Rozpad EU aneb domnívat se může být i předvídat

Americký protektorát u nás končí, a jsme zpátky ve sféře aktivního ruského vlivu díky rozpadu EU jako možné globální mocnosti. Dobrou zprávou by mohlo být, že padne současná vláda, horší je, že hrozí rozpad EU v současném právním rámci. Oponent se správně zeptá: "A to máš něčím podložené?" "Domněnku o rozpadu EU do konce roku máš postavenou na nějakých průzkumech veřejného mínění, na vyjádření nejvyšších představitelů států nebo na čem?"

Vzhledem k doslova veletoku nejrůznějších informací, dezinformací, polopravd a lží mohu odpovědět, že jsem jako rybář na břehu lovil ryby, a ty co se mi zdáli dobré, jsem zkonzumoval, a ostatní vyhodil. Nemohu doložit zdroje, v tuto chvíli jsem zdrojem já, na základě určité analýzy dostupného, tak jako hledání souvislostí. Je to sice poněkud nevědecké, na druhou stranu nepíši odbornou práci, jako spíše pokus o predikci.

Jistě, platí, že řada státu má významnou motivaci v EU zůstat.

Německu vyhovuje pozice silového hráče, Francii se hodí zemědělské dotace, Irsku to pomáhá v otázce severoirského problému, Rumunsko, Bulharsko, Portugalsko a mnoho dalších sají poměrně bohaté dotace.

To je bezpochyby pravda, jenže ta naráží na doslova mlýnský kámen v podobě katastrofy na trhu s energiemi. Energie je doslova krví našeho výrobního způsobu. Drahé energie znamenají především drahou výrobu. Ke kapitalismu patří snaha vyrobit co nejlevněji zboží, a co to dá, jak jen je to umožnuje situace na trhu, ho prodat s maximálním ziskem. Krátkodobě obstojí cenový dumping velkého výrobce nějakého zboží, avšak to se po ovládnutí trhu mění.

Svět, líbí, či nelíbí, je stále více propojen, lidově řečeno " za humny", takže dnes na nás má dopad i relativně vzdálený konflikt, přírodní katastrofa, prostě cokoliv, co narušuje zavedené výrobní vztahy ve světě.

V současném EU vládnou nadnárodní společnosti. Jistě, funguje tu i určitá politická regulace v podobě střetnutí menších vlastníků s vlastníky nadnárodního kapitálu. Tak jako politické a odborové aktivity pracujících. Menší vlastníci a třídy, které tvoří, jsou dnes daleko více ohrožení, neboť průvodním znakem kapitalismu je vyvlastnění individuálních kapitálu těmi, kdo mají větší finanční, technologickou, prostě konkurenční moc. Maximalizace zisku.

Nadnárodní kapitál potřebuje volný pohyb kapitálu, pracujícím možnost nenechat se vykořisťovat nejtvrdšími kapitalisty a "zdrhnout" do státu, kde se vykořisťuje méně.

Jenže drahá energie doslova podkopává schopnost menšího kapitálu v této ekonomické válce obstát. Jeho síla se lépe projevuje na domácím trhu, respektive na vytváření národních vlád, které se starají o to, aby vyvlastnění domácího kapitálu nebylo pro nadnárodní společnosti až tak jednoduché. Není náhodou, že po celé Evropě posiluje pravice vlasteneckého typu, respektive fašizující politické uskupení.

Politická organizace EU, která je řízená globálním kapitálem, se jim opravdu nemůže hodit.

Rozpad EU v podobě jako je nyní je tedy možný, protože za daného stavu bude jednodušší rozbíjet celou politickou mašinerii EU, než jí horko těžko předělávat.

Jde hlavně o čas, energetická krize nutí hledat pod nátlakem řešení, pokud nechtějí místní státní elity se dostat do situace, kdy budou probíhat živelně střety se sociálně deprivovaným obyvatelstvem. Ruská federace ukázala, že je ochotná jednat s jednotlivými státy, čímž prakticky dochází k zásadnímu rozporu v politickém řízení EU.

Pochopitelně, jako v každém společenském střetnutí, rozhodne schopnost třídy tento boj úspěšně vést. Dělnická třída se hledá, transformuje, ona ani v minulosti to neměla tak jasné, homogenní, úspěšné, buržoazie (jiné vhodnější slovo mě nenapadá) je ještě stále silná, relativně vzdělaná, hlídá si své podmínky, společenské postavení.

Třída vlastníků nadnárodního kapitálu může prohrát, neboť lidé se zcela oprávněně bojí, a tím vzniká společenský konsensus k likvidaci jejich moci.

Co hrozí?

To, že EU se bude zmítat v obrovských hospodářských problémech, na které Evropané dosud nebyli zvyklí. U nás dokonce hrozí, že se lidé budou rozhodovat, jestli si buď zatopí, nebo se nají.

Majákem naděje může být prosazení myšlenek socialismu, toho lepšího, co bylo, za podmínky co nejširší společenské demokracie. Obrovským historickým neúspěchem celého levicového hnutí pak převzetí politické moci fašizujícími silami.

Michal Klusák

Předseda OV KSČM Praha 10