Vstříc chaosu? Politika a reálie současného světa
Vladimír Prorok se ve své eseji věnuje vývojovým scénářům globální politiky a jejich důsledkům pro Česko a EU z pohledu teorie chaosu.
Metodologie poznání světa a možnost zkreslení
Svět se nachází v současnosti ve stavu vysoké dynamiky a neurčitosti, který lze charakterizovat starořeckým slovem chaos. Co je příčinou narůstajícího chaosu a proč mnozí tento stav podceňují? Začněme od druhé otázky. Lidé se liší kromě jiného i schopností poznávat svět. Základní dělení, které lze identifikovat, je vědecké a nevědecké (dovědecké) poznání. Nevědecké poznání může mít podobu tzv. běžného vědomí, mytologického vědomí nebo náboženského vědomí.
Běžné vědomí je způsobem uvažování občanů bez odborného vzdělání, kteří zůstávají na jevové (povrchní) úrovni událostí (jak se mi jeví, takové to je), nejsou schopni definovat klíčové jevy pomocí pojmového aparátu, a proto při strukturování reality upřednostňují pocity nebo dílčí empirickou zkušenost. Mytologické vědomí pracuje s narativy, které představují příběhy založené na výběru kladně nebo záporně emocionálně vnímaných faktů, aktéři příběhu představují archetypy, tj. jejich činnost se v čase a prostoru nemění. O předkládaných příbězích nelze diskutovat nebo je zpochybňovat. Náboženské monoteistické vědomí vnímá realitu prizmatem výroků autority a předpokládá, že vývoj směřuje nevyhnutelně k naplnění poslání, které je specifické pro každé náboženství, což je zdroj konfliktů.
Vědecké poznání je založeno na systematizaci faktů, používá strukturovaný pojmový aparát a metody – nástroje získávání faktů a formování teorií, které v ideální verzi by měly být analogií reality nebo její částí. Zásadním problémem vědeckého poznání je to, že i vědci jsou nábožensky či ideologicky zakotveni a jimi sdílené hodnoty působí jako síto na výběr faktů a používané metody, což ovlivňuje formování jejich představy o realitě v podobě preferovaných teorií. Proto lze hovořit o normativně-ontologické (blízké konzervatismu), empiricko-analytické (blízké liberalismu), kriticko-dialektické (blízké socialismu), fenomenelogicko-existenciální (blízké tzv. nepolitické politice a mytologii) a systémové škole.
Pluralita "vědeckých přístupů" je příčinou toho, že běžné vědomí může při řešení konkrétních problémů, jestliže zvolí pragmatický přístup, dosáhnout úspěchu, nicméně ten je náhodný a nemá z praktického hlediska delší pozitivní efekt. Pokud by byl pragmatismus vždy dostačujícím nástrojem, věda by byla zbytečná, což neodpovídá historické zkušenosti.
Efektivnost jednotlivých přístupů je dána povahou vnějšího prostředí a schopností subjektu ji modelovat. Situaci nicméně komplikuje fakt, že vnější prostředí je dynamický fenomén, proto to, co fungovalo v minulosti, nemusí fungovat v přítomnosti nebo budoucnosti, nebo může fungovat s nižší efektivitou. Z druhé strany to, co nefungovalo, může naopak díky změnám ať už klimatickým, technologickým, ekonomickým, kulturním…začít fungovat. Z logiky věci vyplývá, že prosazení se jednotlivých přístupů je reakcí na neadekvátnost jejich předchůdců, přičemž inovace nemusí být automaticky lepší než její předchůdci, nebo může mít jen omezený efekt.
Jednou z výše uvedených vědeckých přístupů je systémový přístup. O něm se hovoří od 2. poloviny 20. století, byť jeho základy byly založeny v antice Aristotelem a tento přístup byl využíván řadou autorů v 18. a 19. století, jejichž odbornost není ani dnes zpochybňovaná (C. von Linné v biologii, G. W. F. Hegel ve filosofii, C. von Clausewitz ve vojenství, K. Marx v ekonomice). Teorie systémů vychází z představy, že svět je možné strukturovat do sítě vzájemně propojených prvky, tvořících relativně uzavřené celky, které ovlivňují vnější prostředí a jsou jím zároveň ovlivňovány. Základním problémem většiny výše uvedených přístupů je právě nedoceňování systémového charakteru reality. V případě stability vnějšího prostředí to při analýze dílčích systémů nemusí být na překážku efektivního rozhodování, nicméně stabilita je vždy relativní a většinou dočasná. Reakcí na to je nejen vznik teorie systémů, ale i její další rozvoj v druhé polovině 20. století směrem k umělé inteligenci, teorii sítí a teorii chaosu.
Teorie chaosu a politická realita
Moderní představa chaosu se formuje na začátku 20. století v analýzách francouzského matematika, fyzika H. Poincaré (1854–1912), zabývajícího se problematikou vztahů tří těles a neperiodickými orbity, která vyústila do koncepce nelineárních systémů. Rozvoj teorie chaosu byl umožněn rozvojem výpočetní techniky a modelování v druhé polovině 20. století. Průkopníkem této teorie byl americký matematik a meteorolog E. Lorenz (1917–2008), jehož zájem o chaos vznikl během jeho práce na předpovědi počasí. Systémy, které jsou charakteristické deterministickým chaosem, jsou komplexní (komplikované), tj. současně obsahují více cílů, k nimž se pohybují nebo se vzájemně ruší, nebo nakonec obsahují více struktur, které nelze popsat jedním jazykem. Jejich chování může být po určitou dobu neměnné, může vykazovat periodický pohyb, kvaziperiodický pohyb nebo chaotický pohyb. Chaotické chování je charakterizováno stavem, kdy i velmi malé podněty vyvolávají velké změny v chování systému, a i malá změna v počátečních podmínkách vede po čase k velmi odlišnému výsledku. Nelineární dynamické systémy vykazují několik vlastností:
- jsou citlivé na vstupní podmínky,
- výstupy nejsou proporcionální vstupům,
- celek není stejný jako jeho části nebo dokonce není odvoditelný z částí,
- není evidentní, co je příčinou a co je následkem.
Teorie chaosu se zpočátku zabývala jevy v oblasti matematiky a fyziky. V 80. a 90. letech se postupně prosazuje názor, že i společnost je nelineární systém, tudíž pravidla fungující v oblasti matematických a fyzikálních jevů mohou platit i pro společnost. Za jednu z příčin lze považovat globalizaci, která dynamizovala (chaotizovala) tradiční společenské systémy, a proto se objevuje požadavek nově pohlédnout na vývoj společnosti. Velký podíl na rozvoji teorie chaosu má Institut v Santa Fe v USA založený v roce 1984. První velká debata o aplikaci na společenské jevy se odehrála v roce 1996 na Univerzitě Národní obrany v USA, která dala impuls k její aplikaci ve sféře ekonomiky, politiky a vojenství. [1] Teorie chaosu se tak stává jedním z nástrojů pro dosahování žádoucích cílů nastolováním tzv. řízeného chaosu. U nelineárních systémů nefunguje strohý determinismus a vývoj směřuje k určité linii, tvořící hranici možných variant rozvoje, který se nazývá atraktor. Pokud se subjektu podaří změnit parametry fungování systému např. likvidací některého klíčového prvku nebo změnou podmínek jeho fungování, dojde k tzv. bifurkaci, což je označení pro bod zvratu na vývojové linii, kdy v důsledku nerovnováhy negativních a pozitivních zpětných vazeb (rozpad existujících struktur) dojde ke změně trajektorie vývoje a vzniku nového atraktoru.
Využití teorie chaosu v politice má svá úskalí, jak to ukazuje současnost. Současný stav světa je výsledkem čtyř procesů. Za prvé, je výsledkem pokusu části elit USA a části světové finanční oligarchie vytvářet "plánovaný (řízený) chaos" s cílem oslabit protivníky. Nástroji řízeného chaosu je podpora antisystémových sil v nepřátelských státech, vyvolávání regionálních konfliktů a může jim být i vytváření či zveličování hrozeb procesů ohrožujících stabilitu společenských systémů, přičemž cílem je diskreditace národních států a přechod moci buď k USA, které tak obnoví svou hegemonní pozici, nebo k nadnárodní finanční oligarchii.
Za druhé, je projevem neadekvátního použití teorie chaosu. Přestože destrukce systému nebo klíčových prvků systému je v celé řadě případů úspěšná, následná stabilizace na bázi žádoucích hodnot nebo udržování chaosu v žádoucích rámcích se nedaří. Především narušení tradičních i nedemokratických institucí nevede automaticky ke vzniku demokracie, se kterou autoritářské státy nemají v řadě případů žádnou historickou zkušenost. Podobně řízená destrukce ekonomiky prostřednictvím sankcí nebo sabotáže, snižující výkonnost systému, nevede automaticky k vytvoření efektivnějšího systému, což vede k diskreditaci nových elit nebo trvalému chaosu a jeho vývozu do vnějšího prostředí – migrační vlny, růst terorismu apod. Aplikace teorie chaosu, podobně jako v případě teorie systémů je realizována v rámci ideologického rámce, tvořeného v současnosti ideologií nové pravice, snažící se udržet hegemonii Západu v čele s USA, což naráží na odpor alternativních (revizionistických) sil – Číny, Ruska a dalších. Pochopení mechanismu řízeného chaosu umožňuje přijímat protiopatření, která jsou jednak spojena s izolací antisystémových subjektů a konsolidaci prosystémových sil, jednak s mobilizací zdrojů, které mají umožnit řešit problémy vyvolávající negativní emoce obyvatelstva. Důležitým faktorem umožňujícím eliminovat pokusy o destabilizaci je využití specifik politické kultury obyvatelstva – v případě Ruska je to sjednocující význam pravoslavného náboženství a "svatých válek" vedených proti vnějším protivníkům, v případě islámských zemí to může být boj s křesťanstvím, představovaným křížovými výpravami nebo kolonizací, v případě Jižní Ameriky étos osvobozeneckého boje proti dominanci USA. Atraktor tak získává jiný rozměr a pokusy o destabilizaci mohou vést naopak k upevnění režimů.
Za třetí, chaos může být výsledkem použití jiných ideologicko-metodologických konceptů, které neodrážejí a nepostihují dynamiku prostředí. Je to případ jak ideologického rámce výše zmíněné aplikace teorie chaosu, tak pokusů stabilizovat systém na bázi náboženských nebo ideologických konceptů, vycházejících z představy o jediné správné cestě. I když připustíme fakt, že některé z nich mohou být blízké realitě, chaos vzniká v důsledku nesouhlasu s daným postupem stoupenci jiných přístupů, s jinou představou o způsobu dosažení harmonie.
Za čtvrté, chaos může být vyvolán fungováním řady systémů, které mají nelineární charakter a nacházejí se mimo sféry působení dílčích subjektů (přírodní procesy, pandemie, ekonomika). Nepochopení zvláštností fungování těchto systémů v čase a prostoru a pokus řešit existující problémy v rámci odzkoušených přístupů ne vždy vede k očekávanému úspěchu a v řadě případů jsou naše zásahy nejen nejednoznačné, ale mohou situaci i zhoršovat. Pokud se podíváme na problém použití války, respektive hrubé síly (hard power) při řešení dnešních problémů optikou výše uvedených argumentů, je evidentní, že vyvolávání přímé konfrontace, ať už vojenské nebo ekonomické zjevně ohrožuje nejen "oběti", ale i nositele.
Scénáře vývoje
Výše uvedeným přístupům odpovídají dnes existující projekty-scénáře prosazované jednotlivými aktéry. Ke globálním projektům patří koncepce velkého resetu, reprezentovaná K. Schwabem a EU, která přes Green Deal vede k deindustrializaci a depopulaci, odůvodněných tím, že planeta není schopna přežít tak rozsáhle využívání zdrojů a uživit rostoucí lidskou populaci. Tento scénář aplikovaný v Evropě vede ke ztrátě konkurenceschopnosti Evropy, jejíž jsme částí. Podíl českého průmyslu na realizace Green Dealu nevyváží ekonomické ztráty, včetně poklesu i tak nevysoké v porovnání se západním světem životní úrovně.
Druhý globální scénář je spojen s transnacionálními korporacemi (TNK) a politikou Washingtonského konsenzu, předpokládajícího likvidaci národních států a předání rozhodovacích kompetencí "osvícené" nadnárodní a s vysokou mírou pravděpodobnosti neofeudální elitě. Tento scénář umožňuje TNK využívat komparativních výhod jednotlivých zemí, aniž by se obyvatelé nutně podíleli na ziscích. Příklad zemí tzv. třetího světa vypovídá sám za sebe.
Třetí globální scénář je spojen s udržením hegemonie Západu v čele s USA, který vede k nárůstu konfliktů s Čínou, Ruskem a dalšími státy nespokojenými s dominancí Západu. Eskalování konfliktů vytváří riziko třetí světové války. Navyšování vojenských výdajů může sice zvýšit obrat ve vojenském průmyslu, je otázka, do jaké míry i v ČR, nicméně vzhledem k rostoucímu státnímu dluhu navýšení vojenských výdajů bude znamenat buď růst zadlužení, nebo snížení sociálních výdajů. Navíc rýsující se spor mezi USA a zbytkem světa, včetně EU a Velké Británie, naznačuje, že udržení hegemonie Západu je málo pravděpodobné, neboť každý začíná bojovat sám za sebe, snad kromě ČR, což je tradicí táhnoucí se od doby Kroměřížského sněmu 1848.
Alternativou globálním scénářům s jednou hegemonní silou je multipolární svět a vznik více center vlivu, představovaných velkými státy – USA, Čína, Rusko, Indie, Brazílie, možná i Velká Británie a Turecko. Tato varianta vytváří prostor pro pluralitu a hledání řešení v rámci kulturních specifik regionů. K tomu, aby se zformovalo samostatné centrum, je však podle expertů nutné, aby disponovalo zdroji surovin a mělo trh zahrnující cca 500 milionů obyvatel. Naplnění těchto požadavku může být doplňujícím zdrojem konfliktu, včetně regionálních válek.
Evropa a EU
EU je ve specifické situaci. Má sice požadovaný počet obyvatel, ale nedisponuje surovinami. Navíc přijetím politiky velkého resetu se vzdává ambicí podobným centrem být. Představa evropského ráje velkého resetu obklopeného džunglí je mimo diskusi. Covid-19 ukázal, že v případě krize rozsáhlá sféra služeb nemůže nahradit fungující průmysl, mimo jiné proto se v USA hovoří o potřebě reindustrializace. Navíc v EU není stát, který by mohl být motorem ekonomického rozvoje. Francie i Německo ztrácí ekonomickou výkonnost a vnitřní politické konflikty spojené s růstem vlivu radikální pravice (AfD, Le Penová) oslabují jejich schopnost se rozhodovat. Přestože v podobné ekonomické situaci je i Velká Británie, která vystoupila s EU, je zde evidentní britská snaha si vytvořit vlastní sféru vlivu i v rámci členských států EU, čímž EU rozkládá. Navíc podle některých expertů je Velká Británie v duchu hesla "rozděl a panuj" inspirátorem nebo eskalátorem řady regionálních konfliktů. Zásadním problémem velkého resetu EU jsou kromě dlouhodobých dopadů na ekonomiku jeho bezprostřední následky v politické sféře. Prosazení radikálně pravicových stran může vést nejen k dalším xx-exitům, ale v případě neúspěchů jejich ekonomické politiky (což je vysoce pravděpodobné – viz problémy Velké Británie) k nárůstu nacionalismu a revanšismu, spojeného s nároky na území druhých států. Rusko-ukrajinský konflikt tak může být pouze úvodem k přepisování hranic nejen v Evropě. Nakonec Pandořinu skříňku otevřel rozpad Jugoslávie, který USA interpretovaly jako výjimečný případ.
Na evropské záležitosti mají nepochybně velký vliv právě USA a Rusko, nezanedbatelný vliv budou ale mít s největší pravděpodobností i islámské menšiny uvnitř Evropy. USA i přes historické spojenectví představují pro Evropu dnes riziko. Politika USA z jedné strany docílila přerušení ekonomické spolupráce EU-Rusko, která byla pro obě strany výhodná, ze strany druhé vtáhla Evropu do konfliktu, který Evropu ekonomicky oslabuje. USA zároveň přeorientovávají svou politiku na Asii a soupeření s Čínou, tudíž Evropa zůstane se svými problémy, které primárně nevyvolala, sama. Smutné je, že vládnoucí evropské elity na tuto situaci nereagují nebo reagují nepřiměřeně. USA se pod vedením D. Trumpa pokoušejí o reindustrializaci, k čemuž potřebují suroviny, trh o 500 milionech spotřebitelů a kontrolu obchodních cest. Proto požadavky na připojení Kanady, Mexika, Grónska, Panamského průplavu… Vzhledem k tomu, že USA dnes produkují jen cca 15 % světového HDP, je málo pravděpodobný jejich návrat do hegemonní pozice, nicméně, pokud nedojde k mimořádným situacím typu občanské války, výbuchu Yellownstonu, regionální mocností USA zůstanou, přičemž cestou k upevnění této pozice bude v duchu teorie chaosu s vysokou mírou pravděpodobnosti i oslabování potenciálních protivníků, vytvářením konfliktů v oblastech sfér jejich vlivu.
Do evropských záležitostí zasahuje i Rusko, které mělo primárně zájem na exportu svých surovin do Evropy a získávání odtud nových technologií a průmyslových výrobků. Rusko tak v Evropě podporovalo síly, které upřednostňují ekonomickou spolupráci před vojenskou konfrontací. Konflikt s Ukrajinou je reakcí na konkrétní situaci a ruské elity nemají zájem na jeho přenesení za hranice Ukrajiny. Pokud vyjdeme z teze, že válka je pokračování politiky a politika je koncentrovaný výraz ekonomiky, pak válka s NATO nemůže být cílem Ruska, protože a) i možné vítězství by bylo Pyrrhovým vítězství – devastovaná území a velké lidské ztráty, b) ekonomicky v Evropě nemá co získat – suroviny má Rusko vlastní a potřebné zboží nakoupí v Asii nebo obejitím sankcí i v Evropě. Možným důvodem pro silové řešení může být nicméně ochrana ruských menšin v okolních státech, pokud ty nerespektují podle názoru Moskvy jejich kulturní a politická práva.
Specifickou kapitolu představují pro Evropu islámské menšiny, které se mohou pod vlivem zhoršující ekonomické situace v zemích západní Evropy radikalizovat. Jejich střet s radikalizující se pravicí Západu může prohloubit konflikt mezi Západem a islámskými zeměmi, které jsou dodavatelem surovin do Evropy. A je otázkou, zda islámské země upřednostní své ekonomické zájmy nebo solidaritu, založenou na náboženském nebo národním principu. Mimo jiné v podobné situace je i Rusko a Střední Asie, která byla historicky pod vlivem Moskvy.
V kontextu výše uvedené situace se objevují scénáře osamostatnění střední Evropy, respektive pásu od Polska až po Řecko. Scénář Trojmoří je historickým projektem Polska, snažícího se získat silnou pozici v Evropě a nahradit upadající Německo v jeho roli vazala USA. Tato představa ale podle všeho nezapadá do Trumpova scénáře reindustrializace USA, který spíše předpokládá jednat s jednotlivými státy než s aliancemi států. Kdo má naopak zájem na tomto projektu, je jednak Velká Británie, která s ním spojuje svou ambici vytvořit vlastní zónu vlivu a vytlačit z Evropy Rusko, jednak světová oligarchie – stoupenci globálních projektů, usilujících rovněž o izolaci Evropy od Ruska, které není ochotno se jim podřídit. Druhý projekt je "Rakousko-Uhersko II.", za kterým stojí kromě staré rakouské šlechty i Vatikán. Tento projekt má jednak ochránit střední Evropu před islamizací a pravoslavím, což je zájem Vatikánu, a zároveň nebránit spolupráci s pravoslavným Ruskem, disponujícím surovinami, což je základ pro ekonomickou stabilizaci střední Evropy. Je logické, že tyto dva scénáře nejsou kompatibilní a zároveň předpokládají shodu zemí střední Evropy v ekonomických zájmech a politických cílech. Diametrálně protichůdné názory Polska, Česka, Slovenska, Maďarska ukazují na malou pravděpodobnost jejich prosazení v dostatečně reprezentativní podobě.
ČR je součástí západního světa a evropského prostoru. Jinými slovy, nese všechny důsledky politických rozhodnutí evropských elit a může být pouze součástí některého z výše uvedených scénářů. Klíčové v současné situace se jeví být vztah k EU a NATO, okolo kterých se koncentrují hlavní problémy. Podpora obou organizací veřejným míněním je zatím nad 50 %, přičemž zároveň existuje řada pochybností týkajících se způsobu řešení konkrétních problémů. Minimálním požadavkem levice ve vztahu k EU je zásadní reforma, garantující konec projektu velkého resetu a zastavení federalizace, maximálním požadavkem je vyhlášení referenda o setrvání v EU. Druhý krok je logický, pokud by se nepodařilo reformovat EU, nicméně nedává odpověď na otázku institucionalizace a směřování následného ekonomického rozvoje. Prostor pro alternativy se může otevřít v důsledku prosazení multipolárního modelu ve světě. Ve vztahu k NATO je minimálním požadavkem důsledné naplnění Charty NATO upřednostňovat diplomatická řešení před používáním sily a hledat řešení v rámci systému kolektivní bezpečnosti, maximálním požadavkem je opět referendům o vystoupení, respektive v první fázi vystoupení z vojenských struktur NATO a následné hledání alternativních modelů zajištění bezpečnosti ČR vyhlášením neutrality nebo v rámci nové struktury v Evropě budované na základě možných dohod velmocí ("Jalta II.").
Z hlediska rozvoje a stability občanské společnosti v ČR, kam patří i odbory, jsou výše uvedené tři globální projekty zásadním problémem. Projekt velkého resetu destruuje průmyslovou základnu státu, která je stále základem pro zaměstnanost a sociální stabilitu, aniž by ji něčím pozitivním nahrazoval. Projekt Washingtonského konsenzu přenáší rozhodování na nadnárodní struktury, jejichž cílem je dosahování pozitivního efektu v rámci světové dělby práce a zisku TNK, přičemž zájmy lokalit jsou druhořadé, respektive jejich vliv na celkové rozhodování při slabosti místních elit může být zanedbatelný. Projekt udržení hegemonie Západu a konfrontace s Ruskem a Čínou znamená posilování vojensko-průmyslového komplexu na úkor sociální sféry, a navíc zvýšené riziko velké války, kde ČR leží na zóně střetu. Regionální projekty zatím nejsou natolik rozvinuty, aby bylo možné jednoznačně identifikovat pro nás pozitivní scénář. Platí zde ale premisa, že potřebujeme trhy a suroviny, abychom byli schopni využít svých komparativních výhod.
Vladimír Prorok
Poznámka:
[1] Complexity, Global Politics, and National Security. National Defence University, Washington, D.C. 1997
