Vyvlastnit a oživit? Proč ne!

Je tomu pár dní, co jsem si byl ze studijních důvodů nucen přečíst jednu z kapitol slavných Zásad ekonomie Gregoryho Mankiwa, otce, syna, a snad i ducha svatého dnešní interpretace zbožně-peněžních vztahů. Kdykoliv si přitom tuto Bibli neoliberálního hospodářství vybavím, vždy si vzpomenu Mankiwův šestý princip ekonomie: "Trhy jsou obvykle dobrým způsobem organizace ekonomické aktivity".

Což o to, s příslušnou větou, jak je napsaná (především vzhledem ke slovu "obvykle"), v zásadě nelze nesouhlasit. Na druhou stranu si ale vždy říkám, kde dělají pražští radní chybu. V čele Magistrátu nestál od r. 1990 levicově orientovaný člověk - po dekádách primátorů ODS by sice Krnáčová z ANO a pirát Hřib mohli něco podobného evokovat, ale ať to analyzujeme jakkoliv, představitelé žádné z těchto stran proti neoliberální ekonomii nic nemají. Většina městských částí je na tom samozřejmě podobně. A přestože již 30 let určují fungování hlavního města síly, které se dušují, jak nechávají Smithovu neviditelnou ruku trhu uspořádávat hospodářské aktivity jedinců, ono to není tak úplně skvělé... jestli je to vůbec aspoň trochu skvělé ...

Co tím mám konkrétně na mysli? Prakticky bych teď mohl začít psát takřka o čemkoli, ale jde mi především o domy. O prázdné, zchátralé, často i rozpadající se domy, které by jinak mohly být ať už příjemným místem k životu nebo třeba komunitními centry. Krásně takové budovy mapuje stránka Prázdné domy, podle níž se jich jenom v Praze nachází více než tisíc. Nevím, zda tato skutečnost vytváří výjimku z Mankiwova šestého pravidla a schová se proto pod ono slůvko "obvykle", anebo zkrátka proklamace stran, jejichž programy dosavadní primátoři realizovali, zůstávají pouhopouhými proklamacemi. Ono totiž toho kartel developerů přerozdělujících si jednotlivé obvody s volným trhem moc společného nemá.

Takže jsme si zanadávali na pravicový establishment, ale co teď dělat se vzniklými následky? Jak řešit problém s opuštěnými domy? Nejprve se musíme zamyslet nad tím, jaké máme možnosti. Mnoho z těchto domů jsou ve vlastnictví hlavního města Prahy, tudíž zde se řešení nabízí samo - oživit. Pokud by město vyčlenilo část svého rozpočtu, rekonstruovalo tyto objekty a následně je poskytlo lidem jako sociální bydlení či různá centra volného času, nemůže na tom prodělat. Z krátkodobého hlediska to možná bude finanční zátěž, ale i sama ekonomie nám říká, že investice do lidí a kvality jejich životů není nikdy ztrátová. Komu by to však nestačilo, ať si představí, že by se z těchto domů vytvořily např. nájemní byty.

Dobře, tak domy ve veřejném vlastnictví bychom měli. Ale co ty ostatní? Většinu takto zchátralých budov totiž nevlastní obec, nýbrž nějaký soukromý investor, který mnohdy jen čeká, až tyto stavby s nemalou historickou hodnotou spadnou a on na jejich místech bude moci postavit hypermoderní kanceláře k mastnému pronájmu nadnárodním korporacím. Zde se nabízí jiné, také dobře známé řešení. Koneckonců by šlo vztáhnout k Mankiwovu sedmému principu: "Vlády mohou někdy zlepšit výsledky fungování trhu". Vládami v tomto případě rozumějme město a způsobem zlepšení institut expropriace, hezky česky vyvlastnění.

"Proboha! Vyvlastnění! To jim to chudákům podnikatelům zase komunisti seberou, jako v osmačtyřicátým, a pak je pošlou do gulagu!" No pomineme-li, že pracovní tábory, jakož i všechny ostatní zločiny polistopadová Komunistická strana odsoudila a že tzv. znárodňování probíhalo už od r. 1945 za podpory prezidenta Beneše, ostatně jako ve většině evropských zemí včetně Británie, Francie a Itálie, není pravda ani zbylá část této kritiky, která v myslích mnoha lidí po slovu "vyvlastnění" nepochybně zazní. Vyvlastnění předmětných domů by samozřejmě proběhlo v souladu s právním řádem České republiky, včetně Listiny základních práv a svobod. Právě ta na ústavní úrovni stanovuje (v čl. 11 odst. 4), že vyvlastnění je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Prováděcím zákonem zde bývá (a byl by i v našem případě) zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).

Teoreticky by přitom k žádnému vyvlastňování dojít nemuselo. Magistrát by se totiž nejprve snažil s tou kterou osobou uzavřít smlouvu, jíž by vlastnická práva k příslušným nemovitostem získal. Až v případě, že by se smlouvu nepodařilo do 90 dní uzavřít (nejednou proto, že by vlastník zchátralého domu zkrátka nekomunikoval), muselo by se zahájit vyvlastňovací řízení. V jeho rámci by dosavadnímu vlastníkovi byla poskytnuta náhrada ve výši obvyklé ceny stavby, stejně jako další potencionální náhrady stanovené zákonem. Tudíž jakékoli teorie o konfiskaci bez odškodnění, příp. "státní krádeži" jsou zcela absurdní.

Nakonec zde máme ještě podmínku veřejného zájmu - aby se do vyvlastňování mohl úřad pustit, musí existovat pro tento akt veřejný zájem. Kladu si však otázku, jak by někdo mohl relevantně argumentovat, že není ve veřejném zájmu chtít někomu za finanční odškodnění odejmout zchátralou budovu, o níž se očividně nestará, byť má mnohdy nemalou historickou hodnotu (kupř. budova nádraží Praha-Vyšehrad). Kdyby se to nicméně přece jen někomu podařilo, má právo domáhat se u nestranného soudu přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění, stejně jako o výši náhrady.

Na konci tohoto procesu by se měly ideálně všechny opuštěné domy ocitnout ve vlastnictví hlavního města Prahy, které by je postupně začalo opravovat, oživovat a poskytovat lidem. Možností je přitom hodně: byty pro mladé rodiny, byty pro sociálně slabé, komunitní centra, kavárny, umělecké galerie, prostory k dlouhodobému pronájmu... představivosti se zde meze nekladou - hlavní je, aby tyto prostory dokázali lidé na Magistrátu účelně využít a podpořit tím především řadové Pražany, jejichž zájmy především reprezentují.

Všichni vidíme, že tento problém existuje a že lze vyřešit. Máme prostředky, máme možnosti a máme také vizi. Jediné, co potřebujeme, je politická vůle. Politická vůle vedení našeho hlavního města. A ta nebude existovat, dokud Prahu řídí středo-pravé koalice, které občanům donekonečna tvrdí, že volný trh vše vyřeší, zatímco se jim na ulicích rozpadají domy. Volný trh nevyřeší vše. To ví koneckonců i Gregory Mankiw.

Vojtěch Mrázek

OV KSČM Praha 10