme si krátké srovnání na poli bytové výstavby. Dnešní republika není schopna sama postavit nic. Téměř veškerou bytovou výstavbu nechává v rukou soukromých developerů. Ještě se ani jednou nestalo, aby počet dokončených bytů za oněch 30 let převýšil hranici z roku 1989. Ani jednou. A to se prosím srovnáváme s koncem 80. let, která se nevyznačovala nějakým budovatelským nadšením, toto bylo dlouho po největší vlně bytového boomu. A víme kolik z toho z těch bytů bylo v družstevním nebo obecním vlastnictví? Roku 1989, kdy bylo dohromady dokončeno něco přes 37 tisíc družstevních a obecních bytů jsme v roce 2018 dokončili jen 3,64% stavu oproti roku 89. To je naprostá devastace dostupnosti bydlení.

Většina bytů, které se staví dnes, jsou v rukou soukromých developerů. Těmto jde pouze o jejich vlastní zisk, nelze se proto divit vysokým cenám v rámci několika milionů, na které spousta běžných lidí nemá šanci dosáhnout. Výstavba také mnohdy probíhá v lokalitách, kde je výrazně necitelná vzhledem k okolí a snižuje celkovou úroveň života daného místa.

Spousta těchto subjektů se již dnes nijak netají ani tím, že kvůli vysoké ceně, která naráží na vrchol kupní síly i střední a dokonce i vyšší střední třídy, se většina bytů staví se záměrem pouhé investice. Takový byt si nemůžete koupit, ani kdybyste byli jeden z mála šťastlivců, kteří si to můžou dovolit, protože jsou brány jako investice pro dolování renty.

Pořízení vlastního bydlení se pak nestává pouze velmi obtížné, stává se dokonce téměř nemožné.

A to je jen malý příklad za všechny. Stejně bych mohl srovnávat a ptát se na dokončení dálniční sítě, pražského okruhu, dalších linek metra, dostavbu jaderné elektrárny Temelín a spousty dalšího, co se mohlo vykonat, ale za posledních 30 let bylo promarněno.

Tohle není ta země, kterou lidé chtěli, když v roce 89 protestovali na náměstích proti vládě jedné strany.

Lid byl obelhán chartistickou Havlérkou, která pod rouškou pravdy a lásky začala v naší zemi restaurovat kapitalismus.

A co zde máme za 30 let? Co se dokázalo za 30 let kapitalismu a parlamentaristické demokracie?

Česká republika je ve vazalském postavení členem Evropské unie a USA řízenou Severoatlantickou aliancí. Stali jsme se spolustrůjci a podporovateli válečných zločinů páchaných v zájmu imperiální zahraniční politiky USA. Rozvracení blízkého východu a miliony mrtvých. Bombardování bratrské Jugoslávie. Podpora umělých revolucí za změnu režimu po celém světě. Pod tím vším jsme i my podepsaní. A to i přesto, že Česká armáda již prakticky neexistuje a stali jsme se pouze jakýmsi pomocným útvarem při plnění zahraničních misí našich pánů.

A jak se žije lidem v této malé středoevropské kolonii? Již jsme dosáhli toho lepšího, co nám sliboval v roce 1989 Václav Havel?

Ne! Nic takového jsme nezažili a dost možná už ani nezažijeme. Naše soběstačná země se proměnila v kolonii a dojnou krávu mezinárodního kapitálu. Náš národ vymírá. Demografická situace je katastrofická. Ekonomika v rukou cizího kapitálu. Téměř nic už není naše, jen drobky zbývají. A i u těch je snaha, je dodatečně zprivatizovat.

Dnešní společnost nic nestaví, nic nebuduje, neprodukuje téměř žádné reálné hodnoty. Naší společnost, za současně nastaveného kurzu, už nic nečeká. Žádná velká vítězství. Žádný pokrok. Něco, na co bychom mohli být pyšní. Nic. Zato máme svobodu. Svobodu stát se otrokem cizího kapitálu. Svobodu říkat si co chcete, aniž byste měli reálnou možnost to změnit. Demokracie je vyšší morální princip a ta skutečná je hodně vzdálená od toho, co by slovo "svoboda" mělo opravdu charakterizovat. Svoboda je mít materiální životní podmínky pro všestranný rozvoj vlastního potenciálu, nikoliv možnost vybrat si ze 17 různých příchutí jogurtu.

Lidé by měli být naštvaní za to jak byli Havlem obelháni. A právem!

Lidé se však nebouří. Místo toho je však většina populace lhostejná, smířena. Někteří za radostného pokřiku strhávají sochy našich osvoboditelů, většině však stačí odevzdaná cesta do nejbližšího chrámu konzumu, kde nakupují předražená svinstva, převážně ze západní Evropy.

Zvláštní to doba.

Plivání na odkaz našich předků se stalo společenskou normou a ten, kdo tvrdí opak, je komunista. A ti byli přece zlí, ne? Říkali to ve škole, říkají to v televizi, píšou to v novinách. Odsoudit minulý režim je společenská nutnost. Nemusíte o něm ani nic vědět, to přece nevadí, stačí, když víte, že minulý režim byl špatný a komunisté jsou zlí. To přeci bohatě stačí.

Přijde mi naprosto k smíchu, když si přečtu, jak nějaký politik z pravicového nebo liberálního tábora volá po kvalitnější výuce novodobé historie na školách. Naše demokracie je prý v ohrožení a měli bychom se mít na pozoru před totalitními režimy a učit mladé lidi co to byl komunismus z minulého režimu. Vy blázni! To je přesně to, co drží současný režim u moci! Masová neznalost a hloupost. Dav indoktrinovaný propagandou, bez hlubší úrovně poznání.

Pojďme si tedy povědět o tom, co to je komunismus a na jakých funguje principech a idejích. Povězme si rovněž co to je kapitalismus a na čem stojí. A poté můžeme oba režimy objektivně srovnat.

Stejně tak si připomeňme úspěchy minulého režimu, co zde bylo vybudováno a srovnejme to s dneškem. Pokud by to někomu bylo málo a chtěl by komunistům připomínat politické procesy 50. let, je nasnadě připomenou i zločiny kapitalismu. Od těch dávných, kdy se celý systém teprve formoval, přes střílení do davu nezaměstnaných za první republiky, až po aktuální současnost. Připomeňme si desetitisící lidí bez domova a další tisíce ohrožené bezdomovectvím. Tisíce sebevražd z ekonomických důvodů. A další statisíce obětí imperiální politiky USA, které jsme 

my , čeští spoluobčané, přímými podporovateli. To jsou totiž také zločiny a je nutno to říkat nahlas.

Kdyby se toto připomínalo a věci se říkaly skutečně tak, jak jsou, jistě by předvolební průzkumy pro KSČM vypadaly jinak. Situace je však jiná, žijeme v době absolutního klamu a propagandy kapitalismu a je nutné se této situaci přizpůsobit a umět s ní pracovat. Porevoluční doba je dávno pryč. Nastupuje nová generace antikomunistů, agresivní a nelítostná, ale k našemu štěstí naprosto hloupá, demagogická a stojící na vratkých základech. Naše hnutí má s tímto také svojí zkušenost, ale to je už dávno. Poučili jsme se z tohoto vývoje, poučili jsme se z porážky a již nebudeme opakovat chyby našich předchůdců. A je nutné abychom to pověděli nahlas, jinak směřujeme do politického neznáma. Jestliže nastupuje nová generace havlistické demokracie, pak je nutné abychom se jim postavili čelem, protože mluvit pravdu v čase všeobecného klamu, je revolučním činem. 30 let po převratu už nastal čas znovu se hrdě postavit a prohlásit: 

"Jsme komunisté a jsme zpět. Za stranu a republiku!"

Pavel Mrštík