Zamyšlení o Bílé hoře 1620

"Znalost našich národních dějin je u nás rozšířena tak, jako u málokterého jiného národa. U nás i ten nejprostší člověk má určité historické představy. Je to dáno výchovou našich národních škol, že do krve vešly prožité historické představy."

Tak to ještě za mých školních let bývalo. Tato skutečnost mívala a má velký význam charakterový. Upozorňuje a učí nás František Palacký. "Prožili jsme takový úpadek národa, v době pobělohorské, že jsme se vlastně rozpadli na dva národy. Ano, že jedna část národa upadla tak strašně, že zapřela sama sebe, zapřela vůbec národ. A důsledky toho vidíme i dnes. Tak je to v našem národě zakořeněno, že musíme to překonávat i dnes a velmi na tom záleží i v našem boji za českou svébytnost."

Dnes kdy více než jindy jsou u nás opravdu dva národy. A když jdeme po historických stopách příčin, vidíme, že i dnes tu stojí na jedné straně národ husitský a na druhé národ protireformační, s tradicí pobělohorskou. Mohlo by se zdát, že není vůbec možné, aby se někdo hlásil k dobám a proudům, o kterých každý myslící člověk ví, že to byly doby strašného neštěstí národa. A zase to dnes pomalu ožívá, vést procesí na Bílou horu a tam děkovat Pánubohu za to, že nás pomohl tak dokonale zničit. 

To znamená, že vedle jiných dnešních zájmů, působí tu stále častěji i tyto staré, přežilé dějiny a to právě v právě nejvíce v řadách rádoby politiků, kteří se cítí svým krátkodobým mandátem povoláni k přepisování dějin, do nichž se jinak zapsat nemají schopnosti. V zájmu pouze svém, ve své malosti a maloměšťáctví, popírají tři sta let trvající strašný tlak, kdy se národu ze srdce vyrvávalo vše, co v něm bylo lepšího. 

Výmluvy na komunistické znárodňování roku 1948 končí a začíná jejich výklad dějin. Ptám se ale, kdyby nebylo Bílé hory, kde katolicismus zvítězil, kde mohla býti naše vyspělost národa? Znárodněním přišel katolicismus o veškerou moc, kterou si staletí držel. Přišel o veškeré své majetky, zvláště půdu, kterou tehdy v době pobělohorské lidu ukradl. A jelikož kradl a dnes okrádá dál a ve jménu víry své ještě do nedávna od dob zámořských objevů vyvraždil nesrovnatelně největší podíl lidstva, musí teď co nejhlasitěji ukazovat na ty, kteří jej o majetky a moc připravili.

Stalo se tak zatím, vlivem mnoha nespravedlností, pouze na 40 let, a tak je dnes církev svatá opět jedním z největších feudálů v našem státě. A dnešní politická rádoby inteligence z pravého spektra tu kárku životem, kvůli bezpracným výdobytkům, ráda táhne s ní. Zanechávají však po sobě neblahé dědictví, zejména ve výchově prosáklé kosmopolitismem. Již po léta se rafinovaně snaží učit mládež pohrdat svým vlastním národem a jeho charakterem. Boj husitů za lepší život zastírají náboženským fanatismem, vztyčují mariánský sloup a sochy Habsburků prý na počest hrdinství Čechů. Ale zejména těch, kteří kolaborovali a staroměstské stínání 27 českých pánů brali jako zadostiučinění a možnost se na jejich úkor obohatit.

Místo hrdosti nad prací a dovedností vlastního lidu v minulosti i přítomnosti, učí mládež poklonkovat a ohýbat páteř před západní cizinou, vyzvedávajíce tam všechno úpadkové a maskujíce soudobou protilidovou politiku západních mocipánů odkazováním na pokrokovost jejich předků před 100 a více lety. A vše dobré, co sebou význam slov skromnost, svébytnost a vlastenectví přináší, opatřují nálepkami z doby minulé, aby tak kapitalistické otroctví a vykořisťování pod heslem "Svoboda a demokracie" trvalo navěky. Proto se také v rámci oné svobody o těch poctivých, ale s opačným názorem, nemluví raději vůbec. 

Na pováženou jsou dnes tendence vedoucí k snímání soch osvoboditelů od fašismu a jím podobné. Je to zase krůček blíže k převýchově mladých lidí k tomu, aby se za generaci či dvě klaněli a obdivovali těm, kteří nám roku 1938 připravili novou Bílou Horu. Historie, to je paměť a učitelka národa. Víme to my, vědí to i oni, kteří se na nás přátelsky usmívají, ač konají pro svůj prospěch často v cizích službách. Stejně jako feudalismus dříve, i oni tak činí proto, aby zastřeli, že nositelem českých národních tradic byly vždy lidové vrstvy a ne panstvo. A tak končím slovy prezidenta Masaryka " V práci i v boji jest nezlomná síla a odhodlání lidu československého v nový spravedlivý svět. Zaň bojovali, proň pracovali, o něj se bili. Tisíce jich cestou padlo, nedošlo cíle. Avšak probojovali cestu našim předkům, probojovali cestu nám".

KÆL