VELKÁ VLASTENECKÁ VÁLKA O TŘI ROKY DŘÍV ANEB PROČ BY ČESKOSLOVENSKU POMOHLI SOVĚTI?

Je tomu již měsíc, co v Evropě zuří brutální válečný konflikt, jenž se posledních dvacet let Starému kontinentu vyhýbal. Nacistická vojska za cenu těžkých ztrát obsazují Plzeň a po zničení většiny jihomoravské 4. armády také Brno. Opevněná linie ve Slezsku se i přes německý pokus o výsadek v Bruntálu stále drží. Fall Grün jako celek se nicméně vůbec nevyvíjí podle očekávání říšského kancléře. Ta "středoevropská národnostní slátanina nadiktovaná z Versailles", která nese oficiální název Československá republika, se měla pod tlakem mocného Wehrmachtu zhroutit do tří týdnů! 

A přitom se nad hořící Prahou proti Luftwaffe objevují neustále nové a nové letouny s československými kokardami na křídlech. Překvapivě to už ale nejsou domácí Avie, ale Polikarpovovy "Čajki" a "Jastreboki". Tu náhle zahajují vpád do už tak zmrzačené země vojska Rzeczypospolitej a obsazují Těšínsko. Lidový komisař Litvinov ještě tentýž den vypovídá jménem svého státu sovětsko-polskou dohodu o neútočení. Je 1. listopad 1938 a Rudá armáda se na své západní hranici připravuje k rozsáhlé ofenzivě...

... která se samozřejmě nikdy neodehrála, ostatně jako nic z výše zmíněného odstavce. Politická reprezentace ČSR se na konci září 1938 rozhodla přijmout diktát čtyř mocností, na němž se totalitární "vůdcové" Německa a Itálie dohodli s premiéry demokratické Francie a Británie před 82 lety v Mnichově. Tento akt znamenal konec tzv. první republiky, neboť nejenže v jeho důsledku došlo ke ztrátě asi ⅓ území a obyvatel, ale také vedl k celkové fašizaci české a slovenské společnosti - z pluralitní demokracie se začal stávat autoritářský režim likvidující veškerou opozici (včetně Komunistické strany, která byla ještě téhož roku zakázána).

Jistě se ale potom ptáte, proč jsem na úvod vyprávěl onen fiktivní příběh o bránícím se Československu, jemuž v boji pomáhá Sovětský svaz? No především abych vám v oceánu diskusí na téma "co by kdyby... Beneš odmítl Mnichov" mohl přiblížit jednu z kapek, jak by se hypotetická válka mohla vyvíjet. Mám-li však prohlásit, že by naši republiku stalinský SSSR podpořil, musím tuto hypotézu bezpochyby také podepřít argumenty, z jakých důvodů by tak učinil. Na následujících řádcích se proto pokusím objasnit, proč by se v československo-německém konfliktu sovětská vláda (pravděpodobně) aktivně angažovala, a to na naší straně. S předstihem přitom upozorňuji, že psát eseje na jakýkoli "what if" námět je vždy tak trochu hra na honěnou s gepardem, neboť už nikdo nezjistí, jak by se situace doopravdy vyvíjela - proto co jeden bere jako samozřejmost, pokládá druhý za absurditu.

Začněme nejprve se známým postupem Sovětů před oněmi osudnými podzimními dny. V květnu 1935 uzavřel SSSR v obavách ze vzrůstající německé agrese smlouvu o vojenské pomoci s ČSR. Tuto pomoc sice podmiňovala také vojenská pomoc Francie, jež nakonec své závazky nedodržela, nicméně až do podpisu Mnichovské dohody byla formálně připravena bojovat za nezávislost našeho státu (což se projevilo např. vyhlášením částečné mobilizace a obsazením pozic v Maginotově linii). Z tohoto důvodu došlo také k reorganizaci jednotek Rudé armády v oblasti Ukrajiny a Běloruska, přičemž v době bezprostředního ohrožení republiky byla do bojové pohotovosti uvedena poměrně početná vojenská síla (30 střeleckých a 10 jezdeckých divizí, 7 tankových a 12 výsadkových brigád, 1100 letadel, a mohl bych pokračovat), která 21. září zahájila přesun ke státním hranicím. 28. září pak informovala sovětská vláda československé představitele, že k okamžitému odeslání na naše letiště je připraveno 548 bojových letounů. Na detailech součinnosti obou letectev se přitom se svými sovětskými protějšky domlouval již během srpna generál Jaroslav Fajfr, velitel vzdušných sil ČSR.

To je sice všechno pěkné, ale pozornému čtenáři jistě neunikl ten drobný detail (a zároveň nejčastější protiargument možné sovětské podpory), totiž že pomoc SSSR byla podle smlouvy vázána na pomoc Francie, která nakonec jaksi nepomohla. Zde je ale nutné vzít v potaz sovětskou mezinárodněpolitickou orientaci ve 30. letech, jíž v nemalé míře udával směr tehdejší lidový komisař zahraničních věcí Maxim Litvinov. Právě tento ruský politik patřil k rozhodným zastáncům strategie kolektivní bezpečnosti a spolupráce Moskvy se Západem (především díky němu vstoupil SSSR do Společnosti národů a uzavřel onu smlouvu s ČSR). O boj proti nacismu a fašismu usiloval dokonce i po okupaci zbytku Československa, když inicioval v srpnu 1939 (nakonec neúspěšnou) konferenci s Brity a Francouzi, kde se měl dohodnout společný postup proti rozpínajícímu se Německu.

V naší krizové době pak Litvinov vystoupil ve Společnosti národů s ostrou kritikou její nečinnosti, přičemž ujistil přítomné, že jeho země je připravena poskytnout po boku Francie plnou vojenskou podporu ohroženému Československu. Ve svých pamětech navíc uvedl prezident Edvard Beneš, že se tázal sovětského ambasadora Alexandrovského, zda by Svaz poskytl malé středoevropské demokracii vojenskou pomoc, i kdyby Francie odmítla. Odpověď zněla, že ano, pokud se ČSR obrátí na Společnost národů a ta jej nadpoloviční většinou podpoří.

Nakonec před námi stojí ale ještě problém možného bojového nasazení rudoarmějců proti jednotkám nacistické branné moci. SSSR v osudné době nedisponoval žádnou společnou hranicí s Německou říší, a co je hlavní problém - ani s Československou republikou. Území mezi potencionálními spojenci oddělovala polsko-rumunská hranice a transport jednotek by se proto musel uskutečnit (nejspíš) přes některý z těchto států. Ani jeden z nich se ovšem netvářil ke vstupu sovětských vojsk na své území nijak vlídně. Vůči oběma měl totiž Josif Stalin vlastní územní nároky (v případě Polska jeho východní část po tzv. Curzonovu linii, u Rumunska pak oblast Besarábie a severní Bukoviny) a vlády obou zemí se tudíž obávaly naplnění úsloví, že jakmile Rudá armáda někam vstoupí, mívá tendenci tam zůstat. Polsko k tomu všemu také požadovalo vedle Německa a Maďarska část území ČSR, a to české Těšínsko a pár výběžků na severu Slovenska, které skutečně po akceptaci Mnichovské dohody obsadilo.

Máme-li tedy vynést verdikt o tom, jak by Sověti přepravili své vojsko do Československa, zjistíme, že s letadly (a lehkou technikou) by možná šlo přeletět i přes Rumunsko, avšak pozemní armáda by se nejspíš musela přesouvat přes moskevskou vládou preferované jihovýchodní Polsko. To by ale předpokládalo (takřka nemožnou) dohodu s Varšavou, která by jednoznačně znamenala územní ústupky Rzeczypospolitej. Navíc je dost pravděpodobné, že než by se sovětské jednotky přepravily přes hornaté Slovensko, byla by už většina českých zemí obsazená a válka tudíž de facto rozhodnutá.

Proto si dovolím tuto otázku poněkud přeformulovat a zabrouzdat trochu více do spekulativní roviny předmětného problému. Sovětský svaz a jeho představitelé usilovali od dvacátých let o revizi polsko-sovětských hranic, ideálně na úroveň již avizované linie navržené r. 1919 britským ministrem zahraničí Georgem Curzonem. Proto Stalin, navzdory existenci polsko-sovětské smlouvy o neútočení z r. 1932, využil první příležitosti k anexi oblastí dnešní západní Ukrajiny a Běloruska, která se mu naskytla v září 1939 během útoku nacistického Německa na Polsko.