Za komunistou Pepou Hellerem

OV KSČM Praha 10 a celá řada přátel, kamarádů a spolupracovníků si připomínají, že před 5 lety 12. února 2018 nás navždy opustil soudruh PhDr. Josef Heller, CSc., celoživotní marxistický filosof, hledající v minulosti bez příkras alternativy pro budoucnost.

Vždy se pietně píše: Věnujte společně s námi tichou vzpomínku. Ale jak jsem Pepu poznal, řekl by "prdlačka". Pozorujte život okolo sebe, vzdělávejte se, buďte kritičtí k předkládání "jediných pravd" kohokoli, bez předpojatostí otevřeně diskutujte s tím, kdo o to projeví zájem.

Nebývá to při takové příležitosti zvykem, ale místo připomenutí řady jeho odborných publikací a statí jsem vybral jednu, která našeho Pepu tak nějak myšlenkově charakterizuje.

Referát na semináři k 60. výročí generální linie budování socialismu 30. 5. 2009

Josef Heller

Vážené soudružky, vážení soudruzi,

předcházející referenti hodnotili IX. sjezd KSČ a na něm přijatou generální linii budování socialismu jako určitý konkrétní historický fakt, v dějinném kontextu, případně z hlediska politického významu dějinného výročí pro současnost. Dovolte mi, abych k problému přistoupil zcela jinak - bez jakéhokoli vysvětlování či ospravedlňování historické reality či připomínání pozitivních stránek celého procesu, ale naopak na základě kritické analýzy systému, který byl naprojektován v generální linii budování socialismu jako takové.

Přistoupím ke generální linii budování socialismu z pohledu nás potomků, kteří oproti účastníkům zmíněné historické události mohou disponovat dokonalejším poznáním i zkušenostmi, které současníci mít nemohli. Přistoupím k němu zejména při vědomí faktu, že tento systém nebyl trvale udržitelnou podobou socialismu a přes své pozitivní stránky zákonitě zanikl v důsledku vážných systémových vad a limitů. Vím, že si teď vysloužím značnou nechuť řady z vás - ale přesto si dovolím prohlásit, že generální linie budování socialismu z r.1949 byla pouze jakýmsi (nakonec úspěšně realizovaným) projektem první a trvale neudržitelné podoby socialismu - protosocialismu - tedy systémem, který toho měl se socialismem hodně společného, byl nutným a užitečným pokusem o negaci kapitalismu, ale bohužel toho měl hodně společného i s kapitalismem, a proto zanikl. Je na nás, abychom si tuto skutečnost přiznali a na základě systémového rozboru protosocialismu vyvodili závěry pro nový a již úspěšný nástup k socialismu skutečnému, který se poučí z chyb i předností svého předchůdce - nezdařeného prototypu, ale rozhodně se nebude se pokoušet se k tomuto prototypu jako ucelenému systému vracet.

V ohni historického zápasu o socialismus doboví aktéři tohoto procesu z různých důvodů, které objasňovaly předchozí referáty, nevnímali a nedoceňovali především všechny poznatky klasiků upozorňující na skutečnost, že komunistická společensko-ekonomická formace, která zákonitě vystřídává kapitalismus, je poznamenána "mateřskými znaménky starého", a to nejen v úrovni výrobních sil, ale i výrobních vztahů, třídně sociální struktury, politiky, kultury apod. Klasikové jako určitý společný jmenovatel těchto mateřských znamének viděli starou společenskou dělbu práce formující faktickou míru zespolečenštění výroby. Podotýkám, že jsem dalek tomu, abych účastníky dějinného procesu soudil dnešníma očima a vytýkal jim, že nemohli překročit svůj dobový stín. I za těchto podmínek bylo nutné jít do revoluce a výstavby socialismu a věnovat veškeré možné úsilí porážce kapitalismu. Bohužel tím ale také nebylo možné se vyhnout nástrahám plynoucím z výše zmíněných limitů, které zdaleka nespočívaly jen v dobovém stavu poválečné ekonomiky nebo ve vznikající atmosféře studené války a celkové nepřízně kapitalismu.

Zjednodušeně řečeno - bylo třeba vyzkoušet určitou, tehdy reálnou cestu antikapitalistického vývoje a dík patří každému, kdo se na tom podílel, bez toho aniž by aktivně znásoboval negativní stránky systému. Stěžejním problém tehdy přijímané generální linie byla dobová představa o zespolečenštění výrobních prostředků jako o zestátnění, jen doplněnému vedlejším združstevněním chápaném jako nižší forma zespolečenštění. Nebyl čas (a také zájem určitých společenských sil) na analýzy vlastnických vztahů jako reálných mechanismů lidského konání a zejména na uplatnění třídního principu v otázce vlastnictví. Při uplatnění tohoto principu je nám dnes jasné, že zestátnění v podmínkách staré společenské dělby práce (tj. při hluboké nerovnosti, pokud jde o možnost podílet se na reálném výkonu vlastnických funkcí mezi duševními a fyzickými a zejména řídícími a řízenými pracovníky) vytvářelo zásadní vlastnickou nerovnost ve společnosti. Po likvidování reálné vlastnické role buržoazie musel v dané realitě její funkce při výkonu vlastnictví a společenské správě všech ekonomických zdrojů (výrobních prostředků, pracovní síly i spotřebních předmětů) převzít profesionální řídící aparát, čímž jeho postavení ztratilo charakter pouhé jedné kategorie pracujících, ale nabylo charakteru postavení specifické sociálně ekonomické skupiny - nového typu ne vykořisťovatelské, ale vlastnicky privilegované třídy řídícího aparátu. Tím vznikla hlavní systémová vada protosocialismu - fakt, že si všichni byli rovni, ale někteří si byli vlastnicky (a na této bázi i politicky a ideologicky) rovnější. Z této nerovnosti by nevyplynul žádný problém, kdyby byl řídící aparát objektivně zainteresován na celospolečensky optimálním, propojeném zhodnocování společenských zdrojů a kdyby v tomto systému byla pracovní síla ve státním sektoru dostatečně motivována k odpovědné práci a respektování společenských zájmů. Jenže to se právě v podmínkách nerovného vlastnictví nepodařilo. Nemohlo se to podařit za situace, kdy normální provozně technickou dělbou práce byla společnost roztříštěna do dílčích oblastí vynaložení společenské práce a společenských zdrojů - podniků, obchodních organizací, organizací služeb, různých nadstavbových institucí a řídících štábů, a to jak v ekonomice, tak v politice a ideologické sféře.

Společnost se zájmově rozštěpila do dvou celků. Na jedné straně byla dělnická třída, která byla svým postavením zbavena možnosti bezprostřední účasti na vlastnickém jednání, provádění společensky odpovědné správy. Do tohoto procesu se mohla zapojit jen nepřímo, zprostředkovaně přes řadu institucí, ovšem zase institucí ovládaných de facto řídícím aparátem (např. strany, státu, společenských organizací). Na druhé straně stál řídící aparát, jehož příslušníci vykonávali vlastnické funkce současně se svou profesní rolí a byli roztříštěni do řady dílčích útvarů (řídící štáby podniků, nadstavbových organizací apod.). Pro názornost - k třídě řídícího aparátu patřili např. mistři a inženýři na nižších stupních v továrnách či jiných podnicích, řídící štáby podniků, nadpodnikových organizací, ministerští úředníci, pracovníci Státní plánovací komise a podobných institucí, ale i stranický aparát, aparát národních výborů a společenských organizací, ředitelé škol, nemocnic, vědeckých institucí, kulturních zařízení i sportovních organizací, velitelské kádry v armádě, příslušníci SNB, soudci, prokurátoři, ideologický aparát atd. Všichni tito řídící pracovníci byli pochopitelně obecně zainteresováni na společenském zacházení s výrobními prostředky a tomu odpovídajícím uplatňování politických i ideologických funkcí ve společnosti, v realitě byli však všichni konkrétně spojeni s dílčími funkcemi a zájmy svých úseků a záleželo jim především na tom, aby s těmito svými funkcemi nějak obstáli v tom celospolečenském "rumrajchu" zájmů a funkcí. Žádný z nich nebyl ve svých funkcích tak suverénní, jako bývali kapitalisté, které propojoval jen trh a logika zhodnocení kapitálu. Všechny dílčí řídící štáby a mnozí jednotliví vykonavatelé dílčích funkci byli závislí na určité míře souladu s ostatními dílčími funkcemi, museli se nějak začlenit do celkové logiky, získat určitý souhlas nadřízených i paralelních orgánů (např. státních či stranických, splnit plán jako řídící štáby podniků či dílen atd. atd. - není čas to zde podrobně rozebírat). V systému chyběly takové mechanismy a taková síla, která by to všechno sjednocovala logikou svého zájmu (např. jako buržoazie logikou zájmu zhodnocení kapitálu). Výsledkem byl fakt, že se soulad jednotlivých funkcí a zájmů utvářel do značné míry živelně (i když zde navenek existovala přísná hierarchie vazeb od generálního tajemníka směrem k dělníkovi - to byla pouze fikce). Společenská práce a společenské zdroje vynakládané v jednotlivých úsecích proto nebyly slaďovány a uznávány jako společensky nutné z hlediska obecné společenské racionality a efektivity, ale z hlediska určitého momentálního souladu zájmů článků řídícího aparátu. Plán bylo možno splnit i rozpracovaností nebo výrobou nekvalitního výrobku, který vlastně nikdo nepotřeboval, při zanedbání jiných úseků a výrobků, které lidi naopak nutně potřebovali. Oddělení Státní plánovací komise mohlo zapomenout naplánovat dostatečnou výrobu toaletního papíru a ve společnosti vznikl trapný problém nahrávající korupci. Ve vyšších vývojových etapách systému se řídící štáby naučily plnit úkoly "jako", formálním vykazováním.

Shrňme to - hlavní systémovou vadou protosocialismu bylo prioritní spojení řídícího aparátu s určitými lokálními funkcemi a zájmy a jeho nedostatečná zainteresovanost na společensky optimálním a efektivním spojování těchto funkcí a zájmů. To byla objektivní logika systému, která nezávisela na konkrétních morálních vlastnostech jednotlivých příslušníků řídícího aparátu a které se aparát jako celek a odvozeně od něj pak i další společenské skupiny, včetně dělnické třídy, musely podřizovat. Kdo z této logiky vybočil (a takových bylo hodně - proto systém mohl tak dlouho existovat), měl velké problémy, proto se většina přizpůsobila.

V obdobné roli jako řídící aparát se ocitaly i další privilegované skupiny spojené např. s obchodem, službami, specifickými funkcemi společenské správy, vědci, umělci, lékaři, učitelé, pracovníci sdělovacích prostředků apod., které měly s řídícím aparátem společné právě to spojení s určitou lokální funkcí a určitý manévrovací prostor při prosazování této funkce a zájmu. Zvláště veliký prostor měli pracovníci úzkoprofilových, nedostatkových oblastí obchodní distribuce a služeb (připomínám neblaze proslulý OPBH a přímo "královské" postavení jeho zaměstnanců, obdobně i pracovníků v masnách či mototechnách, opravářů a řemeslníků všeho druhu).

Je logické, že za situace, kdy nemohli nijak ovlivňovat společenskou správu a naopak byli vystaveni dopadům rozhodování těch ostatních, se dělníci necítili být součástí systému, vnímali rozdíl - "my a oni" - a naučili se využívat vlastních manévrovacích možností, které měli jako každý občan společnosti - možnosti nepracovat intenzivně, dělat jen to, co musím, případně si přikrádat ze společenských zdrojů. Postupně se naučili kašlat na politickou aktivitu, která jim k ničemu nebyla - snad jen některým jednotlivcům pomáhala získat lepší práci, byt či protekci ke studiu dětí.

Už jen krátce k dalším souvislostem systému. Manévrovací prostor řídícího aparátu se nemohl nepromítnout v politice, kde změnil diktaturu proletariátu v diktaturu aparátu a vedoucí úlohu strany v monopol moci stranického aparátu. Základní kořen nedemokratičnosti systému nelze hledat tam, kde ho hledá dnešní antikomunismus - v období padesátých let, kdy se teprve utvářela mocenská struktura, aparát ještě neovládal její zákonitosti, pral se mezi sebou a zasahovaly do toho různé mimosystémové vlivy. Zdrojem politické nedemokratičnosti systému byla denní, zejména ekonomická realita, kdy systému chyběly objektivní vylaďovací mechanismy a bylo je nutno nahrazovat a doplňovat často subjektivisticky, voluntaristicky prováděnými direktivami jednotlivých řídících štábů, včetně politických. Iniciativa a nápady neprofesionálů v řízení, ale i mnoha nižších profesionálů, škodily logice byrokratického dirigování a byly různými cestami potlačovány. Na podstatě tohoto mechanismu nebylo možné nic podstatného změnit - bylo možné vyměnit generálního tajemníka, který preferoval kukuřici, za jiného, který s oblibou mluvil o vědě, ale nebylo možné donutit třídu řídícího aparátu, aby zájmy slaďovala objektivně a aby preferovala faktory ekonomické intenzifikace a vědeckotechnické revoluce jako takové.

Je přirozené, že totéž probíhalo i v ideologii, kde byl původní marxismus všemožně zkreslován voluntarismem a subjektivismem různých článků řídícího aparátu i vedoucích osobností a kde postupně vznikla svérázná ideologie řídícího aparátu, která byla v rámci monopolu politické i ideologické moci vnucována celé společnosti (přičemž stále více a více ztrácela spojení s realitou a vliv na myšlení mas a uvolňovala cestu ne skutečnému marxismu, ale ideologii buržoazie).

Úhrnem - protože proces slaďování dílčích zájmů přes převážně příkaznické direktivy nebyl schopen podněcovat dostatečně rozvoj výrobních sil a zachycovat intenzivní rozvoj a VTR a v tomto smyslu začal systém zaostávat za kapitalismem a pociťovat deficit prostředků na svou sociální politiku, začaly se rozpory mezi složkami systému i mezi aparátem a dělnickou třídou a ostatními vyhrocovat. Projevovala se obecná tendence různých privilegovaných vrstev posilovat své lokální zájmy, ohlížet se za kapitalismem a docházet k názoru, že by bylo nejlepší tyto zájmy povýšit na úroveň soukromého vlastnictví. Tohle všechno bylo postupně přeneseno do politiky a ztělesněno v politice Michaila Gorbačeva a obdobných garnitur v jednotlivých zemích. Podstatná část vládnoucí třídy řídícího aparátu přeběhla do řad rodící se nové buržoazie a vytvořila její základ.

Pro KSČM se jako největší problém, který dosud nezmizel, naopak se stává stále závažnějším, ukázal fakt, že značná část příslušníků nižších vrstev řídícího aparátu, která ve straně zůstala a která byla rozhodujícím nositelem úspěchů minulého systému, aniž by si uvědomovala dostatečně příčinu jeho problémů, se v reakci na destrukci systému a jeho paušální odsuzování antikomunismem zatvrdila a přijala určité konzervativní "náboženství". Odmítá jakoukoli kritiku minulosti, odmítá systémové vady protosocialismu a žije v představě, že šlo jen o dílčí chyby, které by se daly odstranit, a bylo by možné se vrátit zpátky. Tato nálada významné části členů strany brání tomu, aby se strana skutečně vyrovnala s minulostí a zvolila správnou strategii postupu do budoucnosti - cestu akcentu nikoli státního vlastnictví realizovaného prostřednictvím řídícího aparátu, ale naopak cestu samosprávného vlastnictví a družstevnictví, ale to už je zase jiná historie. Děkuji za pozornost.

Vážený čtenáři, pokud jsi dočetl až sem, věnuj společně s námi tichou vzpomínku na našeho soudruha Josefa Hellera.

František Lojda

tajemník OV KSČM Praha 10