Respektovaný generál, milovaný prezident

Je to tvář člověka, který:

Vzpomínky vlastní nebo zprostředkované, které souvisí s osobností Ludvíka Svobody, sdílejí lidé na sociálních sítích zcela spontánně. Vzpomínky, které už několikátá generace uchovává jako rodinný poklad, byť šlo jen o letmé setkání s tímto československým hrdinou, o krátké podání ruky nebo prohozených pár slov. V takové úctě měli lidé svého prezidenta, vojáka, který s nasazením vlastního života osvobozoval československou vlast. 

Několik těchto krásných komentářů najdete níže. Jsou autentickým dokladem toho, že když je člověk přirozenou autoritou, morálním vzorem, laskavým člověkem a navíc hrdinou, není potřeba budovat mu kult osobnosti. Lidé na něj zkrátka nikdy nezapomenou.

Vzpomínky v komentářích

"Po roce 1968 jsem nosila jeho foto v občance. Tak jsem byla nadšená, že ho máme!" (Dana P.)

"Můj táta měl tu čest ho znát jako mladý poručík na vojenské škole. Byl to skvělý velitel a ještě lepší člověk. Když umřel, táta mu jel z Moravy na pohřeb." (Jana Z.)

"Bydlel i v Kroměříži, tam jsme ho po návratu z války navštěvovali, mohla jsem mu říkat strýcu." (Ivana J.)

"Můj tatínek s ním prošel celým peklem války. Nerad o této době mluvil, ale přece jen říkal, že byl lidský. Tvrdý, ale vždy byl smutný a těžce nesl smrt každého vojáka a dokonce se snažil skrýt slzy. Byl prý vynikající velitel a člověk." (Markéta B.)

"Byl to čestný a dobrý člověk. Můj strýc se s ním setkal osobně. Mluvil o něm moc pěkně: kdyby každý byl takový, tak bude dobře na světě." (Ludmila N.)

"Náš nejlepší prezident. Když jeho pohřeb vysílala televize, brečela jsem, jako by odešel někdo z naší rodiny. Od té doby se žádný takový neobjevil." (Edita B.)

"Když mi bylo 6 let, tak procházel pan president v průvodu okolo Národního domu a podával davu ruku. Kolem mě prošel a nic. Tak jsem na něj volala, že ještě mně nepodal ruku. A Ludvíček se vrátil, aby malé holce podal ruku." (Mia H.)

 "Vzpomínám, když se pan Svoboda stal prezidentem, tak moje 70 letá stařenka si koupili jeho fotku v rámečku, postavila ji do kredence a každou chvíli ji otírala cípkem zástěry." (Maru V.)

"Já osobně jsem jako malá měla tu čest se s tehdejším prezidentem potkat. Přijel vlakem na nádraží v Ostravě Vítkovicích a se všemi obyčejnými lidmi diskutoval." (Věrka K.)

"Mám vzácnou fotografii, jak jako 2letá holčička jsem v jeho náručí. Moc si té fotografie vážím." (Jana N.)

"Já si pamatuju, jak babička říkala, tuším, když zemřel, co s náma bude... Byla jsem dost malá, ale toto mi utkvělo." (Gabi K.)

"V září 1968 jsem nastupoval do učiliště v Ostravě - Porubě. Nebylo mi ještě 16 let. Ten rok se prodávaly velké černobílé fotografie Dubčeka, Ludvíka Svobody... Já jsem si tyto dvě dal za sklo a umístil na zeď na pokoji na internátě.. Tam, když jsem končil v 1970, zůstaly. Možná je někdo z mých kamarádů, spolubydlících vzal a zachránil a má je dodnes... " (Jaromír P.)

"Slýchala jsem doma od otce příběhy jeho kamarádů, kteří bojovali pod velením L. Svobody ve druhé světové válce, všichni si ho vážili." (Sylva S.)

"Pametam si ho ako malé dievča, ked bol na návštěve našho města, na jeho teplé dlane a krásný úsmev, ktorým sa na mna pozrel, bol to moj prezident." (Anna H.)

"Ludvík Svoboda mi osobně na hradě připínal označení jiskřičky. Bylo to v roce 1972 a vyhráli jsme MS v hokeji. Porazili jsme Rusko. Nikdy na něj nezapomenu." (Vendula V.)

"Bol dobry prezident. Keď bol vo Svidniku a na Dukli okolo prešiel každemu podal ruku a pozravil ho. Takych politikov dne nenájdete." (Irenka V.)

"Ano, pamatuji si ho. Pamatuji i den kdy zemřel v ÚVN. Shodou okolností jsem tam byl hospitalizován jako zaklaďák a skoro všichni kluci jsme tam brečeli. Pamatuji ho hlavně jako prezidenta, ale při jedné moji služební cestě do Kazachstánu jsem jel přes Buzuluk a zastavil jsem se tam u pomníku naší armády, kde jsem zapálil svíčku a v duchu poděkoval všem těm, kteří si tím vším prošli a mnozí z nich se bohužel již domů nepodívali. Za to jim všem veliký dík a úctu za to, že zde dnes můžeme být." (Jiří S.)

"Měl jsem tu čest jako regulovčík se podílet na pohřbu generála Svobody." (Miroslav Š.)

"K Ludviku Svobodovi... Pamatuji se, ze když jsem dělal ve Snině, na Slovensku, tak mi místní vyprávěli, že jim v roce 1944 slíbil, že jako chudý kraj dostanou továrnu, aby měli práci. Dodržel to, prosadil tam vznik konzervárny lesních plodů. Já ho jako politika moc nemusím, ale nebyl to posera. U Sokolova sám dokázal vyvést prapor z obklíčení." (Antonín Š.)

"Můj děda s ním byl v 1.světové válce a velel mu. A vždy o něm hovořil jako o super chlapovi a hrdinovi." (Jiří V.)

 "Prababička mých synů s panem Svobodou bojovala a vždy měla k němu velikou úctu." (Petr P.)

"Pan Ludvík Svoboda byl s mým dědečkem ve válce, v první světové válce. ..byli kamarádi a ty dopisy, co psal mé babičce mám schované." (Jiřina O.)

"Můj děda byl v jeho jednotce a nikdy na něj nedal dopustit." (Mirek M.)

"Viděl jsem pana prezidenta osobně na zahradě jeho chaty v blízkosti Bedřichova. Byli jsme ve škole v přírodě a při jedné z procházek jsme ho viděli sedět v křesle na zahradě, kde se o něho láskyplně starala jeho manželka. Velký a nezapomenutelný zážitek. Čest velkému hrdinovi a vlastenci. Ve Svidníku a na Dukle je největším hrdinou a osvoboditelem." (Jaroslav T.)

"Měl jsem tu čest s ním hovořit. Bylo to ve vojenské nemocnici pár dní před tím než odešel." (František K.)

"Přiznám se tu, že jsem ho jako holka milovala a líbil se mně jako člověk a hlavně v té uniformě byl fešák. Myslím si, že reprezentoval jako pan prezident za všech okolností. Když sem se nudila ve škole tak sem na jeho obraz pořád koukala." (Zora Z.)

"Bydlel jsem několik let v jednom domě s válečným veteránem, který šel se Svobodovou armádou přes Duklu až do Beskyd. Zmínil se jednou, že Ludvík Svoboda k nim přišel do zákopu, zrovna měli k obědu guláš a on si vypůjčil od něj lžíci, aby ten guláš s nimi ochutnal." (Jaromír P.)

"Jako čtyřletému špuntovi mi podal ruku při slavnostním otevření JZD na Olomoucku. Vzpomínám..." (Marek H.)

"Tenkrát jsem byl na vojně. Stáli jsme čestnou stráž na jeho pohřbu." (Ladislav M.)

"Byla jsem malá holka, když p. Svobodu zvolili prezidentem. Seděla jsem vedle tatínka a bedlivě sledovala televizi. Když jsem viděla, jak tatínkovy padaly slzy, tak jsem se zeptala, proč pláče. Objal mne a řekl "Čeká nás dobrý život". Nevnímala jsem to tak, ale na ta léta vzpomínám s láskou." (Ivana V.)

"Já byl malý a neznal jsem ho, ale měl jsem se stát pionýrem a před ním skládat slib, ale zaspal jsem a je mi to líto." (Libor S.)

"Měl jsem tu velkou čest se osobně setkat s Ludvíkem Svobodou, i když jako malý kluk." (Milan V.)

"Já jsem ho jednou potkala v Ústí nad Orlicí u bývalé restaurace Praha jako dítě. Vrazila jsem do něho, když jsem letěla, myslím, do školy. Byl velice milý, přátelský, pohodový člověk, až poté mi vůbec došlo, kdo to byl." (Drahomíra B.)

Stránku připravila: 

PETRA PROKŠANOVÁ  FB

PETRA PROKŠANOVÁ WEB