Sinéad O’Connor, 1966-2023

Nothing compares pokrytectví tisku. Smrt irské zpěvačky Sinéad O'Connor byla následována přívalem rádoby srdcervoucích poklon a strašných keců.

Deník The Sun na své titulní straně prohlásil: "Odešla legenda". To je víc než pravda. Jenže prohlásily to noviny, které ji desítky let odsuzovaly a zesměšňovaly. V redakci už asi zapomněli, že jí nazvali "bláznivkou" a "Sinéad O'Controversy". Už také asi zapomněli na své rozhořčení, když prohlásila: "Lidé jako Thatcherová a Ian Paisley by měli být zastřeleni" nebo že Saddám Husajn nebyl o nic horší než George Bush.

Když nahrávala své první album, ředitel nahrávací společnosti jí řekl, aby si nechala narůst vlasy a začala se oblékat jako dívka do krátkých sukní. Sinéad se druhý den objevila s oholenou hlavou.

V té souvislosti později prohlásila: "Průmysl dokázal zcela zvrátit myšlenku ženského osvobození. Vnucuje mladým dívkám myšlenku, že jediné, co stojí za to, je to, jak vypadají."

Její album The Lion and the Cobra, vydané v roce 1987 jí proslavilo. Ale bylo to její druhé album I Do Not Want What I Haven't Got, vydané v roce 1990, které ji vystřelilo ke světové slávě. Získala za něj čtyři nominace na Grammy, ale ceremoniál bojkotovala a cenu odmítla. Nejpopulárnějším singlem byl cover málo známé písně od Prince Nothing Compares 2 U.

Středem pozornosti se pak znovu stala, když v roce 1992 v americké televizi roztrhala fotografii papeže. Byl to protest proti sexuálnímu zneužívání dětí v irské katolické církvi a zdůraznění toho, že establishment se tomu odmítá postavit čelem. Vedlo to nejen k výhrůžkám smrtí, ale i k pronásledování ze strany médií. Mnozí říkali, že jí to zničilo kariéru, ale ona to viděla jinak. "Mám pocit, že to byla moje první nahrávka, co vykolejilo mou kariéru," napsala, "a to že jsem roztrhala tu fotku mě vrátilo na správnou cestu." Všem ostatním chvíli trvalo, než to pochopili.

Její život odráží to, co ve svých pamětech nazvala "příběhem Irska". Odklon od teokracie, zúčtování se zneužíváním dětí, rostoucí povědomí o duševním strádání.

Už v roce 1992 několikrát pochodovala na demonstracích s tisícovkami dalších kvůli případu X v Irsku. Čtrnáctileté oběti znásilnění bylo tenkrát zakázáno vycestovat do Anglie na potrat. To spustilo sérii protestů, které znamenaly zásadní změnu v irské politice. Sinéad O'Connor tenkrát vpochodovala do Parlamentu a dožadovala se setkání s vládou. Na titulní stranu listu Irish Socialist Worker v březnu 1992 napsala článek s titulkem "Žena má právo si vybrat".

Odmítala vystoupit, když před jejím koncertem hrála hymna Spojených států amerických. Rozhlasové stanice zakázaly pouštět její nahrávky a Frank Sinatra řekl, že ji chce "nakopat do zadku". Na vzpomínkovém koncertu Boba Dylana byla vypískána, když zazpívala naštvanou verzi písně "War" Boba Marleyho.

Nenechala se ale ničím z toho rozhodit. Když si demonstranti najali parní válec, aby rozdrtil hromady jejích alb, nasadila si paruku a sluneční brýle a přidala se k nim. V rozhovoru do médií pak tvrdila, že k protestu přišla přidat svůj vlastenecký hlas.

Když opouštěla Spojené státy, darovala dům, který koupila v Hollywood Hills, Červenému kříži a požádala, aby peníze byly poslány dětem v Somálsku.

Stala se knězem. Okusila pohanství, rastafariánství a buddhismus a v roce 2018 konvertovala k islámu. Její hlas dokázal lámat skály a rozplakat svaté. Je jen málo lidí, pokud vůbec někdo další, kdo dokáže přimíchat sampl Jamese Browna ke staré irské básni nebo spojit duchy tradičního irského zpěvu s rytmem reggae.

Při svém posledním veřejném vystoupení věnovala cenu, kterou přebírala, všem uprchlíkům.

Její otevřenost ohledně utrpení, kterým si procházela, často poskytla médiím vděčný zdroj sledovanosti, ale vždy prokázala nesmírnou upřímnost.

Jak napsala v komentářích k vlastnímu rozhovoru v New York Times před dvěma lety: "Cítit se dobře v hluboce nemocné společnosti není důkazem vlastního zdraví".

Zdroj: https://socialistworker.co.uk/obituaries/sinead-oconnor-1966-2023/?

Překlad: Petra Prokšanová