Revoluce, na kterou nebylo zapomenuto

Revoluce, na kterou nebylo zapomenuto.

Tragická připomínka kojence usmrceného krátce po narození, či příležitost k oslavě na počest vítězství první proletářské revoluce v hrůzných kulisách bídy neprivilegovaných Pařížanů? O tom také je 18. březen 1871, kdy poprvé v historii byla zformovaná revoluční vláda Pařížské komuny jako představitel moci bezmocných, opovrhovaných a utiskovaných.

Pozadí událostí roku 1871

Francie, 19. století ... Dělníci, kteří svrhli buržoazní monarchii, v únoru 1848 předložili revoluční požadavky. V červnu téhož roku se pařížský proletariát postavil proti "republice" výsad a kapitálu pro "sociální republiku" se zbraněmi v rukou. Jednalo se o první pokus o buržoazní řád, první velkou občanskou válku mezi buržoazií a proletariátem. Těžká porážka v roce 1848 oslabila dělnickou třídu na dlouhou dobu. Teprve v roce 1871 síla utiskovaných přerostla na chvíli moc utlačovatelů.

Díky tomu je dodnes nejen ve Francii oslavován 18. březen jako den vítězství Pařížské komuny v epoše sociálních revolucí.

V přímé souvislosti s utrpením lidových vrstev ve francouzsko- pruské válce začaly nepokoje především v Paříži, které vyrostly v revoluci. V důsledku toho byla zavedena lidová samospráva, která trvala v roce 1871 od 18. března do 28. května. Pařížskou komunu vedli zástupci anarchistických a socialistických stran. To bylo prohlášeno vůdci obou trendů jako první model diktatury proletariátu. Diktaturou proletariátu byla vnímána situace, kdy v té době byla prosazena nebývale široká demokratická práva pro většinu ve společnosti na úkor minimalizováni moci privilegovaných elit.

Předrevoluční situace.

Je především v křiklavá propastní nerovnosti, kdy na jedné straně obrovská bída lidí práce, a na druhé marnotratnost bohatství spolu s faraonskou konzumací v úzké skupině privilegovaných rodin, které existovaly v sociálním prostředí tehdejší Francie.

Díky porážce země během francouzsko-pruské války se situace velmi prudce zhoršovala.

Vláda Thierse, protektora velkého kapitálu, který přijal ponižující a obtížné podmínky mírové dohody, byla vytvořena v únoru 1871. Revoluční síly reagovaly vytvořením Republikánské federace národní gardy. Vedl je ustanovený ústřední výbor socialistických a anarchistických sil.

První dny revoluce.

V noci z 18. března byla proveden pokus vlády Thierse odzbrojit proletářské okresy v Paříži a zatknout zástupce Ústředního výboru národní gardy. Plán se však nezdařil. V panice vláda uprchla do Versailles z Paříže. Národní garda obsadila správní městská centra, tiskárny a kasárny.

Nad pařížskou radnicí zavlála červená vlajka jako vyhlášení Pařížské komuny v důsledku ozbrojeného povstání a svržení buržoasní vlády. Volby do Rady města Paříže se konaly 26. března. O dva dny později se uskutečnilo první zasedání Rady pod vedením Proudhona. Nová obec byla 29. března oficiálně přejmenována na Pařížskou komunu.

Díky zmaření pokusu vlády velkokapitalisty Thierse se tak stal datum 18. března 1871 první dnem Pařížské komunity a velkým svátkem Paříže dodnes. Rozhodnutím první internacionály byl příští rok 18. března oslavou prvního úspěšného pokusu dělníků o získání politické moci. Tak to bylo oslavováno až do roku 1917 a v naší zemi na nelegálních setkáních revolučních organizací.

Co přispělo k vzniku Pařížské komuny?

Na pokraji národní katastrofy byla Francie po porážce v Sedanu. Většinu země obsadily pruské jednotky. Nakrátko téže obsadili některé části hlavního města. Národní shromáždění, které bylo zvoleno 8. února 1871, se sestávalo z otevřených a skrytých monarchistů. Více síly než Bismarcka se obávali privilegovaní zástupci velké buržoazie sil nespokojených ozbrojených dělníků. V té době byla Francie ve velmi těžké situaci.

Pruské okupační síly si vynutily předběžnou dohodu, kdy Francie byla povinna platit obrovské válečné reparace Prusku, a to více jak 5 miliard franků ve zlatě! Což byla na tu dobu neslýchaná suma. K tomu bylo Pruskem anektováno hospodářský důležité Alsasko a Lotrinsko.

Národní garda a revoluční situace.

V důsledku zesilujícího útisku, ve spojení s tragickým válečným průběhem se dělníci a pokrokový intelektuálové spojili a vytvořili svojí ozbrojenou moc v Národní gardě. Tato ozbrojená moc vzniká během září 1870 s celkovou silou 215 praporů. Zároveň se objevila jako politická organizace v Ústředním výboru národní gardy.

Mrazivá a hladová zima během obležení, spojené s bombardováním města pruskými děly se stali průvodním jevem humanitární krize, která postupně přerostla v revoluční situaci.

Thiersova vláda ze strachu z blížící se lidové revoluce se rozhodla zničit Národní gardu silou zbraní, její ústřední výbor zatknout, podepsat konečný mír s Bismarckem a poté obnovit monarchii. Národní shromáždění bylo svoláno v Bordeaux, které se pak přesunulo do Versailles.

Zde pod ochranou dělostřeleckých jednotek se měl dokonat plán Thiersovi vlády.

Rebelům se však povedlo podchytit vládní jednotky a získat na svojí stranu divizi Versailles.

Revoluce nesmí otálet!

To byla jedna z rozhodujících událostí proletářské revoluce.

Prapory Národní gardy na rozkaz Ústředního výboru obsadily budovy ministerstva, policie, kasáren a stanice. Večer 19. března byla nad radnicí vyzdvižena červená vlajka. Tak vznikla Pařížská komuna (založená 18. března 1871) - proletářský stát, stejně jako orgán diktatury dělníků. Trvalo to jen 72 dní, avšak s obrovským přesahem do historie nejen Paříže.

26. března se konaly volby do rady obce, která byla nejvyšším demokratickým orgánem.

Chybou bylo, že nebyla rozvinuta dostatečná propagace kandidátů z dělnických řád. V atmosféře pokoutného až otevřeného očerňováni ze strany bývalých vládnoucích kruhů tak z 86 míst v řadě byl zisk pouhopouhých 25 míst pro dělníky velký problém do budoucnosti celé Komuny. Zbytek obsadili lidé z řad zaměstnanců bývalé státní správy a někteří intelektuálové.

V dalším průběhu událostí tak často místo svědomitého plnění revolučních úkolů a praktické realizace rozhodnutí Komuny docházelo k záměrné liknavosti, či dokonce k sabotování ze strany pověřených osob.

Neboť nejen rozhodnutí, ale jejich praktická realizace bylo úkolem členů Rady.

Přes tyto překážky se povedlo odstranit různé byrokratické instituce, stejně jako zrušit oddělení moci legislativní a výkonné.

Rada obce vybrala ze svých řad 10 členů komisí zodpovědných za různé sféry společenského života.

Program Pařížské komuny.

Dne 26. března 1871 se konaly volby do rady Komuny - socialisté chtěli být legitimní vládou. Jejich program kromě jiného obsahoval tyto body:

národní garda nahradí policii a armádu

odstranění stávajícího státního systému

zavedení nových orgánů moci

zavedení volených a sesaditelných úředníků

zavedení sociálních opatření ve prospěch pracujících

bezplatné vyučování

řešení bytové politiky

spoluúčast dělníků při vedení podniku

vyhlášení rovnoprávnosti žen

V době Pařížské komuny byl také znovu zaveden Francouzský revoluční kalendář

Pařížská komuna, stejně jako v období jakobínské diktatury, spoléhala na ozbrojený lid. Ve většině okresů hlavního města po 18. březnu byla policie nahrazena rezervními prapory národní gardou.

Vyhláškou z 29. března 1871 obec rozhodla, že příkazy Thiersovi vlády nemají právní platnost a že se nesmí šířit dále, jakožto jejich praktické realizace nesmí být prováděna v důsledku vznikajícího (záměrného) chaosu. Zaměstnanci, kteří chtějí tuto vyhlášku ignorovat, podléhají okamžitému propuštění.

V prvních dnech po událostech z 18. března ostře oponoval zavedený buržoázní tisk. Začal hanobit vůdce pařížské komuny, včetně šíření nejrůznějších lží. Ústřední výbor a poté orgány Komuny provedly řadu opatření proti této činnosti. Během existence Pařížské komuny bylo uzavřeno zhruba 30 pařížských časopisů a novin.

Vyhláška z 2. dubna

Vyhláškou z 2. dubna bylo rozhodnuto postavit Thierse a další členy vlády před soud. Spravedlivě byli obviněni z rozpoutání občanské války, a organizování ozbrojených útoků na obyvatelstvo hlavního města. V reakci na popravy vězňů 5. dubna vydala obec vyhlášku o rukojmích. Podle něj je každá osoba, která byla odsouzena za spolupráci s Thiersovou vláda se stává rukojmí Komuny. Vyhláška hrozila popravou tří rukojmí za každého popraveného kumunarda.

Několik stovek lidí bylo zatčen na základě tohoto nařízení. Patříl mezi ně Bonjane, bývalý senátor, arcibiskup Darbois, Zhekker, významný bankéř, stejně jako skupina četníků, kněží a úředníků. Díky tomu se na čas pozastavily popravy vězňů Thiersovou vládou.

Nicméně, když se ukázalo, že Komuna nepospíchá s případnou popravou rukojmích, pokračovala dále v protilidovém teroru. Lenin v této souvislosti, analyzující příčiny selhání pařížské komunity, poznamenal, že ozbrojené síly nebyli dostatečně používány k potlačení odporu.

Navzdory skutečnosti, že 28. května byla revoluce poražena, dodnes po celém světě slaví mnoho lidí den Pařížské komuny. Je to symbol vítězství proletariátu v boji za moc. Každý Francouz ví, že 18. března je den Pařížské komuny. Tento den se stal historickým mezníkem jako dokončení první proletářské revoluce ve světě.

Jak Marx?

Pařížská komuna nabízela Marxovo pojetí státu jako první.

Marxova myšlenka totiž tkví v tom, že dělnická třída musí rozbít, rozmetat "hotovou státní mašinerii" a neomezit se na její prosté převzetí. 12. dubna 1871, tj. právě v době Komuny, psal Marx Kugelmannovi:

..."Nahlédneš-li do poslední kapitoly mého '18. brumairu', zjistíš, že za nejbližší pokus francouzské revoluce prohlašuji nikoli odevzdání byrokraticko - vojenské mašinerie z jedněch rukou do druhých, jak tornu bývalo doposud, nýbrž její r o z b i tí" (podtrženo Marxem, v originále je "zerbrechen") "a to je předpoklad každé skutečné lidové revoluce na kontinentě. V tom právě záleží pokus našich hrdinských pařížských soudruhů ze strany"

Jak Lenin hodnotí ?

Ve Státu a revoluce uvádí následující.

Policie, která byla dosud nástrojem státní vlády, byla okamžitě zbavena všech svých politických funkcí a stala se odpovědným a kdykoli sesaditelným orgánem Komuny. Totéž bylo s úředníky všech ostatních správních odvětví... Počínajíc členy Komuny, od shora až dolů, musela být veřejná služba vykonávána za d ě l n i c k o u mzdu. Jakékoli výsady a vyplácení peněz na representaci vysokým státním hodnostářům zmizely s těmito hodnostáři... Jakmile stálá armáda a policie, tyto nástroje materiální moci staré vlády, byly odstraněny, přikročila Komuna ihned k rozbití nástroje duchovního útisku kněžské moci... Soudní úředníci ztratili svou zdánlivou nezávislost... měli být nadále veřejně voleni, odpovědni a mohli být kdykoli sesazeni"...

Pro Komunu bylo zvlášť nezbytné důsledně řešit permanentní tlak ze strany utlačovatelů, zastánců starých pořádků. To se nedařilo dělat dost rozhodně a je to jedna z příčin její porážky. Nutno zmínit, že potlačujícím orgánem Pařížské komuny se stala již většina obyvatelstva, a nikoliv menšina, jak bývalo vždy jak za otroctví, tak za nevolnictví, tak i za námezdního otroctví.

Pařížská komuna je pokusem o změnu Francie i velkou inspirací snahy o osvobození člověka od vykořisťování člověkem.

Krutá odveta, krvavý týden.

Během likvidace Pařížské komuny bylo usmrceno, odhady se liší, 17 až 35 tisíc lidí. Mnoho dalších bylo popraveno, uvězněno, umučeno, internováno v táborech nebo posláno do exilu.

Oficiální počty oznámil generál Félix Antoine Appert Národnímu shromáždění v roce 1875, kdy uveřejnil 43 522 zatčených, z toho 819 žen a 538 dětí. Propuštěno bylo téměř 7700 osob, které byly zatčeny omylem.

V táboře Satory zahynuly další osoby na nedostatek hygieny a zdravotní péče, také bylo popraveno 300 vězňů, kteří se pokusili uniknout v noci z 27. na 28. května. Vězni poté byli převezeni do přístavů v západní Francii v Brestu, Lorientu, Cherbourgu a Rochefortu, kde jich zhruba 20 000 bylo internováno několik měsíců. Versailleská armáda oficiálně spočetla na své straně 877 mrtvých, 6454 zraněných a 183 nezvěstných. K nim lze připočíst i odhadovaných 50 až 100 zastřelených rukojmích.

Válečné soudy zasedaly od června 1871 po dobu následujících čtyř let. Zákon stanovil 15 válečných rad k souzení válečných zajatců Komuny. V roce 1872 byl přijat zákon o deportaci komunardů do Nové Kaledonie. Poloostrov Ducos byl určen jako těžký žalář, na ostrově Pins bylo lehčí vězení a ostrov Nou sloužil pro nucené práce.

Dne 11. července 1880 Národní shromáždění odhlasovalo amnestii a deportovaní se mohli vrátit opět do Francie.

Čest jejich památce.

Za použití dostupných pramenů zpracoval

Michal Klusák

Předseda OV KSČM Praha 10