Rozhovor s historikem Miroslavem Grebeníčkem Lenin patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století

V letošním roce se připomínají nejen »kulaté« narozeniny T. G. Masaryka (7. 3. 1850), »kulaté« jsou i narozeniny Vladimira Iljiče Lenina (22. 4. 1870). Dají se ti dva mužové konce 19. a zvláště pak prvé poloviny 20. století srovnávat?

Za určitých společenských vztahů mohou lidé nezbytně cítit, myslet a jednat obdobným způsobem. Čím je však společenská realita složitější a její aspekty různorodější, tím rozmanitější je i životní postavení a aktivita jednotlivců. Skutečné osobnosti mohou pak svými povahovými vlastnostmi a postoji výrazně ovlivňovat osudy společnosti. Mnohdy je tento vliv dokonce velmi značný, což platí i o Leninovi a Masarykovi. Jejich aktivity spadají do mimořádně složitého období společenského vývoje nejen v carském Rusku a habsburské monarchii, ale i v širším mezinárodním měřítku. Avšak poté, co Spojené státy v průběhu první světové války přerušily svou neutralitu, naděje lidstva se upřely nejen k Leninovi, ale i k prezidentu Spojených států Wilsonovi. Jejich autorita a popularita byla tehdy obrovská, i když obdiv a respekt k jednomu z nich se mnohdy spojovaly s odporem k druhému. Lenin totiž usiloval nejen o osvobození Ruska od carského despotismu, ale i o vybudování lepších společenských vztahů či socialismu. Woodrow Wilson však mluvil o protikladu autoritativního monarchismu a válečného šílenství, proti nimž postavil ideál demokracie a humanity. S názory a představami prezidenta Spojených států zjevně souhlasil T. G. Masaryk. Ten také společně s E. Benešem koncipoval pro nově vznikající stát řadu textů v duchu amerického chápání politiky a veřejného života. Masaryk příznivě vnímal i vyjádření Wilsona k tehdejším událostem v Rusku: »Necítí každý Američan, že se potvrzuje naděje na dlouhotrvající mír, když zaslechne ohromující a povzbudivé zprávy z Ruska? Ruský národ se připojil ve své plné suverenitě a moci k národům, které bojují za svobodu, spravedlnost a mír. Bude dobrým partnerem v našem čestném svazku.«

A Masaryk?

Ten prozíravě vyzval Wilsona k tomu, aby působil na Spojence ve smyslu jistého uznání sovětské vlády, neboť mu šlo o to, aby sovětské Rusko bylo přiměřeně silné a mohlo čelit německé expanzi. Vyznával však koncepci neustále se reformující demokracie zaměřené jak proti polofeudálnímu absolutismu Rakousko-Uherska a carského Ruska, tak i proti »revolucionismu«, marxismu, komunismu či Velké říjnové socialistické revoluci. Veškerá Leninova činnost, práce ekonomické a politické i celkové zaměření jeho prací filozofických, byla však podřízena strategii a taktice revolučních bojů. Avšak i Masaryk přiznal: »Dnes sociální otázka konkrétně a prakticky je otázkou socialismu. V poměrech našich pak socialismus je hlavně marxismem.«

Pokud by se vás někdo dnes zeptal, proč vlastně stojí za to si Lenina připomínat, když jeho socialistický stát, Sovětský svaz, skončil nedobře na rozdíl od Masaryka, jehož republika, byť poloviční, stále žije - jak byste odpověděl?

Skutečný politik či dokonce státník, ať už liberál, socialista či komunista, by měl hledět hodně dopředu a brát v úvahu různé možnosti. Tato schopnost Leninovi rozhodně nechyběla. Navíc uměl přiznat chyby a nebál se mluvit i o nutnosti radikální revize socialismu. Přestože navrhl Stalina na funkci generálního tajemníka, tak po jistých zkušenostech doporučil delegátům XII. sjezdu strany »přeložit Stalina z této funkce a jmenovat do ní někoho snášenlivějšího, korektnějšího, zdvořilejšího a pozornějšího«. Než došlo v Moskvě na I. všesvazovém sjezdu sovětů k vyhlášení Svazu sovětských socialistických republik, čímž sovětské Rusko vytvořilo užší svazek s Ukrajinou, Běloruskem a třemi kavkazskými republikami, došlo opět ke sporu mezi Leninem a Stalinem. Stalin totiž prosazoval koncepci jednotného státu, do něhož by všechny dřívější samostatné sovětské republiky vstoupily jen jako autonomní republiky, kdežto Lenin žádal federální svazek rovnoprávných států. Z té doby pochází i Leninův rukou psaný vzkaz: »Velkoruskému šovinismu vypovídám boj na život a na smrt.« Pokud docházelo i po Leninově smrti v Sovětském svazu k deformacím, tak jejich odstraňování vždy začínalo ve jménu návratu k Leninovi. Dokonce i »hrobař« někdejšího Sovětského svazu M. S. Gorbačov, když byl dotazován na »hříchy« ruských komunistů, odpověděl jednoznačně: »Nadále si myslím, že Říjnová revoluce byla připravena objektivní situací. Země byla na pokraji katastrofy a společnost si musela zvolit mezi vojenskou diktaturou a politickými silami, které byly v ten okamžik na scéně.« K tomu dodal: »Podle mého názoru by všechno probíhalo jinak, kdyby Lenin zůstal u moci, protože prvotní hřích, který uvedl naši zemi do zhouby, spočívá ve stalinském modelu: směsice avanturismu, nesnášenlivosti, donucování.« Ano, je to i o dějinné úloze konkrétních osobností. Konec konců se vyvíjel i samotný Gorbačov, a to od ortodoxního komunisty až do fáze těžko uchopitelného sociálního demokrata. A Boris Jelcin či mužik věčně páchnoucí vodkou, který se stal nějakým nedopatřením ruským carem? Pokud měl nějaké teoretické ideály, tak v příkrém rozporu s realitou. Avšak Lenin svým celkovým zaměřením teoretické činnosti, vztahu ekonomiky, politiky a ideologických problémů nové etapy vývoje kapitalismu a dělnického hnutí patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Jeho práce, zejména Stát a revoluce, Materialismus a empiriokriticismus či mnohé další, sehrály důležitou roli i v podmínkách někdejšího Československa. Nic na tom nemění skutečnost, že podobné práce se dnešním vládnoucím elitám nezamlouvají. Dokonce je označují za jednu z největších pohrom moderní doby. A Masaryk? Toho prý upozadil Václav Havel, což nedávno zcela vážně prohlásil primas český Dominik Duka. K takovému tvrzení však nemá odbornou způsobilost. A tak si dovolím připomenout ono známé: Každý, kdo má jasnou mysl, ví, že i nesmysl má smysl.

Proč přes to všechno je tedy Lenin stále svítící hvězdou, a to nejen 20. století?

Proč? Protože lidstvo opět hledá novou harmonii. Řeč je o sociálním odcizení, jehož formy mají původ v kapitalistickém systému. Mnozí si dokonce kladou následující otázku: Jestliže se peníze jako takové samy nemnoží, jak si máme vysvětlit hromadění bohatství v rukách menšiny? Mnozí kritizují současný ekonomický systém s důrazem na sociální nespravedlnost a větší regulaci trhu. Právem se ozývají i varovné hlasy, které upozorňují na hluboký hodnotový úpadek kapitalistické globalizace, kdy lidská sounáležitost je nahrazována tržní degradací mezilidských vztahů, sociální citlivost a solidarita ponižující charitou, demokracie politickou a mediální šaškárnou. Jinak řečeno - spory politické, kulturní a dokonce náboženské nebyly překonány. A války? Ty jsou nadále trvalou součástí politiky. A tak i Lenin snažící se ve své době erudovaně řešit obdobné problémy může se dnes mnohým jevit jako »stále svítící hvězda«.

Jeho pomníky po Listopadu rychle zmizely. Bylo to jen kvůli reakci na minulý režim, který je stavěl někdy až ve zbytečném množství, nebo to mělo jiný, silnější podtext?

Lenin zemřel 21. ledna 1924 v Gorkách. Bylo mu padesát tři let. Lékařský posudek dospěl k závěru, že příčinou jeho smrti byl vysoký stupeň mozkové sklerózy v důsledku přemíry duševní činnosti. Na smutečním zasedání prohlásil Všeruský sjezd sovětů Leninův úmrtní den za den národního smutku. Dne 26. ledna 1924 byl Petrohrad přejmenován na Leningrad a Leninovo rodné město Simbirsk dostalo název Uljanovsk. Ve všech hlavních městech sovětských republik měly být zřízeny Leninovy pomníky. Dne 27. ledna 1924 byl Lenin uložen v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě. Lenin byl nepochybně velmi činorodou a ofenzivní osobností. Byl však skromný, přičemž se držel Marxovy zásady, že jejich hnutí nikdy nebude přemrštěným způsobem uznávat autoritu jednotlivce, tedy kult osobnosti. Pravdou ovšem je, že každý dobrý úmysl se dá pokřivit. Omyly následně vznikaly nejen v důsledku nesprávného hodnocení toho, o čem vydávaly svědectví smyslové orgány. Pro mnohé ideové odpůrce byla pak i prostá pravda jenom pro smích. Navíc osudy »hrdinů« a »padouchů« se tak proplétaly, že někdy byly či jsou už navzájem takřka neoddělitelné. Jinak řečeno, dějiny nejsou nějakým pohodlným katalogem ideálů, nýbrž pralesem různorodých skutečností. Představa, že dějiny někdejšího Svazu sovětských socialistických republik jsou jen dějinami represí, je nesmysl, který nelze akceptovat. Lidé v Sovětském svazu nejen strádali, mlčeli a předstírali souhlas, jak účelově uváděli či uvádějí političtí odpůrci leninismu, ale také docela obyčejně žili, pracovali, radovali se, vychovávali své děti, uskutečňovali své sny a ideály. Každý ovšem hledá v minulosti »své příbuzné«. To je pochopitelné. Vždyť ve značně rozporuplném historickém vývoji nacházíme i zjevnou alternativnost jeho možností. Pak se však nelze vyhnout otázce správnosti či nesprávnosti toho či onoho konkrétního aspektu společenského vývoje. Lenina mnozí právem považují za »revolučního génia« orientovaného na odstranění kapitalismu a jeho nahrazení socialismem. Jiní jej však dodnes považují za intrikána s diktátorskými sklony ohrožujícího údajnou demokracii. A tak zejména po rozpadu někdejšího Sovětského svazu došlo k novodobému obrazoborectví. Projevilo se to například i na Ukrajině, kde pod patronací západních mocností bylo zničeno nebo odstraněno z veřejného prostoru více než 1200 Leninových soch. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že Leninovo dílo je mnoha vzdělanými lidmi stále považováno za pevnou součást úsilí celého pokrokového lidstva o vybudování lepších společenských vztahů.

Co byste dnes z Leninova odkazu Vy osobně zvlášť vyzdvihoval? 

Především to, že minulost a přítomnost nejsou pouhým během věcí. Lze je různě převyprávět a také, jak to předvádějí ideologičtí fanatici z Ústavu pro studium totalitních režimů či Orwellova ministerstva pravdy, volně zaměňovat. Právě jejich »zásluhou« se historie nedávná i ta starší a s ní spojená historická paměť znovu staly ne předmětem poctivého bádání, ale objektem politické perverze a ohavné účelovosti. A právě těmto zpupným pisálkům Lenin vzkázal: »Historické zásluhy se neposuzují podle toho, co historické osobnosti nevykonaly ve srovnání se současnými požadavky, nýbrž podle toho, jaký byl jejich přínos ve srovnání s jejich předchůdci.« Z Leninova odkazu si dovolím připomenout i následující myšlenku: »Nyní je třeba si uvědomit nespornou pravdu, že marxisté musí brát v úvahu skutečný život, přesná fakta skutečnosti a nelpět na teorii včerejška, která jako každá teorie v nejlepším případě pouze nastiňuje to hlavní a všeobecné, jen přibližně zachycuje celou složitost života.« Na Marxovu teorii se Lenin vůbec nedíval jako na něco definitivního a nedotknutelného. Byl naopak přesvědčen, že položila pouze základní kameny vědy, kterou socialisté musejí rozvíjet ve všech směrech dále, nechtějí-li zůstat stranou života.

K čemu by se každá revoluční levicová strana tedy měla z Leninova odkazu vrátit?

Třeba k jeho poznatku, že takzvaná »moderní demokracie není nic jiného než svoboda hlásat to, co se hodí buržoazii« či velkokapitálu. Anebo k jeho kritice »novodobých zpátečníků« halících se účelově do pláštíku vědeckosti či demokratičnosti. Pozornost si zaslouží i jeho vtipné a otevřené útoky na »panující kněžourství«. Kritizoval však i »nudné, suché omílání marxismu nedoložené téměř žádnými vhodně vybranými fakty«, které lze najít v dostupné literatuře. Na to by prý »naši zdánlivě marxističtí, ale ve skutečnosti marxismus komolící komunisté« neměli zapomínat. Vladimír Iljič Lenin byl nesporně jedním z vedoucích teoretiků a politiků mezinárodního komunistického hnutí v období přípravy a provedení tří ruských revolucí, zakladatel a představitel prvního pokusu o vybudování socialistického státu. Byla to však především drastická zkušenost první světové války a také až neuvěřitelné utrpení obyčejných lidí, co jej přimělo vyhlásit světovou válku hladu, bídě, nezaměstnanosti a předčasnému umírání. Ne, nebylo náhodné, že to byli především radikální sociální demokraté v Rusku, kteří na základě Leninova výkladu Karla Marxe a Bedřicha Engelse nabídli vykořisťovanému dělnictvu a všem utlačovaným principiální východisko. I v Leninově případě se jednalo o typický přechod příslušníka inteligence na stranu dělníků, tedy proces postupného přechodu od intelektuálního pochopení teorie vědeckého socialismu k politické praxi. Jejich utrpení však stále ještě nebylo u konce. Čím silnější byli a čím blíže svým cílům, tím brutálnější odpor nepřátel byli nuceni odrážet. Přitom jim nešlo o nic jiného než o to, aby plánovitou organizací světa odstranili příčiny válek, duševní a fyzický zmatek, anarchii výroby a zavedli účelné hospodářské využití všeho a všude ve prospěch lidské společnosti.

A jak je tomu tedy s Leninovým ideálem socialismu? 

Ať už bude další vývoj jakýkoli, zůstává nadčasový. Tak, jak je nadčasová a upřímná touha nezanedbatelného množství lidí po sociální spravedlnosti.

Jaroslav KOJZAR

Převzato z Haló novin, 20. dubna 2020